Čínská občanská válka

Po pádu dynastie Čching v důsledku Sinchajské revoluce v roce 1911 upadla Čína do krátkého období občanské války, než se Jüan Š’-kchaj stal prezidentem nově vzniklé Čínské republiky.[10] Vláda Čínské republiky byla známá jako Pejjangská vláda se sídlem v Pekingu. Jüan Š’-kchaj se následně pokusil obnovit monarchii a prohlásil se císařem. Po jeho smrti v roce 1916 nastalo období boje mezi různými frakcemi v bývalé Pejjangské armádě – éra militaristů. Mezitím Kuomintang vedený Sunjatsenem vytvořil novou vládu v Kantonu s cílem ukončit chaos a obnovit pořádek.

Sunjatsenova snaha o získání pomoci ze zahraničí nebyla úspěšná, a tak se v roce 1921 obrátil na Sovětský svaz. Sovětské vedení sice svolilo k podpoře Kuomintangu, ale zároveň začalo podporovat i nově založenou Komunistickou stranu Číny, která by mohla eventuálně provést převrat. Tím začal boj o moc mezi Kuomintangem a komunisty.

V roce 1923 Sunjatsen spolu se sovětským velvyslancem Adolfem Joffem v Šanghaji podepsali společné prohlášení, kde Sovětský svaz přislíbil pomoc Kuomintangu se sjednocováním Číny.[11] Dokument byl deklarací o spolupráci mezi Kominternou, Kuomintangem a Komunistickou stranou Číny.[11] Ten samý rok přicestoval do Číny agent Kominterny Michail Borodin, který měl pomoci s reorganizací a konsolidací Kuomintangu podle vzoru Komunistické strany Sovětského svazu. Kuomintang také vytvořil alianci s Komunistickou stranou Číny za vzniku První sjednocené fronty.[4]

V roce 1923 Sunjatsen poslal Čankajška, jednoho ze svých spolupracovníků z doby odboje proti dynastii Čching, na několik měsíců do Moskvy, kde se měl vzdělávat v oblasti válečnictví a politiky.[12] Po návratu se v roce 1924 Čankajšek stal velitelem nově založené Vojenské akademie ve Whampoa a vybudoval si pozici Sunjatsenova následníka v čele Kuomintangu.[12]

Sověti poskytovali akademii výukový materiál, vybavení včetně munice a zajišťovali organizaci.[12] Zároveň zajišťovali výuku moderních technik masové mobilizace. S touto pomocí byl Sunjatsen schopen vybudovat armádu, která by byla schopná porazit militaristy na severu. Do chodu akademie byli zapojeni i komunisté, mnoho z nich se stalo instruktory, například Čou En-laj.[13]

Komunisté byli také přijímáni jako členové Kuomintangu.[11] Komunistická strana Číny byla v té době stále nepočetná, v roce 1922 měla kolem 300 členů, v roce 1925 1500 členů.[14] Naproti tomu v roce 1923 měl Kuomintang 50 000 členů.[14] Nicméně po Sunjatsenově smrti v roce 1925 se Kuomintang začal rozdělovat na pravé a levé křídlo. Členové pravého křídla se obávali, že Sověti využijí komunisty, aby rozložili stranu zevnitř. Komunisté totiž ovládali levé křídlo strany a hlásili se o svůj díl moci. V březnu 1927 proběhl druhý sjezd strany, kde se sovětskou pomocí prošly rezoluce proti Severnímu pochodu a rezoluce omezující Čankajškovu moc. Zanedlouho byl Kuomintang viditelně rozštěpen.

