Staré Hobzí

Od konce 9. století do poloviny 10. století se stalo Podyjí útočištěm obyvatel z Podunají a Pomoraví, kteří se z těchto oblastí stahovali před maďarskými nájezdy a útoky. Jedním z takových podyjských slovanských hradišť bylo i Staré Hobzí (další Turecký kopec / Hornice, Palliardiho hradisko / Bítov či na rakouské straně Sand / Raabs an der Thaya), což potvrdily nálezy tuhové keramiky V. Nekudou.[10][11] Nejstarší písemný záznam o Starém Hobzí pochází z roku 1120[12] a 1190, kdy je v horní části vsi (německy Obergut) vzpomenuta kaple sv. Ondřeje, mlýn, krčma a dvůr pod patronací premonstrátského kláštera v Louce.[13] Dolní část vsi (německy Untergut) je poprvé zmíněna v polovině 14. století.[14]

Starohobzská vrchovina, pohled z úbočí Montserratu, nahoře Staré Hobzí, rok 2010

Moravská Dyje na pomezí katastrů Staré Hobzí (vpravo) a Mutná (vlevo), pohled proti proudu, rok 2010

Dolní část vsi s dvorcem (německy Untergut) vlastnili v roce 1351 Oldřich, Sezima a Boček z Jevišovic, kteří svůj majetek v Hobzí odstoupili bratrům Adamovi, Petrovi a Schützovi na Hobzí a ti v roce 1353 prodali za 200 marek stříbrných ves Neudorf s 3 lány lesa a ostatním zbožím Sezimovi z Plačovic/Plospitz, Simonovi (jeho choť Anna z Police)[15] a Vojslavovi z Nové Vsi/Neudorf. Vojslav pak Novou Ves odprodal bratrům ze Rzavé: Předvojovi, Rynhartovi a Chvalovi.[pozn. 1] Předvoj z Nové Vsi nechal svojí druhé choti Margaretě/Margareth zapsat na tomto dvorci doživotní věno 120 hřiven grošů. V roce 1375 markrabě Jan prohlásil Novou Ves za léno, které následně přidělil Předvojovi a lenní statek pak přešel na rod Krokwitzerů a Haslů, v roce 1405 se už po vsi psal Johann a Peter Krokwitzer z Nové Vsi/von Neudorf.[16]

Ves Hobzí (dolní část) s tvrzí a dalšími obcemi prodali bratři z Hobzí (Adam, Petr a Schütz) v roce 1352 Bořutovi, znojemskému arcijáhenovi, a jeho bratrům Hynkovi, Ješkovi a Daliborovi. Bořuta prodal v roce 1358 Modletice Sezimovi ml. z Ústí, v roce 1364 se dohodl na společném držení majetku s bratrem Hynkem, který zde zapsal choti Elišce věno a po bratrově smrti roku 1371 vzal na spolek vdovu Elišku a jejího syna Ješka. Roku 1380 prodal Sezima mladší (a po 5 letech zapsal) tvrz v Hobzí Jindřichu a Václavu z Radostovic a Přibíkovi z Lysova.[pozn. 2] Zbytek vsi držel Petr z Hobzí, který roku 1415 prodal bratrům Čeňkovi Divůčkovi ze Stříbrce a Ondřeji z Radenína ve vsi dědičný dvůr, kopec na němž stávala tvrz, v Hodicích dvůr s dvěma poplužími, pustou ves Pivoňovice (zaniklá ves) a pět mlýnů na Dyji.

Nový majitel Čeněk Divůček z Hobzí a ze Stříbrce zapsal na vsi své manželce Kateřině 100 kop grošů,[pozn. 3] v roce 1446 vzala Eliška z Hobzí na polovici vsi na spolek svého manžela Mikuláše Chroplíka (děti: Jan, Leonard a Dorota) a vdova po Andreasovi z Hobzí (Zahrádek) zapsala své dědictví Mikulášovi z Bohuslavic, který zdědil roku 1447 část Hobzí také po Čeňkovi. V roce 1453 a 1464 se připomínají v příbuzenském stavu Čeněk z Hobzí a Bernard z Kostník, který měl pravděpodobně za manželku sestru Čeňkovu. Markéta z Kostník, dcera Bernardova, byla chotí Mikuláše z Hobzí na Chotěticích.[17] Roku 1466 držel Leonard z Hobzí, syn Elišky a Mikuláše z Hobzí, část Lubnice s polovinou patronátního práva k tamějšímu kostelu sv. Jiří a sv. Kateřiny, které mu zapsala choť Machna z Neudorfu (Nové Vsi).[18]

Dorota z Hobzí, dcera Elišky a Mikuláše z Hobzí, byla celkem třikrát vdaná, poprvé za Hynka z Doubravice, podruhé za Markvarta z Kraselova a potřetí za Jindřicha z Vraného. Z manželství s Markvartem z Kraselova pošly děti: Eliška, Burian, Jindřich, Jan, Václav, Markvart, Zdeslava a Mikuláš. Po smrti jejího bratra Leonarda z Hobzí odkázala v roce 1483 veškerý jí připadlé dědictví na Hobzí svému třetímu manželovi Jindřichovi Vajcovi z Vraného a svému příteli a příbuznému Janovi z Kraselova, purkrabímu ve Strakonicích.[19]

Brzy na to držel ves Mikuláš / Niklas ze Zahrádky a na Hobzí, připomínaný v roce 1490. Jeho chotí byla Dorota z Křesyně / Krziessyn. Hobzí připadlo Oldřichovi / Ulrich, synovi Mikuláše a Doroty, který je připomínán roku 1519. Jeho chotí byla Voršila Noglar z Pfaffenschlagu (zaniklá ves u Slavonic). V letech 1535–1544 drželi Hobzí Oldřichovi synové Jan / Johann, Linhart / Leonard, Jindřich / Heinrich a Václav / Wenzel, roku 1560 a roku 1563 se připomíná Jiří / Georg, roku 1611 a roku 1614 jeho syn Jindřich / Heinrich, soudce v Brně, roku 1649 Karel / Karl Bohobud, syn Jindřichův, po jehož smrti bylo zadlužené Hobzí roku 1651 prodáno Františkovi / Franz von Schneidau (Schneider von Schneidau) a jeho manželce Marii Anně Beatrici, rozené von Schellenberg.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Starém Hobzí, rok 2009

Staré Hobzí, interiér kostela Nanebevzetí P. Marie (r. 2012)

