Svatá říše římská

Svatá říše římská (latinsky Sacrum Imperium Romanum, německy Heiliges Römisches Reich) je název zaniklého mnohonárodnostního, později velmi volného svazku mnoha politických útvarů, který se rozkládal ve střední Evropě v letech 962–1806. Říše zprvu sestávala ze tří království (tzv. tria regna) německého, italského (od roku 951), arelatského (od roku 1032), Českého knížectví (od roku 1004) a stovek dalších knížectví, vévodství, hrabství, biskupství, svobodných říšských měst a jiných oblastí. Do roku 1157 se říše označovala jako Říše římská, tedy Římská říše. Od 15. století se začal užívat rozšířený název Svatá říše římská národa německého (latinsky Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ, německy Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation), ale spíše jen v částech říše osídlených Němci.

Svatá říše římská
Sacrum Romanum Imperium
Heiliges Römisches Reich
↓ 800/962–1806 ↓

vlajka
znak
geografie

Vrcholná rozloha Svaté říše římské v roce 1190 za vlády Štaufské dynastie

Územní vývoj říše na pozadí současných států Evropy
oficiální hlavní město neurčeno
Praha (1346–1410, 1411–1437, 1583–1611)
Brno (1410–1411)
Vídeň (1483–1806, říšská dvorní rada)
Řezno (1663–1806, říšský sněm)
Wetzlar (od 1689, říšský komorní soud)
Řím – symbolické hl. město, kde byli císaři až do pol. 15. století korunováni
obyvatelstvo
počet obyvatel:
5 000 000 (roku 1200)
16 000 000 (roku 1500)
21 000 000 (roku 1618)
16 000 000 (1648)
26 265 000 (1786)
národnostní složení:
Němci (tj. zemské národy Švábové, Bavoři, Sasové, Braniboři, Rakušané, Slezané a další, jejichž součástí byly i neněmecké národnosti), Italové, Češi (Čechové, Moravané, Slezané, Čeští Němci), Francouzi (Pikarďané, Valoni, Lotrinčané, Alsasané, Burgunďané, Provensálci), Nizozemci (Holanďané, Frísové, Vlámové), Slovinci, Lužičtí Srbové a Poláci (Poláci, Slezané, Kašubové), Židé
uznané křesťanské konfese:
římskokatolické (do roku 1806),
evangelické-luteránské (1555[1]–1806),
reformované-kalvínské (1648[2]–1806)
neuznané ilegální konfese:
novokřtěnecké, arminiánské atd.
judaistické (menšinově)
státní útvar
nejednotná
vznik:
25. prosince 800 – Karel Veliký formálně obnovil císařství na Západě
2. února 962 – Ota I. Veliký ho svou korunovací definitivně upevnil
zánik:
6. srpna 1806 – František II. se vzdal (na nátlak Napoleona) císařského titulu; Říše byla přeměněna v Rýnský spolek
tři království (tria regna): německé, italské a arelatské
státní útvary a území
předcházející:
Východofranská říše
Německé království
Italské království
Dolní Burgundsko
Horní Burgundsko
Bavorské vévodství
České knížectví
Obodrité
Lutici
Pomořanské vévodství
 následující:
Rýnský spolek
Rakouské císařství
Pruské království
Švýcarská konfederace
Spojené provincie nizozemské

Říši roku 962 založil Ota I. Veliký, který tak navázal na starověkou římskou říši a na její obnovení Karlem Velikým roku 800 (karolínská říše). Krále Svaté říše římské vybírali volitelé, kurfiřti, přesto se některým dynastiím ve středověku dařilo obhájit titul dědičně, byli to zejména Otoni, sálská dynastie, Štaufové a Lucemburkové. Od 15. století se říše stala prakticky dědičnou v dynastii Habsburků a její lotrinské linii, ač dědičně vládly jen v dědičných zemích. Zvolený panovník se musel nechat papežem korunovat na císaře. V 16. století byla povinnost korunovace papežem zrušena.

Říše byla zrušena císařem Františkem I. Rakouským v roce 1806 poté, co Napoleon Bonaparte založil Rýnský spolek.

Název
Iluminace císařského znaku s dvouhlavým orlem, rok 1540

Až do roku 1157 se říše označovala jako Říše římská, tedy Římská říše. Přídavné jméno „svatá“ bylo k označení říše přidáno toho roku Fridrichem I. Barbarossou, který chtěl změnou názvu demonstrovat své ambice vládnout i na území Itálie a v Papežském státě.

Na říšském sněmu konaném v roce 1512 v Kolíně nad Rýnem bylo rozhodnuto o další změně názvu, tentokrát na Svatou říši římskou národa německého. Toto označení se ale začalo v písemnostech používat již dříve, první zmínka se dochovala z roku 1474. Takto se říše označovala až do konce 18. století.