V tomto období Sovětský svaz masivně podporoval Komunistickou stranu Číny. Posílal finanční prostředky i agenty pro podporu komunistického hnutí v zemi. Bez této podpory by komunistická strana pravděpodobně zanikla. Paralelně totiž existovaly v Číně i jiné komunistické strany s více členy, nicméně žádná z nich nebyla bez sovětské pomoci úspěšná.[15]

Severní pochod a rozpad aliance

Generalissimus Čankajšek, velitel Národní revoluční armády, vyšel z událostí Severního pochodu jako vůdce Čínské republiky

Po Sunjatsenově smrti jej v čele Kuomintangu nahradil reprezentant jeho pravého křídla – Čankajšek, který začal podnikat kroky ke zmenšení vlivu komunistů ve straně.[16] Komunistický vůdce Mao Ce-tung přesto souhlasil s jeho rozhodnutím svrhnout vládu v Pekingu pomocí Národní revoluční armády, která v roce 1926 začala kampaň známou jako Severní pochod.[17] V důsledku této kampaně nicméně povstali drobní rolníci a začali si přivlastňovat půdu, která patřila bohatým vlastníkům a ti byli v mnoha případech zabiti. Taková povstání rozlítila špičky Kuomintangu, kteří sami byli často vlastníci půdy, a obnažila rostoucí ideologický rozkol v alianci.[18]

Počátkem roku 1927 vedla rivalita uvnitř aliance k rozdělení revolučních řad. Komunistická strana a levé křídlo Kuomintangu se rozhodly k přesunutí sídla vlády z Kantonu do Wu-chanu, kde měli komunisté vysokou podporu.[14] V té době armády Čankajška a Li Cung-žena porazily militaristu Sun Čchuan-fanga a přesunuly se východně do provincie Ťiang-si. Levicové křídlo strany odmítlo Čankajškovu žádost o odstranění komunistického vlivu, následně je Čankajšek obvinil ze zrady Sunjatsenova odkazu a přijímání rozkazů ze Sovětského svazu. Podle Mao Ce-tunga Čankajškova tolerance k přítomnosti komunistů v alianci klesala spolu s tím, jak rostla jeho moc.[19]

7. dubna 1927 proběhlo setkání Čankajška a dalších špiček Kuomintangu, kde se usnesly, že komunistické aktivity jsou společensky a ekonomicky rušivé a musí být zastaveny, aby mohla nacionalistická revoluce pokračovat. 12. dubna bylo v Šanghaji na rozkaz generála Paj Čchung-siho zatčeno a popraveno[20] mnoho komunistických členů Kuomintangu. Na tuto událost odkazuje Komunistická strana Číny jako na Šanghajský masakr nebo Incident 12. dubna.[21] Tento incident prohloubil rozkol mezi Čankajškem a Wang Ťing-wejem, představitelem levého křídla strany ve Wu-chanu.

Nakonec levicové křídlo Kuomintangu vyloučilo komunisty z vlády ve Wu-chanu, která byla ale přesto Čankajškem svržena. Kuomintang obnovil svojí kampaň proti militaristům a v červnu 1928 obsadil Peking.[22] Brzy byla většina východní Číny pod kontrolou centrální vlády v Nankingu, která získala mezinárodní uznání jako jediná legitimní vláda Číny. Vláda Kuomintangu oznámila, v souladu se Sunjatsenovým odkazem, tři etapy revoluce – vojenskou jednotu, silné politické vedení a ústavní demokracii.[23]

Situace v Číně v roce 1929; po Severním pochodu měl Kuomintang pod přímou kontrolou východní a centrální Čínu, zbytek čínského území a Mandžusko bylo pod kontrolou militaristů, vesměs loajálních vládě v Nankingu

1. srpna 1927 propuklo v Nan-čchangu komunistické povstání proti nacionalistické vládě ve Wu-chanu. Tento konflikt vedl ke vzniku Čínské dělnicko-rolnické rudé armády.[1][24] 4. srpna hlavní síly Rudé armády opustily město a obrátily se jižně k útoku na provincii Kuang-tung. Nacionalistické síly poté rychle obsadily Nan-čchang a členové komunistické strany se začali skrývat.[1] Shromáždění komunistické strany, zasedající 7. srpna, se usneslo, že cílem strany je získat politickou moc silou, nicméně již druhý den byly aktivity komunistů ve Wu-chanu potlačeny vládou Wang Ťing-weje.