Vdova Marie Anna von Schneidau přenechala panství svým třem synům (1667–1688):[20] Františkovi Kryštofovi / Franz Christoph, Jindřichovi Purkartovi / Heinrich Burkard a Antonu Josefovi. Dědictví zahrnovalo: kopec Montserrat, zámek se zeleninovou zahrádkou a novou zahradou, pivovar a ves Hobzí, pusté Šenakovice (Schenakowitz), ves Bělčice s hospodářským dvorem a ovčínem, ves Modletice s ovčínem a mlýnem (Hofmühl), ves Mutnou s ovčínem (výměnou za Novou Ves), hospodářský dvůr Hejnice a svobodný statek v Cizkrajově, který Franz von Schneidau přikoupil v roce 1658. Tento majetek si bratři rozdělili 31. července 1674 na tři stejné díly. Jindřich Purkart a Anton Josef obdrželi 8. června 1675 od svého bratra Františka Kryštofa jeho dědický podíl a 13. března 1685 prodal Jindřich Purkart svůj díl vsi se 7 rybníky, „Bruckmühle” a Židy ve Starém Hobzí ovdovělé Marii Margareth Trautsohn, hraběnce von Falkenstein, rozené von Rappach, která ještě 20. června 1687 získala od Antona Josefa také jeho díl pivovaru a 12. srpna 1689 od něj koupil podíl na vsi Mutné s ovčínem Karel Jakub, rytíř von Tomazoll na Bolíkově (Wölking, Welking).

Hraběnka Marie Margareth von Trautsohn, které mezitím patřila od 28. dubna 1694 také část Hobzí po klášteru v Louce, prodala 16. září 1703 panství sestávající ze vsi Staré Hobzí se zámkem a třemi zámeckými zahradami, hospodářského dvora, pivovaru a lihovaru, z poloviny dvora v Hejnicích a části Mutné, ze dvora a „kopce Monserrat”, ze svobodného dvora v Cizkrajově, z nového a zpustlého dvora v Šenakovicích Maxmiliánovi Františkovi z Deblína ml., c. k. dvornímu radovi a kancléři na Moravě,[pozn. 4] který 1. února přikoupil od bratrů Koschinsky von Koschin zbylou část Mutné a 26. června 1713 od ovdovělé svobodné paní Marie Anny Ržikowsky von Dobrzitz (Rikovsky von Dobřic), rozené von Schneidau a její neplnoleté sestry Josefy Františky († 15. února 1699: otec Anton Josef von Schneidau, † 11. června 1710: matka Christina Kunegunde) Nové Hobzí s rytířským sídlem, pivovarem, sladovnou a lihovarem, čímž bylo Staré a Nové Hobzí zase sjednoceno. K tomuto zboží přikoupil ještě Chvalkovice.[21]

Roku 1729 zřídil Maxmilián František z Deblína ze svých statků na Moravě, Herálce a Humpolce, knihovny, sbírek zbraní, obrazů a vybavení fideikomis (v letech 1726–1733 zbudoval nový zámek), k němuž nejprve jako dědice povolal syna Františka Antonína, svobodného pána z Deblína, po něm své bratry Antonína Františka a Františka Libora s tím, že kdyby rod vymřel po meči i po přeslici, měl se fideikomisní majetek stát ústavem pro kadety z českých a moravských šlechtických rodin. Po smrti Maxmiliána Františka († 1732) zdědil panství syn František Antonín, hrabě z Deblína (20. února 1741 povýšen do stavu hrabského, † 1757), který po sobě zanechal dva syny. Mladší vstoupil do kláštera (řeholní jméno Benevenutus) a zemřel roku 1816 v Mor. Třebové; starší František Josef, který držel Znojemský hrad a fideikomisní statky, byl roku 1784 ve Starém Hobzí zavražděn.

K dědictví se hlásily dvě příbuzné, Eufemie, hraběnka Želecká z Deblína, a Marie Antonie, svobodná paní z Deblína, které nakonec fideikomisní statky a sbírky odprodaly a peníze použily na zřízení 17 kadetských nadací (tzv. Deblínských, např. ve Vídni a Vídeňském Novém Městě). Část obrazů a knih nechaly převést do Vídně (dílem do knihovny cís. akademie Tereziánské).[22] Dalším majitelem panství se stal Jan Petr Flick, bývalý zaměstnanec hraběte Františka Josefa z Deblína.

Johann Peter Flick, původem z Východního Pruska, byl výjimečným příkladem úspěšného manufakturisty v bavlnářství na Moravě. Začínal původně jako sluha hraběte Františka Josefa z Deblína, potom jako faktorista bavlněné příze do dolnorakouských bavlnářských podniků a v roce 1782 postavil s povolením vrchnosti na jejím pozemku manufakturu na výrobu mušelínu, piketu a grádlu.[pozn. 5] V roce 1787 mu gubernium udělilo privilegium k provozu a jeho podnik s 19 tkalcovskými stavy a 65 zaměstnanci obdržel nejen nejvyšší ochranu, ale také titul dvorní c. k. továrny se znakem císařského orla a právo zřizovat sklady v hlavních městech provincií monarchie.[23]

Po tragické smrti hraběte Františka Josefa z Deblína roku 1786 nastal jeho strmý vzestup, na 200 tkalcovských stavů pro Flicka pracovalo po celých Čechách, Moravě a Slezsku a v roce 1802 už zaměstnával na 400 tkalců (Weber) a 3 000 přadláků (Spinner). V roce 1791 zřídil pobočku ve Vídni a v roce 1814, kdy nahradil výrobu mušelínu kalikem a bavlnou (Zitz und Kotton Fabrik), také pobočku v Brně.[24]. Roku 1810 ho podnikatelský úspěch přivedl, nejprve jako dědičného nájemce (1789) a později majitele panství (1806), až k povýšení císařem do rytířského stavu za vlastenecké smýšlení a zásluhy o rozvoj průmyslu a zemědělství. Zemřel v roce 1812.[25]

Vdova Theresia, rozená von Erben, přenechala panství nejen s textilní manufakturou ale s řadou dalších průmyslových podniků 24. srpna 1818 svým dětem: Johannovi Maxovi, Josefu a Marii von Flick, provdané Vacano. Dcera Marie 19. srpna 1819 od spoluvlastnictví odstoupila a 10. května 1820 také její bratr Josef, takže se jediným majitelem panství Staré a Nové Hobzí, Mutné s Chvalkovicemi, kartounky, manufaktury na zpracování bavlny a přádelny stal třetí sourozenec Johann Max von Flick.[pozn. 6] Ani on panství neudržel a 27. prosince 1823 jej prodal hraběnce Therese von Trautmannsdorf, rozené von Nadasdy. Allodium Staré Hobzí sestávalo ze zboží Staré Hobzí, Nové Hobzí, Mutná, Chvalkovice, Panenská, Marketa, Václavov, Bělčovice a Modletice. Zemědělská půda byla rozdělena mezi 5 dvorů, z průmyslových podniků byl součástí statku pivovar, 2 palírny, octárna, vápenka, cihelna a sklárna v Janově. V roce 1826 přikoupila od hraběte Eduarda von Stadion-Warthausen-Thannhausen ještě velkostatek Jemnici.[26]

