Jemnice (zámek)

Podle archeologického průzkumu, který byl prováděn v lokalitě současného zámku v roce 1995, se původní knížecí dvorec nacházel pravděpodobně na pravém břehu řeky Želetavky, v lokalitě u kostela sv. Jakuba Většího. Ve 13. století za vlády Přemysla Otakara II. pak došlo k přeložení osady na výhodnější místo na levém břehu řeky, kde se vypínal strmý ostroh.[2]

„Nicméně s odezníváním jihlavské stříbrné horečky se pozornost znovu obrací ke královské Jemnici, která postupně ve třetí třetině 13. století opět nabývá na významu, což se odráží ve zmínkách o královských purkrabích v Jemnici v letech 1295 a 1298. Především letopočet 1295 můžeme pokládat za terminus ante quem pro stavbu hradu a existenci zeměpanského sídla v „nové“ Jemnici. Dále je pravděpodobné, že stavba královského hradu předstihla výstavbu městského opevnění, jehož vybudování asi nebylo na konci 13. století ještě ukončeno. Jako termín terminus post quem pro stavbu hradu můžeme považovat začátek druhé čtvrtiny 13. století spjatý s počátky budování kamenných hradů na Moravě. V tomto konkrétním případě je vhodné uvažovat spíše o druhé polovině 13. století za vlády Přemysla Otakara II.”

—Richard Zatloukal, ÚAPP Brno[2]

Západní trakt s věží a lichoběžníkovým opevněním byl podle uváděné hypotézy dokončen před příchodem prvního purkmistra a přítomnost královského purkmistra pak podnítila další stavební aktivity počátkem 14. století, například dostavbu přinejmenším jedné archeologicky zjištěné věže. Gotická podoba jemnického kamenného hradu s pravidelným lichoběžníkovým půdorysem a třemi zataženými okrouhlými nárožními věžicemi odpovídala typu francouzského kastelu.[2][3]

V roce 1331 zastavil Jan Lucemburský město Jemnici bratrům Čeňkovi a Smilovi z Lichtenburka, v roce 1423 Zikmund Lucemburský Albrechtu II. Habsburskému, roku 1433 Janovi Bítovskému z Lichtenburka a v 70. letech 15. století Půtovi z Lichtenburka, jehož dědic Jindřich z Lichtenburka prodal hrad a město Jemnici Václavu z Ludanic a na Veveří, který posléze používal i přídomku z Jemnice. Jemnici zdědili jeho čtyři synové Jan, Zikmund, Hynek a Beneš. Roku 1522 se zámek a město dostaly do držení Arkleba z Boskovic a za krátko roku 1525 Jana z Pernštejna a na Helfštejně. Roku 1530 Jemnice ztratila statut královského horního města a byla Ferdinandem I. postoupena jako svobodné dědictví Jindřichu Meziříčskému z Lomnice, za nějž vypukly spory mezi ním a měšťany. V roce 1556 měšťané dokonce hrad oblehli a ke smíru došlo teprve v roce 1588 po zákroku císaře Rudolfa II.

Jemnici zdědil Jindřichův syn Tas Meziříčský, za kterého proběhla přestavba na renesanční zámek s arkádami kolem vnitřního nádvoří. Některé pilíře arkád se zachovaly ve východním traktu zámku. Na plánu z počátku 18. století jsou zachyceny také v severním křídle.[2] V roce 1609 koupil Jemnici Zikmund z Tiefenbachu, manžel Kateřiny Meziříčské z Lomnice. Panství sestávalo z hradu a města Jemnice s Podolím, obcí Třebelovice, Menhartice, Pálovice, Ostojkovice a Báňovice. Dědicové prodali jemnické panství Jindřichovi Zahrádeckému ze Zahrádek a v roce 1628 panství od poručníků jeho dětí odkoupil Fridrich Jankovský z Vlašimi. Panství pak dědili: Hynek z Vlašimi, Maxmilián Arnošt I. z Vlašimi, Maxmilián Arnošt II. Jankovský z Vlašimi, který provdal svoji dceru Marii Leopoldinu za hraběte Jindřicha Josefa z Daunu.