Později proběhly pokusy komunistické strany o dobytí měst Čchang-ša, Šan-tchou a Kanton. Rudé armádě, skládající se jednak z bývalých vojáků Národní revoluční armády, jednak z ozbrojených rolníků, se podařilo získat kontrolu nad několika oblastmi v jižní Číně.[24] Síly Kuomintangu mezitím pokračovaly v potlačování rebelií.[24] V září byl Wang Ťing-wej nucen opustit Wu-chan a Čankajšek se stal jediným legitimním představitelem republiky. V září také proběhla série neúspěšných komunistických povstání na venkově známých jako Povstání podzimní sklizně, ve kterých se významně angažoval Mao Ce-tung.[25] V říjnu opustil Čínu agent kominterny Michail Borodin a vrátil se přes Mongolsko do Sovětského svazu. 11. prosince téhož roku pak proběhlo povstání v Kantonu známé jako Kantonská komuna. Komunisté v Kantonu ustanovili podle vzoru ruských komunistů sovět, nicméně už 13. prosince provedl nacionalistický generál Čang Fa-kchuej protiútok a dobyl město. Následovaly popravy a pronásledování komunistů podobně jako v dubnu v Šanghaji. Kuomintang označil za iniciátora povstání Sovětský svaz a jeho konzulát v Kantonu obsadil. 16. prosince opustil Wang Ťing-wej Čínu a odjel do Francie, když předtím přislíbil loajalitu Čankajškovi.[26]

Mapa ukazující komunisty kontrolované oblasti a sověty v průběhu obkličovacích kampaní

Těmito událostmi začal desetiletý boj o moc v pevninské Číně známý jako Desetiletá občanská válka (十年内战), který skončil Sianským incidentem, po kterém byl Čankajšek nucen vytvořit Druhou sjednocenou frontu a postavit se japonské invazi. V nacionalistickém táboře probíhal boj o moc a v roce 1930 vypukla Válka centrálních rovin, kde se proti Čankajškovi postavila aliance militaristů Jen Si-šana, Feng Jü-sianga a navrátivšího se Wang Ťing-weje. Vláda v Nankingu nicméně svou pozici uhájila a mohla se věnovat ničení kapes komunistického odboje v rámci série obkličovacích kampaní.[27] První ani druhá kampaň nebyla úspěšná a třetí musela být předčasně ukončena z důvodu japonské invaze do Mandžuska v roce 1931. Čtvrtá kampaň v letech 1932–1933 zpočátku probíhala pro Kuomintang příznivě, ale Čankajškova armáda utrpěla těžké ztráty při pokusu o probití se do centra Maovy Čínské sovětské republiky v provincii Ťiang-si.[28] Během těchto kampaní byly sice jednotky Kuomintangu schopny rychle se dostat do oblastí kontrolovaných komunisty, ale v rozlehlé a členité krajině si už nedokázaly vybudovat opěrné body.

Na konci roku 1934 byla spuštěna pátá obkličovací kampaň, při které nacionalistické jednotky systematicky obklíčily provincii Ťiang-si i za použití opevnění.[29][30] Na rozdíl od předchozích neúspěšných kampaní Čankajškova Národní revoluční armáda nepronikla bezhlavě do nitra provincie, ale postupně obklíčení zužovala tak, aby oblasti kontrolované komunisty odřízla od zásobování.[30]

V říjnu 1934 využili komunisté mezery v kruhu opevnění (tato opevnění byla obsluhována jednotkami Čankajškových militaristických spojenců) a probili se ven. Militaristické armády komunistické jednotky nepronásledovaly kvůli strachu ze ztráty vlastních mužů. Kromě toho byly hlavní síly nacionalistů zaneprázdněny bojem s armádou Čang Kuo-tchaa, která byla podstatně větší než Maova První frontová armáda.[31] Masivní vojenský ústup Maovy armády trval rok a stal se známý jako Dlouhý pochod. Komunisté urazili přes 9000 km jedním z nejtěžších terénů západní Číny směrem na západ a sever do provincie Šen-si.[32][33] Pochod se skládal ze série menších pochodů a v jeho průběhu byla První frontová armáda, vedená nezkušenými vojenskými komisaři, téměř zničena Čankajškovými vojsky. V listopadu 1935, po ukončení pochodu, Mao Ce-tung oficiálně nahradil Čou En-laje v čele Rudé armády. Dlouhý pochod významně posílil Maovu prestiž a upevnil jeho pozici v rámci komunistické strany.[32]