Staré Hobzí, kříž u odbočky ze silnice Staré Hobzí - Slavonice k Louckému mlýnu, rok 2010

Staré Hobzí, socha sv. Markéty před kostelem Nanebevzetí P. Marie (r. 2012)

Po roce 1668 se začalo postupně rozdrobovat rozsáhlé telčské děkanství a v roce 1770 vzniklo děkanství jemnické, kam spadala také farnost Staré Hobzí s přifařenými a přiškolenými okolními obcemi, mlýny a hospodářskými dvory (dvůr Veselíčko/Lusthof, dvůr „Johannihof”, mlýn „Johannisthalermühle”, Loucký mlýn/Bruckmühle, mlýn „Aumühle”, Báňovice/Banowitz, Panenská/Frauendorf, Hejnice/Hönitzhof, Nové Dvory/Neudorf, Holešice/Holleschitz, Vnorovice/Urwitz s Habrovým mlýnem/Habermühle).[33]

V celé řadě významných farářů se do dějin Starého Hobzí zapsal farář Antonín Bártek, od roku 1902 také rada biskupské konsistoře a jemnický děkan. V roce 1897 byl jmenován čestným členem obce Báňovic a v roce 1903 obce Nových Dvorů. Působil v řadě českých spolků, které pravidelně finančně podporoval.[34] Hojně navštěvovaná byla jeho česká kázání během Svatovítských slavností (Barchan) pod Kapistránskou lípou v Jemnici.[35]

„Ze Starého Hobzí a z okolí. Docházejí nás velmi potěšitelné zprávy, že svěcení soch sv. Cyrilla a Methoděje dne 5. července za velmi velkého účastenství jásajícího lidu v kostele farním dp. farářem samým P. Antonínem Bártkem a v neděli na to dne 7. července po slavnostním kázaní venku a po velkých službách Božích v přifařené obci v Nových Dvorech za zúčastnění se okolí celého i v průvodu svěcení nové křížové cesty veledůst. panem quardiánem z Dačic, za čestné přísluhy domácího pana faráře vykonáno bylo. Velmi poučná a dojemná kázaní před polednem i po poledni, o slavnostech obou, z paměti nám nevymizí. Zaplať Pán Bůh tisíckrát.“

—Hlas, časopis církevní 1895

Dne 18. srpna 1901 se konala ve Starém Hobzí velká slavnost k 710 letům zasvěcení kostela bl. Panně Marii (r. 1191), sestávající ze slavnosti kostelní, 2. samotné slavnosti k 710 letům trvání Mariánského chrámu Páně premonstrátské kanonie, ze svěcení sochy bl. Panny Marie Lurdské, darované Josefem a Viktorií Habrovými z Báňovic, z oslavy narozenin císaře pána Františka Josefa I. a z oslavy k 25. výročí kněžství duchovního správce Antonína Bártka. Slávy se účastnil také prelát a opat Josef Karásek z Nové Říše a samozřejmě zástupy věřících z Moravy, Čech i Slezska.[36]

Staré Hobzí, Loucký mlýn/Bruckmühle (r. 2012)

Staré Hobzí, kaple u Louckého mlýna/Bruckmühle (r. 2012)

Část dětí na panství navštěvovala farní školu s výukou trivia ve Starém Hobzí, část pak školu v Nových Sadech, kam byla většina obcí přifařena. Farní školu a jména vyučujících (Ludirektoren) v Hobzí dokládají matriční zápisy od roku 1656.[37] Škola v Hobzí je dále připomínána v roce 1770–1780 (učitel Franz Czerny) a v roce 1790, kdy po velkém požáru lehla popelem společně s věží kostela a farními hospodářskými budovami. Poškozeno bylo i pět kostelních zvonů a hodiny na věži. Na výstavbu nových farních budov se školou a nové kostelní věže přispěl v roce 1794 Jan Petr Flick nákladem 200 zlatých. Další požár 14. července 1913,[38] kdy došlo opět k poškození kostelní věže s novými zvony a hodinami a při kterém museli vypomáhat dobrovolní hasiči z Jemnice a okolních obcí, se stal impulzem k založení vlastního sboru Dobrovolných hasičů/Freiwilliger Feuerwehr (1913). Hasičský sbor ze Starého Hobzí spadal pod 3. Jihlavský okres Německého hasičského svazu pro Moravu/Deutscher Feuerwehr Landesverband für Mähren. Velitelem dobrovolných hasičů byl zvolen Hammerl Anton a jeho zástupcem Vorreiter Johann.[39]

Obecná škola je znovu připomínána v roce 1827, kdy byla vedena jako dvoutřídní s německým a českým vyučovacím jazykem (utrakvistická). Učitelé Andreas a Johann Bastel se stali 6. března 1862 členy a propagátory Včelařského spolku pro Moravu a Slezsko/Verein zur Hebung und Förderung der Bienenzucht für Mähren und Schlesien.[40] V roce 1870 založili učitelé místní skupinu Německého učitelského spolku. Od konce 80. let převažoval na škole německý vyučovací jazyk, v roce 1884 přibyla dívkám výuka ručních prací a na škole byla zavedena průmyslová výroba (Industrial Unterricht). Od roku 1892 se vyučovalo na škole ve třech třídách, čeština pak jako povinný předmět.[41] Z celkového počtu 995 obyvatel se v obci nacházelo 853 německé národnosti a 141 české. Školní kronika (Schulchronik) byla založena v září roku 1893 za nadučitele Johanna Schindlera.[37]

Od roku 1891 začal v Dačicích působit místní odbor Ústřední matice školské „Dačice a okolí”, který započal usilovat o zřízení české školy pro obce Báňovice a Nové Dvory.[42] V roce 1895 došlo k vyloučení těchto obcí z německého školního okresu Staré Hobzí[43] a po celoročním usilovném snažení místního odboru matice školské mohl 24. září 1896 pan farář A. Bártek ze Starého Hobzí za asistence dp. kaplana A. Hlavičky a theologa A. Findy z Jemnice vysvětit novou jednotřídní českou školu v Báňovicích, nyní i pro obec Nové Dvory. Slávy se účastnil také majitel panství markrabě Pallavicini s rodinou.[44][45][46] Národní jednota přispěla 500 korunami, zemský výbor 2 000 korunami a pan markraběte Pallaviccini 1 000 korunami.[47]

