Pomořanské vévodství

Polsko za vlády Boleslava III. Křivoústého

V 7. století bylo území osídleno západoslovanskými kmeny Pomořanů, kteří se zabývali obchodem a také pirátstvím. Významnými centry západoslovanských Pomořanů byly Wolin (Volyň) a Štětín. V druhé polovině 10. století byly připojeny k Polsku Měškem I. Za historického prapředka Greifenů se považuje Vartislav I. (Warcisław), který byl rodovým knížetem svázaným s hrady na řece Parsętě – Białogardem a Budzistowem. To jeho v letech 1120–1123 Boleslav III. Křivoústý učinil svým vazalem a jako léno mu nadal celé Západní Pomořansko. Po smrti Vartislava I. zřejmě v roce 1135 po něm trůn převzal jeho bratr Racibor I. Současný pomořanský vládce z dynastie Greifen – Boguslav I. započal sbližování dynastie s velkopolskými Piastovci, když se oženil s dcerou Měška III. Starého Anastázií. Musel čelit i nájezdům Dánů, kteří v další generaci učinili Greifeny svými leníky.

Na rozdíl od Východních Pomořan si západní Pomořany zachovaly určitý stupeň samostatnosti a několikrát se zcela osamostatnily. Stalo se tak po pádu polského krále Měška II., ale už za vlády Kazimíra I. byly znovu připojeny k Polsku. V pozdější době zase centrální vláda ztratila nad tímto územím kontrolu, ale Boleslav III. Křivoústý opět v Západních Pomořanech obnovil polskou svrchovanost (Greifenové složili polskému vládci lenní přísahu).

První křesťanské biskupství v Západních Pomořanech vytvořilo Polsko už v 11. století, ale šíření víry probíhalo pomalu. Pomořanská knížata přijala křesťanství teprve ve 12. století. Ve 13. století se prohloubilo politické rozdrobení Polska a následkem rostoucího saského tlaku se západopomořanské území stalo součástí Svaté říše římské. Během 13. a 14. století začíná vlivem německé kolonizace začíná germanizace obyvatelstva, která v 16. století zcela pohltila slovanské obyvatelstvo tohoto území. Potomky Pomořanů jsou Kašubové v dnešním Polsku.

Východní Pomořany neboli Pomoří se rozprostíraly na území mezi ústím řeky Visly a městem Lęborkem. Od 10. století byly součástí Polska. Po nadvládě Řádu německých rytířů (1308 až 1466) byly nazývány Královské Prusy a po prvním dělení Polska, kdy je získalo Prusko, Západní Prusy. Po první světové válce připadly s výjimkou Gdaňska Polsku, za nacistické okupace náležely pod přímou německou správou. Od roku 1945 jsou součástí Polska.

Pomořanský Gryf byl rodovým znakem Greifenů a od něj pochází i jméno rodu

Po porážce Dánů v bitvě s Němci u Bornhöved v roce 1227 ztratili Dánové nadvládu v Baltu a Greifenové byli podle vůle císaře Fridricha II. Štaufského nuceni uznat závislost na braniborských markrabatech. V té době panoval velmi energický Barnim I., jemuž se podařilo odejmout část Braniborska a znovu sjednotit celé západní Pomořansko. Nemohl však po své smrti v roce 1295 zabránit jeho rozpadnutí na vévodství pomořansko-wolgatské (později tzv. Přední Pomořany) a pomořansko-štětínské (později Zadní Pomořany). V roce 1325 zdědili vévodové z Wolgastu (Volhošti) Rujanské knížectví. Další dělení a množství mužských členů rodů v 14. století způsobily že Wolgatské knížectví bylo děleno ještě několikrát. V roce 1331 štětínský kníže Barnim III. Veliký, chtěje se oddělit vlivu Braniborska, dal se pod ochranu papeže. Wolgatská knížata zase, aby pozvedli svou mezinárodní prestiž, začali hledat spojenectví u nově vzniklého Polského království Vladislava I. Lokýtka. Z Pomořansko-wolgastkého vévodství pocházela například Alžběta Pomořanská, jež se roku 1363 stala manželkou Karla IV.

Blízké kontakty s polskými králi z dynastie Piastovců měly za následek šanci na získání polského trůnu po smrti Kazimíra III. Velikého. Jeho designovaný nástupce Kazimír IV. zvaný Knížátko, jím byl jako vnuk polského monarchy adoptován a držel mnoho nadání, jež mu umožňovala konkurovat Anjouovcům a otevíraly mu reálné šance na získání uherské koruny po Ludvíku I. Velikém. Pozdější vývoj a dynastická politika tyto plány zhatily.

