František Xaver Svoboda

Růžena Čápová a F. X. Svoboda před svatbou, léto 1890

Narodil se v rodině Antonína Svobody (1824/1825), gruntovníka v Mníšku 29, a Anny Svobodové-Mestkové (1826/1827).[2] Měl sedm sourozenců: Jana (1849), Josefa (1851), Antonína (1854–1865), Annu (1856), Josefu Farkačovou (1858–1875/1876), Johanu (1863–1865) a Johannu (1867). Jeho manželka byla spisovatelka Růžena Svobodová-Čápová (1868–1920).

V Praze František Xaver vystudoval Reálné gymnázium v Ječné ulici. Zde ho vyučoval mj. Petr Mužák, manžel spisovatelky Karoliny Světlé, který v něm objevil malířské nadání.[3] Následující studia na technice však nedokončil a věnoval se úřednické kariéře, která zajišťovala jeho literární činnost. Byl praktikantem pražského magistrátu (1884–1889), pak úředníkem Městské spořitelny v Praze. Od r. 1910, kdy odešel do výslužby, žil střídavě v Mníšku a v Praze.[4]

Literární činnost začal poezií jako epigon Jaroslava Vrchlického, později tvořil impresionistickou lyriku s polohami meditativními a vzpomínkovými. Ohlas vzbudily jeho románové cykly: Rozkvět (1898) a Řeka (1908–1909). Rozkvět je částečně autobiografický, vypráví o duchovním vzestupu podbrdského rodu v další generaci. Tématem kroniky Řeka je hledání etických norem pro vztah mezi mužem a ženou v měšťanské rodině, rozhodující silou je čistota ženské lásky, obrodnou moc na duši člověka má působení přírody.[5]

Byl také dramatikem, tvořil drama kriticky realistické až naturalistické, ve svých hrách usiloval o postižení lidského charakteru determinovaného prostředím – např. Směry života, Rozklad. Psal také veselohry, dodnes aktuální: Čekanky, Poslední muž.[5] Veselohra „Poslední muž“, o despotickém otci rodiny, byla dvakrát zfilmovaná, podruhé pod názvem „Poslední mohykán“.[3]

Roku 1897 byl F. X. Svoboda zvolen dopisujícím členem České akademie věd a umění, od roku 1914 se stal pak i řádným členem.[3]