Pavel Huyn

Pavel Huyn se narodil do německy hovořící hraběcí rodiny Huynů, patrně vlámského původu. Jeho otec Johann Carl (1812–1889) byl generálem rakouské armády, státní služba byla v rodě tradicí. Pavel ovšem nastoupil církevní dráhu, svá studia (teologie u jezuitů v Innsbrucku a na Germanicu v Římě) završil třemi doktoráty – z filosofie (1889), teologie (1895) a kanonického práva.

Na kněze byl ordinován 7. června 1892 v Innsbrucku. Od roku 1898 působil v brněnské diecézi, nejprve jako zámecký kaplan u hraběcí rodiny Des Fours-Walderode v Křetíně u Letovic, poté jako kaplan v Prosiměřicích, Trstěnicích (1900–1901) a jako farář v Běhařovicích (1901–1904).

Po odchodu biskupa Františka Saleského Bauera na arcibiskupský stolec do Olomouce byl 17. dubna 1904 jmenován jeho nástupcem. Dne 26. června 1904 byl v Olomouci od Františka Saleského Bauera vysvěcen na biskupa a 3 dny nato byl nastolen (intronizován). Jeho působení je z hlediska národnostního poněkud kontroverzní, existují obvinění, že při obsazování farností dával přednost německým duchovním, za svého poradce si vybral německého nacionalistu Albana Schachleitera, OSB (benediktina). K případnému negativnímu vnímání biskupovy osobnosti přispěla i jeho prudká povaha a pravděpodobně nedostatečná znalost českého jazyka.

Ve své funkci usiloval o zintenzivnění pastorace, do diecéze uvedl nové řády a kongregace (karmelitány do Kostelního Vydří, redemptoristy, salvatoriány do Brna-Husovic (1911) ad.), získal schválení pro diecézní kongregaci sester těšitelek (1913 a 1915), svolal první diecézní synodu (1909). Založil Spolek pro stavbu nových chrámů v brněnské diecézi (byl jeho předsedou, jedním ze dvou místopředsedů byl hrabě Spiegel, poslanec moravského zemského sněmu) a zařídil stavbu nových kostelů na brněnských průmyslových předměstích (Křenová-vysvětil ho v lednu 1914, Husovice (1910), ad.) a také nové chrámy na venkově, např. Povýšení sv. Kříže v Uhřínově (u Velkého Meziříčí) a podporoval i spolkovou činnost.

Jeho vztah se skupinou intelektuálů kolem staroříšského spisovatele Josefa Floriana byl poněkud konfliktní (roku 1911 zakázal šíření Florianových Studií), podobně s knězem a literátem Jakubem Demlem, který byl za trest penzionován (1909).

Svým nařízením konat 29. července 1914 v celé diecézi bohoslužby za vítězství rakouských vojsk vzbudil u veřejnosti značnou nelibost. Jako biskup brněnský užíval znaku, který je vytesán i na Petrově, a to rodový erb jako střední štítek na čtvrceném štítu diecéze s kužely a císařským orlem.

Když 25. listopadu 1915 zemřel olomoucký arcibiskup František Saleský kardinál Bauer (kardinál od 1911), vystřídal ho na přání vídeňských vládních míst spojených s armádou umírněný pražský metropolita kardinál Lev Skrbenský z Hříště a do Prahy byl povolán ráznější a vyhraněnější biskup Huyn. Svého nového úřadu se ujal 8. prosince 1916.

Ve funkci pražského arcibiskupa se mu nepodařilo získat podporu české veřejnosti, jeho působení vyvolávalo spíše odpor. Vznik Československa (28. 10. 1918) ho zastihl na vizitaci v Chebu, odkud se už na pokyn vídeňské nunciatury do Prahy – jako pro nové poměry politicky nepřijatelný – nevrátil a 19. 11. 1918 české země opustil natrvalo. Na svůj úřad rezignoval dne 6. září 1919.

Po odchodu z Čech pobýval ve Švýcarsku, později v Římě a nakonec v benediktinském klášteře v Griesu (dnes součást Bolzana) v jižním Tyrolsku, kde také jako titulární patriarcha alexandrijský (od 1921) a asistent papežského trůnu 1. října 1946 zemřel.

Až do roku 2016 bylo prozatímně jeho mrtvé tělo uloženo do krypty grieseckého kláštera, odkud bylo z iniciativy Sester Těšitelek převezeno do Rajhradu, jak si to sám přál, a dne 1. října 2016 za přítomnosti brněnského sídelního biskupa Vojtěcha Cikrleho uloženo do nově zhotoveného sarkofágu v klášterním kostele Božského srdce Páně.[2]

• Biskupství brněnské. Brno 2000.
• BUBEN, Milan M. Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Praha: Logik s.r.o., 2000. ISBN 80-902811-0-9.
• HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. S. 58.
• MALÍŘ, Jiří, a kol. Biografický slovník poslanců moravského zemského sněmu v letech 1861–1918. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. 887 s. ISBN 978-80-7325-272-4. S. 280–282.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pavel Huyn na Wikimedia Commons

• Údaje na stránkách o katolické hierarchii
• Životopis na stránkách biskupství brněnského.
• Životopis, portrét a znak na stránkách encyklopedie Brna
• Životopis Jakuba Demla
• Pavel Huyn na stránkách Centra dějin české teologie KTF UK Archivováno 7. 3. 2016 na Wayback Machine
• Odjel do Chebu a už se nikdy nevrátil. Češi ho za „svého“ nepřijali Pořad Českého rozhlasu Plus, podrobné informace o životě Pavla Huyna, citace z vatikánských dokumentů o jeho odchodu z Prahy.