Posledními vlastníky spojeného panství Jemnice-Staré Hobzí byla markrabata Pallaviciniové, která velkostatek roku 1841 zakoupila a v roce 1871 začlenila do rodového fideikomisu. Pallaviciniové přestavěli zámek ve stylu druhého rokoka. Zámek zůstal v jejich majetku do roku 1945.[7] Za majitelů rodin Daun, Stadion, Trauttmansdorff a Pallavicini se na zámku pořádaly koncerty a divadelní představení. Hraběnka z Trauttmansdorffu dokonce zavedla u přijímání nových úředníků do služby podmínku, že zájemce musí ovládat hru na hudební nástroj nebo být vyškoleným zpěvákem.[8] Celý zámecký areál prošel velkolepou přestavbou podle plánů vídeňských architektů. Neorokoková přestavba se dotkla nejen zámecké fasády, ale zasáhla také interiéry v jižním, východním a severním křídle: neorokokové štuky v zámeckých místnostech, zámecké kapli, na chodbách a vnitřních schodištích, nová okna, dveře a jejich obložení (lambrie) a tzv. papírmašé.

Přestavba pokračovala po celou druhou polovinu 19. století a během posledních stavebních úprav došlo na přístavbu balkonového portiku.[5] V zámecké zahradě bylo dobudováno u severní zdi nové pařeniště a nový skleník s fíkovnou, opravena hráz rybníka. V roce 1869 přibylo u dolního rybníka alpinum se zaklenutou kamennou bránou a sochou panny Marie v životní velikosti. V tzv. „Ruské zahradě” spojoval ostrůvek uprostřed rybníka můstek, na ostrůvku stál piknikový altán.[5] Konec první světové války, porážka Rakouska-Uherska a vznik národních států na území bývalé monarchie představoval pro rodinu Pallavicini závažný zlom v jejich majetkové situaci. K rozpuštění fideikomisního majetku došlo v Československu, oproti ostatním státům bývalé monarchie (včetně Rakouska), už v průběhu pozemkové reformy. Úplnou ztrátu pak znamenalo v poválečném Československu odnětí majetku na základě Benešových dekretů.[9]

Bývalá zámecká kočárovna

Zámek Jemnice, správní budovy, stav 2014

Zámek Jemnice, vchod s pozdně rokokovým portikem, stav 2014

Na základě Benešových dekretů stát zámecký areál rodině Pallavicini v roce 1945 zkonfiskoval a ten ho předal do užívání Československé lidové armádě. Od srpna 1945 zámek obýval prapor „31. pěšího pluku” z Jihlavy, kterému velel major I. Špičák.[10] V létě 1947 byla rozhodnutím ministerstva zemědělství městu Jemnici přidělena do vlastnictví zámecká budova spolu s nemovitostmi v katastrálním území Jemnice a rozsáhlý anglický park. Přidělení zámku vázalo ministerstvo zemědělství na následující podmínky:

„Budovu i park bude město udržovati v dobrém stavu pod dohledem státního památkového úřadu v Brně. Veškeré vnější i vnitřní adaptace bude město prováděti po předchozím schválení tímto úřadem. Vnitřní zařízení budovy (nábytek, lustry, knihy, obrazy, sochy, sklo a porcelán atd.) bude nejprve prohlédnuto zástupci Národní kulturní komise a Národního pozemkového fondu v Praze, kteří vytřídí předměty pro Národní kulturní komisi (část zařízení bude převezena na letní sídlo presidenta republiky do Náměště n. Oslavou). Likvidační komise Národního pozemkového fondu vytřídí potom další materiál pro svoje účely. Užitkový inventář, který zůstane v budově, bude oceněn podle platných směrnic a odevzdán městu do užívání po zaplacení předepsané úhrady. Archiv a registratura se všemi písemnostmi bez rozdílu stáří a druhu, přechází do správy Státního zemědělského archivu v Praze, který rozhodne o bezpečném uložení, případě převzetí tohoto materiálu. Ze všech přilehlých hospodářských budov byla po vzájemné dohodě MNV a Správy státních lesů v Jemnici ponechána pouze jediná této správě. Budova a přidělené nemovitosti budou městu odevzdány zástupci pobočky Národního pozemkového fondu ve Znojmě a Státní obvodové úřadovny pro pozemkovou reformu v Brně do užívání po vyřešení otázek, spojených s vnitřním zařízením zámku. Se zaměstnanci zámku bude při odevzdávání jednáno o jejich převzetí. Orgány ministerstva zemědělství provedou občasnou revisi, zda podmínky městu uložené jsou řádně plněny.”

