Sezimovo Ústí

Nejstarší písemný údaj o Sezimově Ústí je souhlas generální kapituly dominikánského řádu se zasvěcením kostela konventu zakladateli řehole sv. Dominikovi z roku 1250. A protože se žebravé řády usazovaly jen ve slibně se rozvíjejících městech, muselo být město Ústí založeno před polovinou 13. století, patrně pány z Hradce. Další zmínka o městě Auzt, tedy prostém Ústí, je v závěti Voka I. z Rožmberka z roku 1262, ve které pamatuje na vrácení dluhu ústeckým dominikánům. Nová řeholní komunita tedy zřejmě byla dobře zabezpečena, neboť navzdory svému závazku chudoby si mohla dovolit poskytnout půjčku. Město bylo rozšířeno v roce 1277, kdy bylo vypáleno nedaleké Hradiště (pozdější Tábor), jehož obyvatele Ústí přijalo. Teprve v listině Karla IV. z roku 1345 ve věci nalezišť stříbra se poprvé objevuje upřesňující dodatek („Ústí nad řekou Lužnicí“), a konečně o čtyři desítky let později rodáci označovali již své město jako „Sezimovo Ústí“ v souvislosti se Sezimou, pátým, nevlastním synem Vítka z Prčice, z mocného šlechtického rodu Vítkovců.

V dubnu až červenci 1414 ve městě krátce bydlel Jan Hus, který sem přišel na pozvání Anny z Mochova, vdovy po Janovi z Ústí. Získal zde mnoho stoupenců, ti však byli v roce 1419 z města vyhnáni. Uchýlili se do okolních lesů a vsí, až 21. února 1420 na město zaútočili, dobyli je a obsadili. 30. března 1420 se ovšem rozhodli staré město raději vypálit a odejít do nově založené husitské obce jménem Tábor.[3] Rozvaliny města se od 17. století zvaly Starý Tábor, začátkem 19. století je doložen jen mlýn se dvorem.

Pohled na novou část přes železniční zastávku

Nové město bylo navrženo v roce 1827, pravidelně vyměřené v empírovém duchu. V roce 1920 se pak město vrátilo k historickému názvu Sezimovo Ústí.

Na jihovýchod od původního Sezimova Ústí (tzv. Paďousy) vznikala od roku 1939 zásluhou podnikatelských aktivit Jana Antonína Bati průmyslová čtvrť (tzv. Baťov nebo nově také Kovák). Tento podnikatel si v blízkosti města v důsledku začátku druhé světové války vybral pozemky patřící městu Tábor a založil školu práce (dnes Vyšší odborná škola, Střední škola, Centrum odborné přípravy) vychovávající nové pracovníky pro budovaný závod. Podle dvou poštovních obvodů se stará a nová (průmyslová) část nazývají také Sezimovo Ústí I. a Sezimovo Ústí II., kdy Baťova část je obsažena právě v té s číslovkou dva.

Od počátku 30. let zde měl ve vile u Lužnice své letní sídlo Edvard Beneš, československý ministr zahraničí[4] a od roku 1935 prezident. Po únorovém převratu roku 1948 se sem již natrvalo uchýlil, čímž se ze Sezimova Ústí stalo na několik měsíců (než abdikoval) de facto sídelní město prezidenta republiky. Po Benešově brzkém skonu měla jeho manželka Hana umožněno ve vile dožít, po její smrti (1974) stavba připadla městu.

V sousedství Benešovy vily měl chatu také Zdeněk Fierlinger, bývalý předseda vlády a ÚV KSČ.[5]

• Bohumil Cepák (1951–2021), házenkář
• Václav Kaplický (1895–1982), prozaik a publicista, narozen na Červeném Dvoře
• František Němec (* 1943), herec
• Jan Novotný (* 1953), hokejista, trenér

• Jan Hus (1371–1415), středověký český teolog, kazatel a náboženský reformátor
• Chval Řepický z Machovic (14. století/15. století), husitský hejtman
• Josef Švehla (1861–1934), archeolog a pedagog
• Edvard Beneš (1884–1948), československý politik a prezident
• Metoděj Vlach (1887–1957), konstruktér, průkopník letectví
• František Pešta (1905–1982), astronom, zakladatel zdejší hvězdárny