Trasy Dlouhého pochodu tak, jak ustupovaly jednotlivé komunistické armády

Dlouhý pochod skončil, když komunistické jednotky dorazily do provincie Šen-si. Armáda, kterou vedl Čang Kuo-tchao, ustupovala jinou cestou přes severozápadní Čínu a byla do velké míry zničena Čankajškem a jeho muslimskými spojenci, klikou Ma. Po cestě komunistická armáda zabavovala majetek a zbraně místním militaristům a vlastníkům půdy, a zároveň přijímala do svých řad rolníky a jiné chudé, čímž její přitažlivost pro masy značně stoupala. Z 90 000–100 000 komunistů, kteří začali ustupovat z Čínské sovětské republiky, jich pochod dokončilo kolem 8000.[34] Zbytky Čangovy armády se spojily se zbytkem komunistických sil v provincii Šen-si, nicméně Čang Kuo-tchao už bez své armády neměl sílu na to, aby zpochybnil Maovu autoritu.

Kuomintang využíval také tibetské jednotky z Khamu – dříve bandity, k boji proti komunistům, a také k podkopání autority místních militaristů, kteří často s komunisty odmítli bojovat, aby neztráceli vlastní muže. Vytvořil také "Smírovou komisi" disponující vlastními jednotkami, které zahrnovaly asi 300 khamských banditů.[35] Komise operovala v provincii S'-čchuan a její operace byly součástí snahy vlády v Nankingu o destabilizaci moci lokálních militaristů, zejména Liou Wen-chueje, který odmítl bojovat s komunisty, aby si zachoval vlastní armádu. Vláda chtěla mít plně pod kontrolou oblasti hraničící s územím militaristů. Jednotky komise byly také nasazeny v boji proti Rudé armádě, nicméně byly poraženy ve chvíli, kdy komunisté zajali jejich náboženského vůdce.[35]

V roce 1936 se začal Čang Süe-liang, militarista kontrolující severní Čínu a spojenec nacionalistů, sbližovat s Čou En-lajem, kdy dokonce zvažoval změnu stran. To bylo nicméně odmítnuto Kominternou v SSSR. Později Čou En-laj přesvědčil Čanga a Jang Chu-čchenga, dalšího militaristu, k provedení Sianského incidentu. V jeho průběhu byl Čankajšek uvržen do domácího vězení, byl donucen vytvořit Druhou sjednocenou frontu a místo útoků na Rudou armádu se soustředit na hrozbu z Japonska.[36][37]

Čang Süe-liang a Jang Chu-čcheng, iniciátoři Sianského incidentu, v roce 1936

V průběhu japonské invaze a následné okupace Mandžuska se Čankajšek odmítl spojit s komunisty ve společném boji proti Japonské císařské armádě, neboť viděl komunisty jako větší hrozbu. Chtěl nejprve sjednotit Čínu zničením komunistického odboje a militaristů. Považoval armádu Kuomintangu za příliš slabou, aby dokázala porazit Japonce v Mandžusku a věřil, že pouze sjednocená Čína se jim může postavit. Ignoroval nespokojenost mezi Číňany kvůli jeho kompromisní politice vůči Japonsku a nařídil generálům Čang Süe-liangovi a Jang Chu-čchengovi provést úder proti komunistům v Šen-si. Ti nicméně utrpěli těžké ztráty.[38]

12. prosince 1936 se oba generálové rozhodli unést Čankajška a donutit ho uzavřít příměří s komunisty za účelem boje proti Japoncům. Tento incident se stal známým jako Sianský incident a skončila s ním první fáze Čínské občanské války. Čankajšek byl nucen vytvořit s komunisty Druhou sjednocenou frontu a napřít všechnu energii do boje proti japonské expanzi. 7. července 1937 pak Japonské císařství skutečně spustilo masivní invazi do Číny a jeho dobře vycvičené a vyzbrojené jednotky porazily obránce Kuomintangu na pobřeží a v severní Číně.