V roce 1897 se staly Vnorovice samostatnou obcí a o rok později obec požadovala vyškolení ze školské obce Staré Hobzí. V roce 1898 zemský výbor žádost zamítl, ale povolil ve Vnorovicích zřízení jednotřídní expositury. V roce 1899 nakonec bylo vyškolení schváleno a expositura změněna na samostatnou jednotřídní školu obecnou s německým jazykem vyučovacím.[48] Své třicetileté působení Německý učitelský spolek oslavil v roce 1900 slavnostním shromážděním, na které přizval i své kolegy z české Učitelské jednoty.[49] V roce 1911 se ve Starém Hobzí konstituovala místní skupina Německého školského spolku/Deutscher Schulverein, Ortsgruppe Althart (nadučitel Rudolf Schneider). Ve stejném roce se konalo ve Starém Hobzí 5. října shromáždění okresního Německého učitelského spolku (okres Moravské Budějovice), na kterém se němečtí učitelé věnovali zhoršujícím se životním podmínkám učitelů (nadučitel Eduard Narozny).[50][pozn. 7]

Staré Hobzí, socha Jana Nepomuckého na návsi (r. 2009)

Staré Hobzí, socha sv. Josefa z poloviny 18. stol. při silnici ze Starého Hobzí do Janovského údolí (r. 2009)

Dnem 15. července 1869 zahájily svou činnost poštovní expediční úřady v Dešné, Starém Hobzí a Lipolci, které byly zahrnuty do stávající poštovní sítě na jihozápadě Moravy: Dešná a Staré Hobzí s jednodenní poštovní pochůzkou do Jemnice, Lipolec s jednodenní pojízdnou poštou mezi Dačicemi a Kunžakem.

Poštovní obvod Staré Hobzí s pěší pochůzkou do Jemnice tvořily vsi, mlýny, dvory a samoty: Staré Hobzí/Alt-Hart s okolními přilehlými mlýny (U Oulehlů/Aumühle, Loucký mlýn/Bruckmühle), Janské údolí/Johannesthal se dvory Hejnice/Hönitzhof, Janský Dvůr/Johannihof, Veselíčko/Lusthof), Nové Hobzí/Neu-Hart, Báňovice/Banowitz, Panenská/Frauendorf, Holešice/Holleschitz, Mutná/Mutten s kostelem Montserrat, Vnorovice/Urwitz s Hadrovým mlýnem/Hadermühle), Nový Dvůr/Neu Hof a Václavov/Wenzelsdorf. V roce 1879, po novém konkurzním řízení, byl poštmistrem jmenován Johann Polly ze Starého Hobzí (majitel hostince[51]), s ročním platem 150 zlatých a ročním úřednickým paušálem 40 zlatých.[52]

V roce 1901 zavedlo hejtmanství v Moravských Budějovicích při c. k. poštovním a telegrafním úřadě v Písečném službu venkovského listonoše, který obstarával také poštovní schránky v obcích Modlavě (Modletice), Novém Hobzí, Václavově, Němstěchu (Nové Sady), Chvalkovicích, Bělčicích a Markétě.[53] Pro c. k. poštovní úřad III. třídy, 3. stupně ve Starém Hobzí byl v roce 1905 vyhlášen nový konkurz na poštovního expedienta. Služné činilo ročně 750 korun a úřední paušál 190 korun ročně. Místo poštmistra nadále zastával Johann Polly. Od 1. dubna 1907 byla u pošt. úřadu zavedena střídavá služba (každý druhý den mimo neděle) přespolního listonoše do Holešic, Hadrmühle, Nových Dvorů, Norovic (Vnorovice), případně Báňovic a Flandorfu (Panenské).[54] Venkovský listonoš obstarával kromě dodávání a sbírání poštovních zásilek také prodej cenných poštovních známek, rekomandovaná psaní, peněžní a cenné zásilky, spořitelní vklady a poštovní poukázky.[53]

V letech 1850 - 1855 patřila obec pod politickou správu podkrajského úřadu v Dačicích a v rámci soudní správy pod soudní okres Jemnice. Po zřízení smíšených okresních úřadů s politickou a soudní pravomocí bylo Staré Hobzí v letech 1855 - 1868 podřízeno Okresnímu úřadu v Jemnici. V roce 1868 došlo k oddělení veřejné správy a soudnictví, čímž obec přešla pod pravomoc Okresního hejtmanství v Dačicích, kam patřila až do roku 1896.

Po vzniku nového Okresního hejtmanství v Moravských Budějovicích, které získalo působnost pro soudní okres Jemnice, připadla obec pod Okresní úřad M. Budějovice. Do soudního okresu Jemnice spadaly obce: Staré Hobzí/Althart, Dančovice/Dantschowitz, Dešná/Döschen, Vratěnín/Fratting, Lovčovice/Lospitz, Markéta/Margarethen, Modletice/Mudlau, Mešovice/Nespitz, Písečné/Piesling (Marktgem.), Plačovice/Plospitz, Chvalkovice/Qualkowitz, Rancířov/Ranzern, Hluboká/Tiefenbach, Uherčice/Ungarschitz a Županovice/Zoppanz (Lubnice/Hafnerluden od roku 1896 a Korolupy/Kurlupp od roku 1898).[55]

V květnu roku 1908 rozhodlo c. k. ministerstvo spravedlnosti o zřízení slavonického soudního okresu, do kterého byly přiřazeny obce ze soudního okresu dačického: Holešice, Hostkovice, Laskovec, Lidéřovice, Lipolec, Maříž, Matějovce s Růženou, Mutná, Peč, Chvaletín, Dolní Radíkov, Český Rudolec, Cizkrajov, Stálkov, Stoječín, Bolíkov s Novou Vsí, Norovice, Mutišov, Slavonice a ze soudního okresu jemnického: Staré Hobzí, Margareta, Modlava, Nové Sady, Písečné (obec křesťanská a židovská), Slavětín a Václavov. S účinností od 1. května 1911 začal ve Slavonicích působit finanční (berní) úřad a okresní soud.[56][57]

V roce 1837 mělo Staré Hobzí chudobinec, který poskytoval přístřeší pro 16 osob a jehož kapitál činil 1 000 zlatých. Zdravotní personál tvořil jeden lékař a jedna porodní asistentka. Právní základy pro zdravotnictví pak definoval říšský zdravotní zákon (Reichssanitätsgesetz) z roku 1870,[58] na jehož základě vznikl zdravotní obvod Slavonice - Staré Hobzí. Zdravotní obvod zahrnoval 11 německých obcí s 2 261 obyvateli a jeho rozloha činila 82,18 km². Obvodní lékař sídlil ve Slavonicích. Plat obvodního lékaře sestával v roce 1907 z 656 korun a jízdného 442 korun 50 haléřů a lékař musel ovládat oba zemské jazyky, němčinu a češtinu.[59] Dne 12. prosince 1916 byla ve Slavonicích zřízena Německo-moravská okresní komise pro ochranu mládeže a péče o dítě/Deutsch-mährische Bezirkskommission für Jugendschutz und Kinderfürsorge. Ze Starého Hobzí byl do komise zvolen nadučitel Eduard Narozny.[60]