Dějiny

Dne 25. prosince 800 papež Lev III. korunoval franského krále Karla Velikého na císaře říše římské, který se stal na území západní Evropy prvním císařem po více než 300 letech. Až do roku 899 (s menší přestávkou) tento titul získávali členové dynastie Karla Velikého, Karlovci. Poté je vystřídali členové různých italských dynastií až do roku 924. Pak byl trůn neobsazený do roku 962, kdy byl na císaře korunován Ota I. Veliký, který sám sebe označoval za pokračovatele Karla Velikého.

V kratší podobě Imperium Romanum byl tento název užíván již v dobách Karla Velikého, ale teprve od vlády východofranského krále Oty I. (936–973) lze hovořit o vzniku státního celku, který se s tímto názvem kontinuálně identifikoval. To, že se tak stalo právě ve východní části bývalé franské říše, souviselo jednak s mimořádnou slabostí západofranské / francouzské monarchie v raném středověku (v protikladu k silné ústřední vládě za Oty I. a jeho nástupců), jednak s tím, že na východě zahájil Ota I. dlouho nepřerušenou tradici císařských korunovací v Římě. Již od panování Konráda II. ze sálské dynastie, konkrétně od roku 1034, se proto název Imperium Romanum stal oficiálním pojmenováním někdejší východofranské monarchie. Přívlastek sacrum, doložený až v listinách Fridricha I. Barbarossy (1152–1190), měl zdůraznit sakrální povahu středověké říše, zejména ve vztahu k církvi.

Kurfiřti volí Jindřicha VII. Lucemburského římským králem.

Od roku 1512 se užíval rozšířený název „Svatá říše římská národa německého“ (Imperium Romanum Sacrum Nationis Germanicæ, Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation), avšak pouze pro části říše osídlené Němci. Teprve od 17. století sílily tendence chápat název Svatá říše římská národa německého jako označení celého teritoria říše, včetně např. Itálie či Burgundska. Formálně říše zanikla 6. srpna 1806, kdy se Habsburk František II. po vojenské porážce Napoleonem v bitvě u Slavkova (viz Prešpurský mír) vzdal titulu římského císaře a místo něj začal na prvním místě užívat titulu císaře rakouského, jenž přijal již roku 1804. O formálnosti lze hovořit proto, že od vestfálského míru (1648) byla Svatá říše římská pouze volným seskupením samostatných států (císař bezprostředně ovládal už jen své vlastní rodové državy).

V německé literatuře se místo názvu Svatá říše římská často používá zjednodušeného označení Německá říše, popř. Římsko-německá říše (někdy i Stará říše v protikladu k moderní Německé říši vytvořené v 19. století). Sacrum Imperium Romanum mělo nicméně po celý středověk univerzalistické, nadnárodní aspirace a tak bylo i chápáno „v cizině“ (jakkoli tam jeho nároky ne vždy uznávali). Nebylo ani státem čistě německým, protože vedle Němců v něm žili i Francouzi, Italové, Nizozemci, Dáni, Češi, Moravané, Slovinci či Lužičtí Srbové. Přesto je převažující německý charakter říše nepopiratelný, už jen vzhledem k tomu, že králové a císaři se až na naprosté výjimky rekrutovali z řad německých knížecích rodů.

Od vrcholného středověku náležely ke Svaté říši římské vedle Německa dnešní státy Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko, Rakousko, Slovinsko a Česko; dále pak části dnešního Polska (Slezsko, bývalé Zadní Pomořansko a Nová Marka), severní třetina Itálie (Piemont, Lombardie, Tridentsko, Toskánsko), většina pohraničí Francie (Artois, Lotrinsko, Alsasko, část Burgundska, Savojsko a JV část Okcitánie) a také jih Dánska (Šlesvicko). Nizozemsko a Švýcarsko přestaly být součástí říše po vestfálském míru, frankofonní kraje ovládla spolu s Alsaskem do konce 17. století Francie. Naopak někdejší německé Východní Prusko nikdy k říši nepatřilo.

České země
Císařský dvouhlavý orel se znaky jednotlivých států říše, ilustrace Hanse Burgkmaira st. z roku 1510

České knížectví se stalo součástí Svaté říše římské začátkem 11. století. Zlatá bula sicilská roku 1212 potvrdila Přemyslovci Přemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou hodnost a další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské, až na účast na říšských sněmech. Karel IV. byl první český král, který se stal římským císařem (1355), poté i vládcem všech království Svaté říše římské. Také je autorem Zlaté buly, která potvrzovala výjimečné a nezávislé postavení České koruny v rámci říše.