Aliance Kuomintangu a komunistů byla spíše symbolická.[39] Na rozdíl od nacionalistických jednotek se komunisté vyhýbali konvenčnímu boji a uchýlili se ke guerillové válce. Úroveň skutečné kooperace mezi nacionalisty a komunisty v průběhu války byla na nutném minimu.[39] Na pozadí formální aliance spolu jednotky Kuomintangu a komunistů stále soupeřily na území tzv. "svobodné Číny" – tedy oblastí, které neovládali Japonci ani žádný z jimi vytvořených loutkových států jako Mandžukuo nebo Reorganizovaná národní vláda.[39][40]

Situace se vyhrotila na přelomu let 1940 a 1941, kdy se začaly stupňovat potyčky mezi Kuomintangem a komunisty. V prosinci 1940 Čankajšek požadoval stažení komunistické Nové čtvrté armády z provincií An-chuej a Ťiang-su z důvodu provokací vůči nacionalistickým jednotkám v této oblasti. Pod silným tlakem nakonec velitelé komunistické armády vyhověli, nicméně kvůli zmatkům ve velení se nestihli začít evakuovat včas a byli tak napadeni nacionalisty, což vedlo k několika tisícům obětí.[41][42] Zároveň tento incident ukončil formální alianci obou stran.[43]

Japonská okupace Číny ke konci války

Jak se boje mezi Kuomintangem a komunisty stávaly intenzivnější, země jako Spojené státy nebo Sovětský svaz se začaly obávat další občanské války v Číně. Po incidentu s Novou čtvrtou armádou vyslal americký prezident Franklin D. Roosevelt speciálního vyslance Lauchlina Currieho, který měl přesvědčit Čankajška a ostatní špičky Kuomintangu o tom, že obnovené nepřátelství mezi oběma stranami by vyhovovalo pouze Japonsku. Sovětský svaz, spojenec komunistické strany, zaslal naléhavý telegram Mao Ce-tungovi, kde stálo to samé, a sice že občanská válka by pouze učinila situaci jednodušší pro Japonce. Mezinárodní naléhání splnilo svůj účel a došlo k uklidnění situace. Boje nicméně dále probíhaly nepřímo. V roce 1943 vydal Čankajšek propagandistickou knihu China's Destiny, ve které útočí na komunisty. Komunisté na druhou stranu zpochybňovali Čankajškovo vedení a o jeho vládě mluvili jako o fašistické ve snaze vzbudit negativní společenský obraz. Začalo být jasné, že k trvalému míru nemůže situace dospět.[44]

Obecně lze říci, že vývoj druhé čínsko-japonské války posílil komunisty. Jejich taktika guerillové války jim získala lidovou podporu v okupovaných oblastech. Kuomintang nicméně nesl hlavní tíhu japonské invaze jako mezinárodně uznávaná vláda, a to se ukázalo jako velmi nákladné. Japonsko zahájilo poslední velkou ofenzivu proti Kuomintangu, operaci Iči-Go, v roce 1944, a to mělo za následek významné oslabení nacionalistických sil.[45][46] Komunisté také díky své guerillové taktice utrpěli podstatně menší ztráty. Na konci války měla Rudá armáda víc než 1,3 milionu členů a komunistické milice dalších 2,6 milionu. V oblastech ovládaných komunisty žilo přes sto milionů obyvatel.

Podle ustanovení japonské bezpodmínečné kapitulace, nadiktované Japonsku Spojenými státy, se měly japonské jednotky v Číně vzdávat pouze Kuomintangu, nikoliv komunistům, kteří ovládali některá území.[47] Nicméně v Mandžusku, kde Kuomintang neměl žádné jednotky, se Japonci vzdávali Sovětskému svazu. Čankajšek tak nařídil japonským jednotkám, aby vyčkaly příchodu Kuomintangu a neskládaly zbraně do rukou komunistů.[47][48]

Čankajšek a Mao Ce-tung na jednání v Čchung-čchingu v roce 1945

První poválečná mírová jednání, zahrnující Čankajška i Mao Ce-tunga, proběhla mezi 28. srpnem a 10. říjnem ve městě Čchung-čching.[49] Jednání skončilo podpisem Dohody 10. října.[50] Obě strany zdůraznily důležitost mírové obnovy, ale konference nepřinesla žádné konkrétní výsledky.[50] Potyčky mezi oběma stranami pokračovaly i v průběhu vyjednávání, dokud nebylo dosaženo dohody v lednu 1946. Nicméně velké kampaně byly dočasně přerušeny.