Kaplička v Novém Hobzí, v pozadí barokní sýpka (rok 2004)

Nové Dvory kaple Navštívení Panny Marie (rok 2016)

Od roku 1919 začala ve vsi působit Národní jednota pro jihozápadní Moravu, která se snažila o zřízení české menšinové školy. Moravský zemský národní výbor rozhodl 13. srpna 1919 o otevření české obecné školy ve Starém Hobzí[67], do jejíhož obvodu spadaly také obce Nové Dvory a Vnorovice. Současně došlo na německé obecné škole ke zredukování provozu na dvě třídy. Na podkladě zákona o propůjčování míst legionářům[68] začal od října 1920 na české obecné škole vyučovat bývalý legionář Josef Plšek a mohla být otevřena druhá třída.[pozn. 8]

Česká škola se dělila až do konce roku 1920 o prostory zámku s vojenskou jednotkou, která zde byla umístěna po obsazení provincie Německá jižní Morava. V roce 1922 byla obecná škola přeměněna na českou školu menšinovou a při škole začal pracovat divadelní ochotnický soubor místního okrsku Národní jednoty.[69] Zřízení měšťanské školy (smíšené) ve Starém Hobzí schválilo Ministerstvo školství a osvěty výnosem z 2. října 1926.[70] V roce 1927 přibyla v prostorách zámku vedle obecné, měšťanské školy, četnické stanice ještě česká mateřská škola a opatrovna, v roce 1931 kancelář starosty a bytové prostory.[71]

V červnu 1926 se ve Starém Hobzí konala velká oslava k převzetí Janovského lihovaru. Na oslavě promluvil mimo agrárníka Staňka také farář Josef Válka z Českého Rudolce, člen správní rady „Pachtovního a kolonizačního družstva Národní jednoty” a od roku 1924 předseda okrsku Národní jednoty ve Slavonicích. Majitel lihovaru Hugo Singer se rozhodl z Hobzí odejít a prostřednictvím poslance Františka Staňka prodal celý svůj majetek za částku 370 000 Kč. Výhodné kredity k zakoupení lihovaru za 157 750 Kč pak českým rolníkům poskytly spořitelny v Telči a Dačicích,[72] nedostatek financí na odstupné za statek vyřešil Staněk úhradou ze státních prostředků. Předsedou prvního představenstva družstva se stal v roce 1925 mlynář Emil Coufal.[73] V roce 1927 rolníci zahájili provoz českého družstevního lihovaru.[74] U správy státního statku v Janově zřídil československý stát sýrárnu.[64]

Dne 15. července 1928 prodal Bernard Sachs svůj dům Jaroslavu Hálovi, který v něm následně zřídil hostinec Česká beseda.[75] Příliv českého obyvatelstva sílil nejen prodejem zbytkových statků a přídělem rozparcelované konfiskované půdy rodiny Pallavicini do českých rukou,[76] ale i příchodem českých učitelů, četníků, poštmistrů, rolníků, lesních zaměstnanců, cestářů (trať 56 Dačice - Staré Hobzí) a majitelů trafik (trafika čp. 23, čp. 9)[pozn. 9] z řad vysloužilých legionářů.[77][78] Po obecních volbách roku 1931 získalo české obyvatelstvo převahu v obecním zastupitelstvu.[79] Při sčítání lidu v roce 1930 mělo Staré Hobzí 851 obyvatel, z toho 518 hlásících se k české národnosti. V říjnu 1937 přibyla v Hobzí pobočka jemnické Sokolské jednoty.[80]

Zábor z velkostatku Alexandra Pallaviciniho se ve Starém Hobzí týkal dvorů Nové Hobzí, Janův dvůr, Hejnice a Veselíčko. Celková výměra zabrané půdy na těchto statcích činila 470,5 ha zemědělské půdy a 412 ha veškeré půdy a její přerozdělování doprovázela celá řada konfliktů mezi českými a německými zájemci. Spor o dvůr Veselíčko dokonce skončil až před soudem. Na návrh místního odboru Národní jednoty pro jihozápadní Moravu a místní odbočky agrární Domoviny přiznal Státní pozemkový úřad rozparcelovanou půdu 26 žadatelům z řad stoupenců české agrární strany. Rozměření a vykolíkování pozemků v roce 1925 vzbudilo velkou nevoli nejen u německých obyvatel a spolku „Deutsche Heimstatte”, ale i některých českých obyvatel obce. Následovaly stížnosti u německých poslanců, starosty obce, okresní politické správy v Dačicích a nakonec i u předsedy místní Domoviny Jana Holzapla. Když ani ten kolíky na rozparcelované půdě neodstranil, učinili tak stěžovatelé sami. Po vyšetřování místními četníky bylo obžalováno 21 německých a 8 českých obyvatel, z toho 3 odsouzení pachatelé byli amnestováni. Části německých zájemců ze spolku „Deutsche Heimstatte” pak byly přiděleny do pronájmu farní pozemky o rozloze 22 ha. Zdejší průběh pozemkové reformy vnímalo německé obyvatelstvo jako „krajně nespravedlivý zásah proti německému obyvatelstvu” a celá akce je v obecní kronice podrobně zaznamenána.[73]

Socha Panny Marie Immaculaty před zámkem ve Starém Hobzí, rok 2009

Kaplička u dvora Veselíčko (Staré Hobzí), rok 2009

Fara Staré Hobzí: brána a branka, nároží fary čp. 31, rok 2012

Ještě v první pol. 30. let nebyla německá tzv. obranářská činnost ve Starém Hobzí přesvědčivá a v místních odbočkách nijak silně zastoupená. Na týdenním školení německých rolníků, pořádaném v Písečném Organizací německých zemědělců Moravy/Organisation der deutschen Landwirte Mährens od 22. do 27. února 1926 reprezentovali Hobzí jen 4 sedláci.[81] Změna nastala až po roce 1935, kdy byla také založena odbočka Svazu Němců ve Starém Hobzí/Bundesgruppe Althart, která spadala pod svazový okres Slavonice/Bundesbezirk Zlabings župy jižní Moravy/Gau Südmähren. Slavonický okres tvořily odbočky: Staré Hobzí (Althart), Český Rudolec (Böhmisch Rudoletz), Hostkovice (Hostes), Lipolec (Lipolz), Marketa (Margarethen), Matějovec (Modes), Písečné (Piesling), Slavětín (Slawathen), Cizkrajov (Sitzgras), Stálkov (Stallek), Stoječín (Stoitzen), Dolní Radíkov (Unter Radisch), Slavonice (Zlabings), Vratěnín (Fratting), Mešovice (Nespitz), Chvalkovice (Chwalkowitz), Županovice (Zoppanz). Z celkového počtu 321 místních německých obyvatel jich do Svazu Němců vstoupilo 11 (3,42%).[82]