—Stráž na Dyji, 18.07.1947[11]

Ještě na konci ledna 1948 nemohlo město většinu zámeckých místností využívat, jelikož byly přeplněné takovým nábytkem a uměleckými předměty, o jejichž konečném umístění nebylo dosud rozhodnuto. Na začátku února 1948 prováděli zástupci Národní kulturní komise (mezi nimi sekční šéf Dr. Zdeněk Wirth) třídění nábytku. Vybraný nábytek byl ihned odvezen zvláštním vozem do Prahy. Zbylý nábytek byl roztříděn a oceněn na konci února 1948 zástupci Národního pozemkového fondu a Fondu národní obnovy.[12]

Část nábytku získalo ministerstvo zahraničí, část nábytku připadla aukčnímu trhu v Brně. Všechno ostatní zařízení a nábytek (kromě knih) obdržel MNV v Jemnici, který si z něho ponechal potřebné a zbytek měl rozprodat.[13] Část zámeckého inventáře se pak dostala na zámky: Jaroměřice nad Rokytnou, Náměšť nad Oslavou, Dačice a Boskovice. Rozsáhlou zámeckou knihovnu Pallavicinů převzala Studijní knihovna v Olomouci.

Národní kulturní komise připravuje odvoz 10.000 svazků zámecké knihovny v Jemnici. Knihovna obsahuje cenná díla z XIX. století z oboru práva, historie, politiky a náboženství. O tom, kam bude knihovna převezena, bude rozhodnuto po úřadě s knihovníky z Čech a země Moravskoslezské.

—Stráž na Dyji, 05.03.1948, s. 5

Po reorganizaci „6. dělostřeleckého pluku” dislokovaného ve Znojmě v létě 1960, kdy došlo k transformaci svazku na „4. tankovou divizi”, se od 1. září 1961 útvar zmenšil na 6. dělostřelecký oddíl a jeho posádkou se stala Jemnice. K 1. září 1967 byl oddíl opět rozšířen na pluk. V jeho držení zůstal zámek až do konce 80. let. Ve velení pluku se vystřídali mjr./pplk. Miroslav Čech (1958 až 1961), mjr./pplk. Vladimír Dokoupil (1961 až 1970), pplk./plk. Jan Dlugoš (1971 až 1982), kpt. Viliam Bazsó (1982 až 1987) a pplk. Miroslav Kružica (1987 až 1992).[pozn. 2] Rozkazem prezidenta republiky z 8. května 1990 byl 6. dělostřeleckému pluku nejprve odejmut název „Klementa Gottwalda“. Během reorganizace ČSLA na Československou armádu se z 4. tankové divize k 31. říjnu 1990 stala 4. skladová základna a z 6. dělostřeleckého pluku „6. sklad dělostřeleckého materiálu”. Útvar ukončil svoji činnost k 31. říjnu 1992.

Od roku 1994 je celý zámecký areál v majetku města Jemnice. Původní rozhodnutí zastupitelstva města, kdy zamýšlelo celý zámecký areál rehabilitovat a následně ho využívat pro potřeby města, bylo po roce 1998 pozměněno. Zastupitelstvo se rozhodlo sice zámek odprodat, ale vhodného zájemce ještě ani v roce 2009 nenašlo, a to ani přes několikeré snížení ceny na 7,35 milionu Kč. Jediným kladem celého zdevastovaného zámku byla nová střecha.[14]

Historické jádro města Jemnice se zámkem je výchozím a zároveň cílovým bodem mnoha pěších a cyklistických tras. Pro automobilové výlety je zámek dostupný ze souběhu (křižovatky) silnic II/410 a II/152, spojených se silnicí II/408, které část zámeckého parku ohraničují. Část trasy kopírují: červená turistická značka od železniční stanice na Třebětice a zeleně značená turistická stezka mířící odtud na Lomy.