V průběhu srpna 1945, posledního měsíce války ve východní Asii, spustil Sovětský svaz masivní ofenzivu proti japonské Kuantungské armádě v Mandžusku a podél mongolsko-čínské hranice.[51] V průběhu tří týdnů byla Kuantungská armáda zničena a Mandžusko obsazené Sovětským svazem, čímž vzniklo z čínského pohledu mocenské vakuum. Zároveň se zde vzdalo na 700 000 japonských vojáků. Později toho roku si Čankajšek uvědomil, že mu chybí zdroje pro zabránění obsazení Mandžuska komunisty po plánovaném sovětském odchodu.[52] Proto se Sověty vyjednal dohodu, že odloží své stažení, dokud do oblasti nedostane dostatek vycvičených vojáků a surovin.[53] Nicméně Sovětský svaz nepovolil přesun nacionalistických jednotek po svém území. Jednotky Kuomintangu se tedy přesunuly do Mandžuska letecky za pomoci Spojených států, aby obsadily velká města v severní Číně, zatímco venkov už byl pod kontrolou komunistů. 15. listopadu 1945 začal Kuomintang podnikat kroky k zabránění posílení už tak silné komunistické základny v Mandžusku.[54] Sověti využili čas navíc k tomu, aby objemný mandžuský průmysl přesunuli do Sovětského svazu.[52][53]

V letech 1945–1946, během přítomnosti sovětských vojsk v Mandžusku, nařídil sovětský vůdce Josif Stalin maršálu Rodionu Malinovskému, aby co nejvíce japonských zbraní předal Maovým komunistům.[55]

Čankajškovy jednotky se mezitím dostaly až k městu Ťin-čou, aniž narazily na významnější odpor. Následovala úspěšná komunistická ofenziva na Šantungském poloostrově a celý poloostrov, s výjimkou oblastí kontrolovaných Spojenými státy, padl do rukou komunistů.[54] Příměří definitivně skončilo 26. června 1946, kdy se občanská válka mezi komunisty a Kuomintangem znovu rozběhla. Tato druhá fáze trvala tři roky a je jinak známá jako Čínská komunistická revoluce.[56]

V druhé fázi občanské války mezi lety 1945–1949 dosáhly ztráty komunistů počtu 1,3 milionu mužů, z toho 260 000 padlých, 190 000 nezvěstných a 850 000 zraněných, nepočítaje nepravidelné vojenské jednotky. Ztráty nacionalistů ve stejném období dosáhly podle oficiálních čísel ČLR 5 450 000 členů pravidelných jednotek a 2 260 000 členů nepravidelných jednotek.[82]

Většina pozorovatelů předpokládala, že Čankajškova vláda padne po bezprostřední invazi komunistů na Tchaj-wan. Spojené státy se zpočátku zdráhaly nabídnout Čankajškovi podporu v jeho posledním boji. Americký prezident Harry S. Truman 5. ledna 1950 prohlásil, že Spojené státy se nebudou účastnit žádného sporu týkajícího se Tchajwanské úžiny a že nezasáhnou v případě komunistického útoku na Tchaj-wan.[83] Situace se nicméně radikálně změnila s vypuknutím Korejské války v červnu 1950. To vedlo ke změně politického klimatu ve Spojených státech a prezident Truman nařídil sedmé flotile amerického námořnictva odplout do Tchajwanské úžiny, aby zabránila případnému útoku.[84][85]

Skála na ostrově Ťin-men s Čankajškovou kaligrafií, znamenající "Nezapomeň na Ťü", symbolizující znovuzískání okupované vlasti

Po ztrátě pevninské Číny se skupina asi 12 000 vojáků Kuomintangu stáhla do Barmy a pokračovala v guerillových útocích na jihočínskou provincii Jün-nan.[86][87] Jejich vůdce, generál Li Mi, byl placen vládou v Tchaj-peji. Zpočátku tyto povstalce podporovaly také Spojené státy a prostřednictvím CIA jim poskytovaly vojenskou pomoc. Po stížnostech barmské vlády v OSN roku 1953 začali Američané vyvíjet tlak na Čínskou republiku, aby odvolala své milice. Do konce roku 1954 opustilo Barmu téměř 6 000 vojáků a generál Li prohlásil svou armádu za rozpuštěnou. Nicméně tisíce mužů zůstaly v Barmě a Čínská republika je stále tajně zásobovala a udílela rozkazy, aby si udržela základnu blízko pevninské Číny.