V roce 1935 došlo k úpravě svazových stanov, změně organizační struktury a k zavedení vůdcovského principu. Ve stejném roce Svaz Němců vytyčil hlavní pracovní témata, která se ve školství točila kolem nového zákona o zřizování a vydržování „újezdních měšťanských škol” (Sprengelbürgerschulen).[83] Další téma se týkalo nákupu objektů a zřizování pracovních míst (Der Kamp um der Arbeitsplatz).[84] Od poloviny roku 1937 se všechny obranářské svazy (Německý kulturní svaz, Německý turnerský svaz, Svaz Němců) dohodly na formování jednotné organizace pod vedením Sudetoněmecké strany (SdP). Do této doby také spadá jediná větší akce ze strany místních Němců, kdy na konci roku 1937 hospodářský strážce (Wirtschaftswart) zdejšího německého spolku Bund der Deutschen (BdD) podnítil za pomoci pozemkového ochranného družstva „Heimatscholle” koupi zámeckého objektu.[85][86] Ze zámecké budovy měl být vybudován tzv. Německý dům, ve kterém by byly spolkové místnosti SdP, tělocvična turnerů, taneční sál a sídlo dalších německých spolků, postupně sjednocovaných za účelem vzniku jednotné sudetoněmecké organizace.[87]

Staré Hobzí přišlo o svoji židovskou komunitu na konci dvacátých let 20. století. Po vzniku Československa a při sčítání lidu v roce 1921 žily ve Starém Hobzí dvě židovské rodiny, Sachsova a Singerova. Podnikatel Hugo Singer si v roce 1913 pronajal na 12 let pozemky fary ve Starém Hobzí o rozloze přes přes 22 ha a provozoval lihovar v Janově. V roce 1927 celý svůj majetek prodal a z Hobzí se odstěhoval. Rodina Bernharda Sachse, obchodníka se smíšeným zbožím, se odstěhovala v roce 1928. Poslední zprávy o Bernhardovi Sachsovi pochází z transportu „BC Brno - Terezín” z 2. prosince 1941 a poté z transportu „O Terezín - Riga” z 9. ledna 1942. Toto datum se považuje za datum jeho smrti.[88]

Četnické stanice: Dačice, Český Rudolec, Slavonice,[89] Jemnice, Vratěnín, Telč, Studená, Želetava zřídilo c. k. místodržitelství na Moravě a zemské velitelství četnictva č. 4 v Brně na podkladě c. k. zákona o četnictvu č. 19/1876 říšského zákoníku.[90] Ve Starém Hobzí se četnická stanice nenacházela a městys spadal do četnického obvodu jemnického a slavonického. Další četnické stanice pod Okresním četnickým velitelstvím v Dačicích přibyly až po roce 1920: Budeč, Markvarec, Budíškovice, Řečice, Staré Hobzí, Písečné, Bolíkov, Nová Říše, Mrákotín, Popelín, Stará Říše, Urbanov, Panské Dubenky.[91]

Dohoda o malém pohraničním styku z roku 1929 rozšířila pohraniční pásmo po obou stranách hranice do hloubky 15 km. Slavonické pohraniční pásmo tvořily: Bolíkov, Cizkrajov (Cizkrajov, Felixův Mlýn, Myslivna, Zámeček u Bolíkova), Nové Hobzí, Staré Hobzí (Janský Dvůr, Hejnice, Staré Hobzí, Loucký Mlýn, Nový Mlýn, U Oulehlů, Veselíčko), Holešice, Chvaletín, Kadolec, Léštnice, Marketa, Maříž, Modletice, Mutišov, Mutná (Mont-Serrat, Mutná, Janské údolí), Písečné (Krokovice, Červený Mlýn, Písečné), Rubašov, Nové Sady, Slavětín, Slavonice (Dvorský Mlýn, Fuchsův Mlýn, Hirschjirglův Mlýn, Pastouška, Slavonice, Šibeňák), Stálkov (Pohodnice, Stálkov), Stoječín (Bílý Dvůr, Doubkův Mlýn, Stoječín), Václavov, Nová Ves, Vlastkovec, Vnorovice (Hadrův Mlýn, Vnorovice).[92]

V roce 1936 započalo Zemské vojenské velitelství Brno na úseku III. sboru čs. armády pod velením div. gen. Antonína Hasala na jižní Moravě se stavbou lehkého opevnění, které se v září 1938 táhlo od Slavonic až po Břeclav. Mimo toho se budoval překážkový systém a železobetonové chaty pro posádky (kasárna). Linie 1. úseku Slavonice začínala na zemské hranici západně od Slavonic a odtud pokračovala lesním masivem nad Slavonice a podél silnice ke kótě 604 Šibeniční vrch. Po mírném stočení do vnitrozemí ke Chvaletínu pokračovala až k Moravské Dyji u Janova. Tok Dyje sledovaly řopíky přes Modletice, Nové Sady až do Písečného. Bunkry stály podél silnice na Rancířov a u Županovic se napojovaly na úsek 3 Jemnice. V roce 1938 se ještě dostavěly vložené objekty z úseku 9 Jemnice II.[93]

Po zřízení nového čsl. státu se na jihozápadní Moravě zhroutil za Rakouska-Uherska léty budovaný dopravní systém napojený na Dolní Rakousko. V roce 1920 si představitelé místních německých obcí vymohli u ředitelství pošt a ministerstva pro veřejné práce zavedení jednoho poštovního autobusu na trase Slavonice-Písečné-Dešná-Jemnice, který umožnil spojení se železniční dráhou Slavonice-Schwarzenau a Slavonice-Jihlava, dále pak s lokální dráhou Jemnice-Moravské Budějovice (1921 4× denně, 1923 redukce spojů).[94] V roce 1933 požadovalo okresní město Dačice znovuzavedení poštovního autobusového spojení Dačice-Jemnice, dále pak železniční připojení na tratě Jemnice-Moravské Budějovice, Slavonice-Dačice.[95] Na přelomu let 1935/36 se budovaly silnice pro automobilovou a autobusovou dopravu na trase Znojmo-Slavonice. Autobusová linka ČSAD Znojmo-Štítary-Nový Bítov-Vranovská přehrada-Vysočany- Korolupy-Dešná-Písečné-Slavonice nahrazovala příhraniční linku přes Vranov, Frejštejn/Podhradí nad Dyjí, Vratěnín, Písečné do Slavonic.[96] Autobusového spojení Dačice-Jemnice-Moravské Budějovice s napojením na státní dopravu do Brna se obyvatelstvo dočkalo až 1. listopadu 1938, tedy po odstoupení pohraničí.[97]