Korunovace mladičkého Erika VII. za vládce všech tří skandinávských zemí 17. června 1397 v Kalmaru. Romantická ilustrace z 19. století

Královskou korunu získal jiný Greifen, Erik VII. Pomořanský, který v roce 1397 usedl na třech trůnech, spojených v Kalmarské unii - na trůn Dánska, Norska a Švédska jako dědic a potomek po přeslici dánské dynastie Estridsenů (byl pravnukem posledního dánského krále z této dynastie, Valdemara Atterdaga, vnukem jeho starší dcery Ingeborg). Erikova vláda ve Skandinávii skončila neúspěšně, když byl v letech 1439–1442 sesazen s trůnů všech tří království.

V roce 1368 se vévodství pomořansko-štětínské rozpadlo na dvě části – na východě vzniklo knížectví slupské. V tomtéž století Greifenové participovali ve velké válce s Řádem německých rytířů. V roce 1390 slupský kníže Vartislav VII. (Warcisław VII.) složil lenní přísahu polskému králi a v následující válce mezi Polskem a Řádem německých rytířů jeho Slupské knížectví bojovalo na straně Polska, zatímco Pomořansko-štětínské vévodství bojovalo na straně Řádu. Jak linie wolgatská, tak linie štětínská lavírovaly mezi křižáky a polským králem Vladislavem II. Jagellonským, podporujíce politicky tu jednu, tu druhou stranu. Pomořanská vojska významně zpomalila pochod německých posil z Říše. V době Třináctileté války přinesly tyto diplomatické kličky knížeti Erikovi II. územní zisky ve Východním Pomořansku, v zemích Lauenburg a Bütow (Lęborsko-Bytowsko).

Ke konci 15. století visela nad dynastií hrozba vymření. V roce 1478 zemřel bez potomků rujanský a wolgatský kníže Vartislav X. Ještě předtím, v roce 1464, vyhasla knížetem Ottou III. štětínská větev. Jediným představitelem dynastie v mužské linii tak zůstal syn Erika II. kníže Boguslav X. Díky vztahům s polským královstvím a později se Svatou říší římskou se mu podařilo zabránit připojení Západního Pomořanska k Braniborsku. Provedl základní reformu majetkovou, administrativní i vojenskou a posílil pomořanský stát, vytvořil tak z něj jeden státní organismus. Dočkal se rovněž řady dětí, které zajistily trvání dynastie.

Za Bohuslava X. Velikého došlo roku 1478 ke sjednocení Pomořan. Nástupci Bohuslava X., Barnim IX. Pobožný a Jiří I. Pomořanský podporovali hospodářský rozvoj vévodství. Po roku 1525 přes vyhlášení Wormského ediktu začali rovněž tolerovat luteránství. v roce 1534 se na sněmu v Trzebiatowu rozhodli přijmout luteránství jako závazní náboženství v Západním Pomořansku. Reformace měla následně vliv na dynastickou politiku i na zahraniční vztahy vévodství. Greifenové se zapojili do Šmalkaldské ligy a ženili se s členkami rodů Wettinů, Welfů a Hohenzollernů. Přestože vévodství leželo na okraji, významně se rozvíjelo jak hospodářsky, tak kulturně. Nevyhnuly se mu však hrůzy třicetileté války v první polovině 17. století.

Znak z doby Boguslava X., po jeho reformě roku 1530.

Poslední vévoda Boguslav XIV. na minci

Ke konci 16. století začal rod vyhasínat. Vévoda Boguslav XIII. sice ještě měl syny, ale žádný z nich se již potomků nedočkal. Poslední mužský představitel Greifenů – Boguslav XIV. – musel ještě krátce před smrtí čelit okupaci Západního Pomořanska císařskými vojsky Albrechta z Valdštejna a později, nemaje šanci na úspěšný odpor, uznat protektorát Švédska. Boguslav XIV. zemřel v roce 1637, aniž reálně vládl ve svém panství. To podle dynastické smlouvy z Grimnitz z roku 1529 mělo připadnout Hohenzollernům. Bylo však rozděleno na dvě okupační pásma – švédské a braniborské.

Po vymření vévodského rodu roku 1637 a dále v důsledku vestfálského míru byly Pomořany rozděleny mezi Švédsko (Přední Pomořany) a Braniborsko (Zadní Pomořany). Poslední představitelka dynastie, dcera Boguslava XIII. Anna Pomořanská (Anna de Croy), zemřela v roce 1660. V roce 1815 se staly Pomořany součástí Pruska. Po druhé světové válce v roce 1945 připadly Zadní Pomořany Polsku.

• Ottův slovník naučný, heslo Pomořany, Sv. 20, str. 197