Komunistická strana Číny

KSČ vznikla v roce 1921 ve francouzské koncesi v Šanghaji jako ozvěna Hnutí čtvrtého května v 1919, během něhož se dostávaly k čínským intelektuálům myšlenky marxismu, anarchismu či západních ideologií. Zakladatelé KSČ, Čchen Tu-siou a Li Ta-čao, považovali Říjnovou revoluci probíhající v carskémRusku jako příchod nové éry pro všechny utlačované země, tím pádem i Číny.[1][2][6] První národní sjezd KSČ proběhl 23. – 31.7.1921, v té době měla KSČ pouhých 50 členů.[7]

Místo konání 1. zasedání Sjezdu KSČ v Šanghaji

Členové KSČ se společně s Kuomintangem účastnili tzv. Pochodu na sever. Avšak Čankajšek v rámci marginalizace komunistického postavení zajistil pomocí šanghajského podsvětí, tzv. Zeleného gangu, jejich odstranění.[2][7] Jistá část důležitých komunistických představitelů ale masakru unikla a došlo tak k transformaci politického zaměření KSČ na zemědělce a vesničany. Následně v roce 1927 vznikla Čínská Rudá armáda.[6] Tímto prakticky došlo k deformaci městského organizačního aparátu, KSČ přijala demokratický centralismus a založila politbyro, jenž mělo nahrazovat funkci Stálého výboru ústředního výboru, čímž byla umožněna centralizace moci uvnitř strany.[8] V roce 1931 tak na popud Mao Ce-tunga a Ču Te vznikl sovět v Ťiang-si s hlavním městem Žuej-ťinem, jenž se zároveň stalo sídlem KSČ.[9] V roce 1934 ale sovět zanikl a komunisté pod nátlakem vojsk Kuomintangu byly nuceni opustit provincii Ťiang-si a vydat se na sever, čímž začalo období známé jako Dlouhý pochod. Významným okamžikem v roce 1935 byla konference v Cun-i, během niž došlo k rozepři mezi představiteli KSČ Otto Braunem, Čchin Pang-sienem a opozicí vedenou Mao Ce-tungem.[2] Následkem konference bylo uznání Mao Ce-tunga jakožto neformální vůdce a člena Stálého výboru politbyra. Dalším významným historickým mezníkem bylo založení Jen-anského sovětu ke konci roku 1935, po skončení Dlouhého pochodu. Jen-anský sovět, jenž se rozléhal v provinciích Šen-si, Kan-su a Ning-sia, se stal oblastí spadající pod kontrolu KSČ s hlavním městem Jen-an. V tomto období taktéž došlo k formování druhé sjednocené fronty v reakci na japonskou invazi do Číny. V důsledku mezinárodní a vnitrostátní situace nakonec v roce 1949 vyhrála boj o pevninskou Čínu KSČ v čele v Mao Ce-tungem a dala tak vzniku Čínské lidové republiky k 1.10.1949.[1][7]

Po smrti Mao Ce-tunga se moci ujal Teng Siao-pching a byl formálně přijat program „čtyři modernizace“.[1][10][11] Pod jeho vedením se politika prováděná KSČ posunula směrem k socialismu s čínskými prvky a byla zahájena ekonomická reforma Číny. Toto však vyvolalo negativní ohlas ze strany maiostů i progresivních liberálů, což společně s dalšími faktory ve výsledku vedlo k demonstracím na náměstí Nebeského klidu v roce 1989.[11] Do roku 1981 byl předsedou KSČ Chua Kuo-feng, poté se postu ujal Chu Jao-pang. Chu byl pak následně nahrazen ve funkci generálního tajemníka strany Čao C’-jangem v roce 1987.[12] Situace okolo demonstrací na náměstí Nebeského klidu napomohla Ťiang Ce-minovi, jakožto zastánci tvrdého potlačení demonstrací, k získání postu generálního tajemníka KSČ v roce 1989. Dalším generálním tajemníkem KSČ se v roce 2002 stal Chu Ťin-tchao.[13] Tato tzv. třetí a čtvrtá generace se snažila znovu přijít o řešením otázek sociálního charakteru, povzbuzení nacionalismu, technického rozvoje za účelem zajištění harmonizované socialistické společnosti. Současným generálním tajemníkem strany, zvoleným v roce 2012, je i současný prezident Si Ťin-pching.