Poté, co si Čínská republika stěžovala v OSN na Sovětský svaz pro porušování Smlouvy o čínsko-sovětském přátelství, Valné shromáždění OSN přijalo 1. února 1952 rezoluci č. 505 odsuzující Sovětský svaz.

Ačkoliv Spojené státy viděly zbývající ostrovy v provincii Fu-ťien jako vojenskou přítěž, Čínská republika je považovala za životně důležité pro budoucí porážku komunistů a znovuzískání pevninské Číny. První krize v Tchajwanském průlivu začala 3. září 1954, když LOA začala ostřelovat ostrov Ťin-men a vyhrožovat, že vojensky obsadí Tachenské ostrovy v provincii Če-ťiang.[88] 20. ledna 1955 komunistická armáda obsadila ostrov I-ťiang-šan, součást Tachenských ostrovů, přičemž celá nacionalistická posádka byla zabita nebo zraněna při obraně ostrova. 24. ledna téhož roku americký Kongres schválil rezoluci opravňující prezidenta Spojených států bránit pobřežní ostrovy Čínské republiky.[88] Krize skončila v březnu 1955, když LOA zastavila ostřelování – stalo se tak v průběhu Bandungské konference.[88]

Druhá krize v Tchajwanském průlivu začala 23. srpna 1958, když námořní a vzdušná střetnutí mezi oběma státy vedly k masivnímu ostřelování ostrova Ťin-men (ostřelováno ČLR) a Sia-men (ostřelováno Čínskou republikou). Krize skončila v listopadu téhož roku.[88] V jejím průběhu hlídkové čluny LOA spustily blokádu pobřežních ostrovů Čínské republiky. Ačkoliv Spojené státy odmítly Čankajškův návrh na bombardování dělostřeleckých baterií na pevnině, rychle spustily dodávky stíhacích letadel a protileteckých raket na Tchaj-wan. 7. září Američané doprovázeli konvoj zásobovacích lodí a ČLR zastavila ostřelování.

Třetí krize v Tchajwanském průlivu v letech 1995–1996 zvýšila napětí mezi oběma stranami poté, co ČLR testovala sérii raket nedaleko od tchajwanských břehů. Na druhou stranu je pravděpodobné, že se Peking pokusil ovlivnit prezidentské volby na Tchaj-wanu v roce 1996 ve prospěch Kuomintangu, který čelil opoziční Demokratické pokrokové straně nesouhlasící s politikou jedné Číny a kterou sdílí jak ČLR, tak Kuomintang.[89]

Diplomatické vztahy

25. října 1971 Valné shromáždění OSN uznalo ČLR a vyloučilo Čínskou republiku, která byla jedním ze zakládajících členů OSN a stálým členem Rady bezpečnosti.[84] Čankajškovi zástupci odmítli uznat akreditace vyslanců ČLR jako akreditace reprezentantů Číny a opustili shromáždění. Brzy poté začaly uznávat ČLR i ostatní členské země OSN, včetně Spojených států.[90]

Památník překročení řeky Jang-c'-ťiang komunistickou armádou v Nankingu

V 80. letech 20. století se napjaté vztahy obou zemí začaly postupně uvolňovat ku prospěchu vzájemného obchodu a investic. Na Tchaj-wanu byl oficiálně ukončen válečný stav v roce 1991.[91] Nicméně i přes ukončení otevřeného nepřátelství nebyla podepsána dohoda o příměří ani mírová smlouva. Za vlády prezidenta Li Teng-chueje byla na Tchaj-wanu zrušena "Dočasná ustanovení proti komunistické rebelii", což pro Kuomintang znamenalo ztrátu možnosti znovudobýt pevninu.