Motorizované jednotky RA dorazily do Starého Hobzí ze směru od Jemnice 12. května 1945, po nich pak na koních a s povozy další jednotky 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského, které sebou přivezly válečné maďarské a německé zajatce. Obce se dotkly i velké přesuny vojsk RA přes jihozápadní Moravu. Zajatecký tábor u Starého Hobzí fungoval od 12. 5. do 16. 7. 1945. Podle svědků zde mělo být soustředěno až na 40 000 zajatců, které rudoarmějci postupně přepravovali z vlakového nádraží ve Slavonicích do gulagů na Sibiř, některé předali za pracovním účelem čsl. vojenským a civilním orgánů a zbytek byl evidován v zajateckém táboře ve Znojmě.[101][102][103]

Zajatecký tábor se rozprostíral v lese za mostem přes řeku Dyji po obou stranách silnice Staré Hobzí - Slavonice, po pravé straně od stráně za řekou až k polní cestě do Mutné se nacházeli maďarští zajatci, po levé straně silnice zase němečtí zajatci. Důstojníci RA se ubytovali v dřevěné chatě nad lesem, táborovou pekárnu zásoboval kukuřičnou moukou mlynář Mácha/Máchův mlýn/Obere Mühle/Horní mlýn z Cizkrajova a elektřinou mlynář Coufal z bývalého Louckého mlýna/Bruckmühle/Coufalův mlýn (1920 majitel Josef Coufal), kde si RA zřídila odpočívárnu pro stráže. Po vypuknutí tyfu v zajateckém táboře zřídila Rudá armáda v hobezkém zámku zajatecký lazaret, před tím ale veškeré zámecké zařízení odvezla.[104]

Partyzánská skupina z Tábora o síle 10. čet pod velením pluk. jezdectva Vladimíra Hobzy se přesunula 6. června 1945 do Slavonic[105] a ještě téhož dne provedla odsun německého obyvatelstva ze Slavonic do Rakouska. Podle rozkazu pluk. Hobzy, sepsaném na velitelství partyzánů ve Slavonicích, následoval 7. června 1945 dopoledne odsun v obcích: Nové Sady, Marketa, Písečné, Modletice, Václavov, Nové Hobzí, Staré Hobzí, Mutná, Holešice a odpoledne v obcích: Cizkrajov, Urbaneč, Vnorovice, Nové Dvory. Rozkaz byl adresován posádkovému velitelství četnictva, které mělo zajistit četnické hlídky ve jmenovaných obcích a podílet se na odvodu vystěhovaného obyvatelstva až za hranice.[106] Osobní věci, zabavené při „čištění“ dačického okresu, měl odevzdat podplukovník Čekal při průjezdu Dačicemi na Okresním národním výboru (ONV).

Po příjezdu do Starého Hobzí partyzáni vybrali pět (či šest) rukojmích, které postavili ke zdi a do půl hodiny se muselo vybrané obyvatelstvo připravit s 50 kg zavazadlem k odchodu. Následně bylo hnáno za střelby do vzduchu směrem k obci Peč. Transport na hranici zajišťovala další četa na trase Lidéřovice – Peč – Cizkrajov – Mutná – Chvaletín - státní hranice. Ze Starého a Nového Hobzí bylo vyhnáno 397 německých žen, starců a dětí. Zůstalo 23 obyvatel ze smíšených manželství.[107] Ve druhé etapě řízených transportů bylo odsunuto zbývajících 200 Němců, kteří zde byli ponecháni na práci (např. na statku v Hejnicích pracovalo 32 vojáků ze zajateckého tábora)[108]. Hned po odsunu obec osídlovalo přibližně 70 obyvatel z blízkých moravských obcí či obyvatelé, kteří z obce odešli po záboru.[109] K osazování pohraničních farností došlo až na konci srpna a začátkem září 1945. Do Starého Hobzí nastoupil jako správce fary bývalý jemnický kaplan dp. Teplík.[110]

Dekretem presidenta republiky ze dne 27. října 1945 o územní organisaci správy, vykonávané národními výbory, došlo k obnovení země Moravskoslezské a správního okresu Dačice. Prvním předsedou MNV ve Starém Hobzí se stal Rudolf Hála, člen KSČ.[111] Na základě správní reformy z roku 1948 a vládního nařízení o územní organisaci okresů 3/1949 Sb. spadala obec pod kraj Jihlavský, okres Dačice a soudní okres Jemnice.[112] Po vyhlášení zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, se stalo Staré Hobzí administrativní součástí Jihočeského kraje a okresu Jindřichův Hradec. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století docházelo k vytváření tzv. střediskových obcí, což se dotklo také Starého Hobzí. V roce 1974 byla ke Starému Hobzí přiřazena obec Báňovice. Obecní části Starého Hobzí tvořily: Báňovice, Janov, Nové Dvory, Nové Hobzí, Staré Hobzí, Vnorovice.[113]

Místní organizace KSČ byla ve Starém Hobzí založena těsně po odsunu německého obyvatelstva a již 2. srpna 1945 podával časopis komunistické strany na Jihlavsku „Kladivo a srp” zprávu o jejím fungování. Místní komunistická organizace propagovala v koutu jihozápadní Moravy politiku KSČ a v zemědělství zakládání Jednotných svazů českých zemědělců.[114] V říjnu 1945 byla znovu zřízena Vrchní správa státních statků v Janově se státním lihovarem (zrušen roku 1952) a státními dílnami.[115][116] Dnem 1. ledna 1949 stát zřídil státní lesní a zemědělské podniky ve formě národních podniků (n. p.): Správa státních statků v Janově přešla pod Státní statek n. p., Dačice (1952–1962, 1963–1975 Semenářský státní statek n. p., Dačice, 1976–1977 Státní statek n. p., Dačice).

„...dobrou organisací a pilnou prací všech národních správců a péčí předsedy MNV Rud. Hály, podařilo se zvládnouti veškeré zemědělské práce a skliditi úrodu o žních. Tato skutečnost se projevila nyní při plnění dodávek. Zemědělci Starého Hobzí pochopili potřeby celku a nejenom že splnili povinnou dodávku, ale dodali o celých 302,60 metr. centů chlebového obilí více, než činil předepsaný kontigent. Staré Hobzí se tím zařadilo mezi první obce v pohraničí dačického okresu.”