Boje mezi císaři a papeži o investituru
Císařská koruna Svaté říše římské (pohled z boku)

Roku 1073 byl zvolen papežem Řehoř VII. (1073-1085). Byl to ctižádostivý muž, který byl odhodlán získat pro církev výsadní postavení a podřídit její moci i moc světskou. Požadoval, aby jmenování opatů a biskupů bylo záležitostí pouze církve, tedy papeže. Velké války mezi císařem a papežem o jmenování říšských církevních hodnostářů vešly do dějin jako boje o investituru. Byly ukončeny až roku 1122 wormským konkordátem, dohodou mezi papežem Kalixtem II. a císařem Jindřichem V. Znamenalo to dočasné vítězství církve, neboť vliv císaře na jmenování opatů a biskupů byl značně omezen.

Úsilí o ovládnutí Itálie
Související informace naleznete také v článku Italské království (Svatá říše římská).

Severní část Itálie byla od verdunského dělení součástí Středofranské říše. Pokusy o vytvoření úřední moci zde byly oslabovány stálými boji šlechticů, které vedly k feudální roztříštěnosti. Ve střední Itálii zaujímal významné postavení papežský stát. Za vlády Otonů se dostala severní Itálie do závislosti na Svaté říši římské, zůstávala ale i nadále rozdrobena na samostatné politické útvary, feudální panství, biskupství, města. Závislost na císaři byla pouze formální. Snaha posílit v Itálii císařskou moc je spojena především se jménem Fridricha I. Barbarossy z rodu Štaufů. Podnikl pět válečných tažení za Alpy a s pomocí českého krále Vladislava II. dobyl Milán. Itálie se tak rozdělila na dva tábory: na příznivce římsko-německého krále (ghibellini) a na příznivce papeže (guelfové). Císař byl nakonec poražen v bitvě u Legnana r. 1176.

Územní členění

původní kmenová vévodství:

říšské kraje vytvořené
roku 1500:

Na sněmu ve Špýru roku 1512
přibyly tři nové:

zároveň byl Saský kraj rozdělen:

země nezahrnuté do krajského zřízení:

tři duchovní a čtyři
světští kurfiřti:

později získaný kurfiřtský hlas:

Odkazy

Poznámky
  1. 1555 – Augšpurský mír
  2. 1648 – Vestfálský mír

Literatura
  • DRŠKA, Václav. Das fränkische bellum civile – Entstehung der Reichstriade. Prague Papers on the History of International Relations. 2002, roč. 6, s. 5–40. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-042-7.
  • DRŠKA, Václav. Idea universalismu - osud Svaté říše římské? Historický obzor. Časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, Praha: Aleš Skřivan ml., roč. 3/1992, č. 12, S. 338-346
  • EVANS, Robert John Weston; WILSON, Peter. The Holy Roman Empire, 1495-1806 : a European perspective. Leiden: Brill, 2012. 401 s. ISBN 978-90-04-20683-0.
  • HAAS, Julia. Die Reichstheorie in Pufendorfs „Severinus de Monzambano“: Monstrositätsthese und Reichsdebatte im Spiegel der politisch-juristischen Literatur von 1667 bis heute. Berlín: Duncker & Humblot, 2006. ISBN 978-3-428-12315-5.
  • HERBERS, Klaus; NEUHAUS, Helmut. Das Heilige Römische Reich – Schauplätze einer tausendjährigen Geschichte (843–1806). Kolín nad Rýnem ; Výmar: Böhlau-Verlag, 2005. 343 s. ISBN 3-412-23405-2.
  • KUBEŠ, Jiří. Trnitá cesta Leopolda I. za říšskou korunou (1657–1658). Volby a korunovace ve Svaté říši římské v raném novověku. České Budějovice: Veduta, 2009. 328 s. ISBN 978-80-86829-43-2.
  • MÜLLER, Helmut; KRIEGER, Karl Friedrich; VOLLRATH, Hanna, a kol. Dějiny Německa. 2. dopl. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 609 s. ISBN 80-7106-712-1.
  • RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6.
  • RAAP, Christian: Zur rechtlichen Struktur des Heiligen Römischen Reiches. In: Horst Fischer, Ulrike Froissart, Wolff Heintschel von Heinegg, Christian Raap (Hrsg.): Krisensicherung und Humanitärer Schutz – Crisis Management and Humanitarian Protection: Festschrift für Dieter Fleck, Berliner Wissenschafts-Verlag, Berlin 2004. S. 477–487. ISBN 3-8305-0568-X.
  • VOREL, Petr. Říšské sněmy a jejich vliv na vývoj zemí Koruny české v letech 1526-1618. Pardubice: Východočeské muzeum, 2005. 207 s. ISBN 80-86046-74-5.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.