V roce 2000 zvítězil v prezidentských volbách na Tchaj-wanu kandidát Demokratické pokrokové strany Čchen Šuej-pien a poprvé se stal prezidentem člen jiné strany než Kuomintangu. Nový prezident nesdílel společnou ideologii nacionalistů a komunistů o "jedné Číně", což vedlo ke zvýšení napětí. Nicméně obchodní a jiné vztahy dále nabývaly na intenzitě – v roce 2005 navštívila delegace tchajwanské panmodré koalice pevninskou Čínu.

S vítězstvím Kuomintangu v prezidentských volbách 2008 došlo k dalšímu oteplení vztahů, což bylo charakterizováno množstvím setkání a summitů mezi oběma stranami. Na konci roku 2008 byla spuštěna první pravidelná letecká linka.[92]

Po roce 2016 a vítězství kandidátky DPP Cchaj Jing-wen, se vztahy obou zemí staly znovu napjatými. Nová prezidentka se řadí k odpůrcům sbližování ČLR a Tchaj-wanu. V roce 2020 prohlásila, že Tchaj-wan je v současnosti nezávislým státem a Peking si musí přiznat realitu.[93]

• Podle norského historika Odda Arneho Westada komunisté vyhráli občanskou válku, protože udělali méně vojenských chyb než Čankajšek. Ten si také v rámci svého zaměření na silnou centrální vládu znepřátelil po celé Číně velké množství různých zájmových skupin. V neposlední řadě byl Kuomintang notně oslaben válkou s Japonci. Komunisté naproti tomu cílili na množství odlišných sociálních skupin, zejména rolníky, které získali na svou stranu.[94]

• V červnu 1948 si Čankajšek do svého deníku zapsal: "Po pádu Kchaj-fengu se naše situace zhoršila a stala se kritickou. Nyní vidím, že opakovaná zhroucení našeho národa v průběhu dějin nebyla zapříčiněna větší silou našich vnějších nepřátel, ale nesoudržností a zkažeností uvnitř."[95]

• Masivní americká podpora nacionalistů byla omezena po selhání mise generála Marshalla roku 1947, která měla zprostředkovat mír mezi oběma stranami a donutit je k vytvoření koaliční vlády.[53] Později byla úplně zastavena, zejména kvůli rozšířené korupci a porážce Kuomintangu v severovýchodní Číně.[96]

• Komunistická pozemková reforma přislíbila rolníkům vlastní půdu na úkor dosavadních vlastníků, což zajistilo komunistické straně popularitu mezi lidem. Největší výhodou komunistů byla nicméně mimořádná soudržnost jejich nejvyššího velení. To jednak chránilo stranu před odlivem významných členů v těžkých časech a jednak usnadňovalo komunikaci a taktická rozhodnutí na nejvyšší úrovni. Byl to charismatický styl vedení Mao Ce-tunga, který umožnil členům identifikaci se stranou a dosáhnul jednoty ve velení. Malé lokální komunistické organizace měly dostatek flexibility a důvěry od velení, aby mohly vytvářet dočasné aliance na místní úrovni a manipulovat lokální politiku. Zásluhu na těchto úspěších měla také propracovaná propaganda, která mluvila o nacionalistech jako o nepřátelích všech skupin Číňanů – chudých i bohatých, rolníků i buržoazie, žen i mužů a o komunistech jako o ochráncích lidu a národa. V neposlední řadě to bylo vyzbrojení Lidové osvobozenecké armády a pomoc Sovětského svazu v Mandžusku, bez které by komunistické protiofenzivy z přelomu let 1947 a 1948 pravděpodobně selhaly.[97]
• Po roce 1945 došlo ke zhroucení ekonomiky v oblastech kontrolovaných nacionalisty. Důvodem byla hyperinflace a selhání finančních reforem nacionalistické vlády – zlatý jüan masivně ztrácel na hodnotě, díky čemuž ztratil Kuomintang podporu městské střední třídy.[98][99] Komunisté mezitím pokračovali ve své pozemkové reformě a získávali na svou stranu venkov.