—Kladivo a srp, časopis komunistické strany Československa na Jihlavsku, 1.03.1946

Jednotné zemědělské družstvo (JZD) Staré Hobzí (Dyje) bylo založeno v roce 1953 a postupně sloučeno: roku 1957 s JZD Nové Dvory, roku 1961 s JZD Borek, roku 1962 s JZD Hradištko, roku 1971 s JZD Vnorovice a roku 1974 s JZD Chlumec.[117] Od ledna 1978 byl Státní statek Hejnice přidělen pod Jednotné zemědělské družstvo (JZD) Dyje ve Starém Hobzí.[118] a ve stejném roce byla budova bývalé Flickovy manufaktury, která sloužila jako sklad Jednotného zemědělského družstva, zbořena.[119]

V rámci projektu „Podpora jezdecké turistiky na jihozápadní Moravě” vznikla za podpory Nadace Partnerství za účelem propojit hipostezku Znojmo - Vranov nad Dyjí s jihočeskými trasami hipotrasa Vranov nad Dyjí - Uherčice - Plačovice - Maříž. Hipostezka prochází jižně pod Starým Hobzím lesnatým komplexem (Holubí a Holubičí vrch), v Janově překračuje tok Moravské Dyje a pokračuje v okolí Mutenské obory k Chvaletínu a do Maříže. V Uherčicích se hispostezka napojuje na dolnorakouské trasy. Plačovické dostihové stáje (VALORY) a jezdecké centrum v dolnorakouském Autendorfu (u Drosendorfu) spolupracují již od roku 2005. V určitých úsecích kopíruje cyklistickou trasu Greenway Praha–Vídeň (trasu č. 48).

Cyklistická trasa Greenway Praha–Vídeň je doplněna navazujícím okruhem „Greenway řemesel a vyznání”. Jedná se o síť místních tras severně od trasy Jindřichův Hradec – Slavonice (území ohraničené městy a obcemi Kamenice nad Lipou, Lidmaň, Nová Cerekev a Pelhřimov, vrchem Křemešník a městy a obcemi Horní Cerekev, Batelov, Telč, Dačice a Staré Hobzí).

• Rozkošná, Blanka: Židé ve Starém Hobzí. In: Židé a Morava: sborník příspěvků přednesených na konferenci konané 11. listopadu 1998 v Kroměříži / Pálka, Petr, Kroměříž: Muzeum Kroměřížska, 1999 127 s., s. 32-44
• Musil, František: Z historie zámku v Novém Hobzí (část Starého Hobzí). In: Vlastivědný sborník Moravskobudějovicka / Hosák, Ladislav, Moravské Budějovice: Muzejní spolek v Moravských Budějovicích, 2008 575 s.: il. 978-80-254-2826-9. č. 2, (2008,) s. 142-150
• Bistřický, Jan: Poznámka k počátkům kostela ve Starém Hobzí. In: Dačický vlastivědný sborník Dačice: Spolek přátel muzea v Dačicích et al., 2005 239 s. : fot. 80-239-5898-4 Sv. 3, (2005), s. 123-125
• Musil, František: Lovecký zámeček v Janském (Janovském) údolí (k. ú. Staré Hobzí). In: Vlastivědný sborník Moravskobudějovicka / Hosák, Ladislav, Moravské Budějovice: Muzejní spolek v Moravských Budějovicích, 2008 575 s. : il. 978-80-254-2826-9. č. 2, (2008,) s. 545-550
• Hosák, Ladislav: Listinné prameny k dějinám panství, tvrze a zámku ve Starém Hobzí. In: Vlastivědný sborník Moravskobudějovicka / Hosák, Ladislav, Moravské Budějovice: Muzejní spolek v Moravských Budějovicích, 2008 575 s. : il. 978-80-254-2826-9. č. 2, (2008,) s. 166-173
• Smutná, Kateřina: Staré Hobzí, 1190–1990. Vydáno k 800. výročí první písemné zprávy o obci, Staré Hobzí: MNV, 1990
• Cendelín, Dušan: Relikty zaniklé pozemní komunikace nadlokálního významu u Starého Hobzí na jihozápadní Moravě. In: Západní Morava: vlastivědný sborník / Křesadlo, Vít, Brno: Moravský zemský archiv; Třebíč: Státní okresní archiv; Žďár nad Sázavou: Státní okresní archiv, 2012 96 s.: fot. 1211-8931 978-80-86931-71-5. Roč. 16, (2012), s. 11-18
• Maňasová, Jiřina: Mlýny na Moravské Dyji v úseku od Dačic po Loucký mlýn u Starého Hobzí. In: Dačický vlastivědný sborník Dačice: Spolek přátel muzea v Dačicích et al., 2005 239 s. : fot. 80-239-5898-4. Sv. 3, (2005), s. 77-116
• Kloiber, Michal: Stavebněhistorický a technický průzkum krovu kostela ve Starém Hobzí. In: Svorník: sborník příspěvků z 3. konference stavebněhistorického průzkumu uspořádané 8. - 11. června 2004 v Muzeu Vysočiny v Třebíči. Krovy a střechy Praha: Unicornis. Sdružení pro stavebněhistorický průzkum, 2005 309 s.: ilustrace, fotografie 1802-8128 80-86562-06-9 Sv. 3, (2005), s. 67-80
• Smutný, Bohumír: Židovské obce na jihozápadní Moravě a jejich obraz v pramenech Moravského zemského archivu v Brně. In: Židé a Morava: sborník příspěvků z konference konané v říjnu 1994 v Kroměříži / Fic, Igor, Kroměříž: Muzeum Kroměřížska, 1995 106 s. 80-85945-01-0, s. 14-22
• Burdová, Jana: Svědkem v čase velké zkoušky, osudy pátera Josefa Havránka. In: Dačický vlastivědný sborník Dačice : Spolek přátel muzea v Dačicích et al., 2009 356 s. : fot. 978-80-904501-0-3. Sv. 5, (2009), s. 229-236
• Štorková, Jana: Výběr z kulturních památek nově prohlášených v roce 2014. In: Památky jižních Čech / Gaži, Martin, České Budějovice: Národní památkový ústav, 2015 Miscellanea svazek č. 12 223 s.: ilustrace, fotografie 978-80-85033-56-4 Sv. 6, (2015), s. 207-209
• Hruschka, Rudolf: Die Besitzverhältnisse unserer Heimat nach dem 30jährigen Kriege. Sonderdruck aus Neueste Zlabingser Nachrichten. Bornemann, Znaim 1933
• Hruschka, Rudolf: 280 Jahre deutsche Volksschule Alt-Hart. Piesling an der Thaya 1935
• Hruschka, Rudolf: Die Geschichte der Kirche zu Althart und ihrer Seelsorger. Südmährischer Zeitungsverlag, Znaim 1936
• Hruschka, Rudolf: 300 Jahre deutsche Volksschule Neustift. Znaim 1937
• Hruschka, Rudolf/Polly, Eleonora: Neues Heimatbuch der Gemeinde Alt-Hart
• Fred Borth: Aus der Heimat vertrieben: die Geschichte der Sudetendeutschen, Rundblick, 1993: Massensterben in Althart, s. 83

• Římskokatolická farnost Staré Hobzí

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Staré Hobzí na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Hobzí v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Staré Hobzí v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)
• Stránky obce
• Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948–1989: Bartoněk, Bedřich (* 21. 11. 1912, † červen 1955), ilegální přechod u Starého Hobzí
• Video: Václav Cílek: úvozové cesty u Starého Hobzí