Sjezd KSČ

KSČ je vládnoucí stranou Čínské lidové republiky určující směr národní politiky, kdy vláda a vojsko jsou podřízeny KSČ. Nejvýznamnější osobou KSČ je funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, kterou v současnosti zastává Si Ťin-pching společně s funkcí prezidenta a předsedy Ústřední vojenské komise.[3] Nejdůležitějším orgánem KSČ je Sjezd KSČ, během něhož jsou každých pět let voleni členové dalších orgánů KSČ, včetně prezidenta a premiéra.[14]

Komunistickou stranu Číny tvořila při založení malá skupina, delegáti I. sjezdu zastupovali přes 50 členů strany. Početnost strany postupně rostla, na tisíc členů roku 1925, necelých 58 tisíc roku 1927, 40 tisíc roku 1928 a stoupl na 1,2 miliónu roku 1945. Po získání moci a založení Čínské lidové republiky roku 1949 velikost strany několikanásobně vzrostla.

Roku 2007 podle čínských státních médií měla KS Číny 73 miliónů 360 tisíc členů.[26] Do konce roku 2010 jejich počet vzrostl na 80 269 000, přičemž v roce 2010 21,017 miliónu osob požádalo o vstup do strany, 3,075 bylo přijato a 801 tisíc zemřelo nebo stranu opustilo; ze členů strany bylo 22,5 % žen a 6,6 % příslušníků národnostních menšin.[27]

Mezinárodní mediální skupina The Epoch Times 19. listopadu 2004 zveřejnila sérii článků nazvanou Devět komentářů ke komunistické straně[30]. Dokument podává necenzurovanou historii Čínské komunistické strany, která hovoří o její povaze, o tom, jak se postavila proti tradičním formám čínské kultury, o vztazích mezi členy strany a vyjmenovává zločiny, kterých se dopustila.

Měsíc po zveřejnění dokumentu se ve světě zvedla vlna událostí. Někteří Číňané založili Centra pro vystupování z KS Číny a také vzniká lidové hnutí zvané „Tuidang“[31], které se rozšířilo po celé Číně a zpochybňuje její dosavadní status quo. V důsledku vlivu hnutí Tuidang začaly tisíce Číňanů vystupovat z KS Číny a jejích spřízněných organizací.

11. listopadu 2009 přijal po dvou letech vyšetřování španělský soudce Ismael Moreno žalobu za genocidu a mučení. Mezi obviněnými figuruje pět vysokých představitelů Komunistické strany Číny, kteří se mají zodpovídat za svou roli při pronásledování duchovní praxe Fa-lun-kung. Poprvé soud uznal kampaň proti Fa-lun-kungu za odpovídající definici genocidy z hlediska právního. Mezi obviněnými je i bývalý vůdce Číny, Ťiang Ce-min, Luo Kan – bývalý ředitel Úřadu 610, Po Si-laj – bývalý ministr obchodu, Ťia Čching-lin – čtvrtý nejvýše postavený člen Strany a Wu Kuan-čeng – předseda interního disciplinárního výboru strany.[32][33][34]

21. prosince 2009 vynesl argentinský soudce Octavio Araoz de Lamadrid z Federálního soudu č. 9 rozsudek v historickém procesu se dvěma bývalými čelními čínskými funkcionáři. Bývalý předseda komunistické strany Číny Ťiang Ce-min a šéf Úřadu 610 Luo Kan byli souzeni za svoji zodpovědnost ve stále probíhajícím pronásledování milionů praktikujících duchovní disciplíny Fa-lun-kung ze strany čínského komunistického režimu. Součástí rozsudku je i nařízení k zadržení obou funkcionářů, kteří se v současnosti nacházejí v Číně. Pokud obvinění vycestují do země, která má s Argentinou smlouvu o vydávání zločinců, musí být zadrženi a převezeni do Argentiny, aby byli postaveni před soud a poskytli prohlášení na svou obhajobu. Rozhodnutí soudu představuje historický precedent. [35][36]