Pavel Fischer

Otec Jan Fischer působil od roku 1954 jako vědecký pracovník ve Fyzikálním ústavu Akademie věd. Zabývá se fyzikou elementárních částic a byl dlouhá léta vedoucím oddělení fyziky vysokých energií.[3] Přes omezené možnosti uplatnění způsobené tím, že nebyl členem KSČ, se stal předním odborníkem ve svém oboru. V rámci své zahraniční vědecké spolupráce pobýval pracovně jak v zemích východní Evropy, tak zejména v Itálii, Švýcarsku, Francii, Německu a USA.[4] Věnoval se také popularizaci vědy,[5] překládal populárně vědecké a filozofické tituly. Otec také externě působil na Matematicko-fyzikální fakultě UK, kde v roce 1994 získal hodnost univerzitního profesora. Matka Jana, vystudovaná učitelka hudby a českého jazyka, se velkou část života věnovala výchově čtyř dětí.[4] Později vyučovala hudbu na Střední pedagogické škole v Praze Dejvicích.

Pavel Fischer je ženatý. S manželkou Klárou mají tři děti a dlouhodobě se věnovali celodenní péči o nejstaršího Vojtěcha, který čelil těžkému postižení, jemuž v roce 2013 podlehl.[6] Barbora studuje na univerzitě a Benedikt a Markéta na gymnáziu. Manželka Klára pracuje v Domácím hospicu Cesta domů.

Pavel Fischer, 2009

V mládí se věnoval hudbě a atletice, byl rovněž členem skautského oddílu Pětka Praha, který byl před rokem 1990 registrován jako turistický oddíl mládeže ČSTV. Jeho skautské jméno je Bob. Na lidové škole umění vystudoval hru na housle, samostatně se pak naučil hře na kytaru. Během studia na gymnáziu Sladkovského náměstí v Praze na Žižkově působil jako houslista v Pražském studentském orchestru a zpíval v Brixiho akademickém sboru, v letech 1988–1989 také ve World Youth Choir.[7]

V letech 1984 až 1990 vystudoval obor francouzština a čeština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Závěrečnou práci obhájil na téma „Několik poznámek k otázce galoromanismu a iberoromanismu katalánštiny". Ve studiu pokračoval na Centre International de Formation Chrétienne v Ženevě (1990–1991), kde se zabýval problematikou migrace a uprchlíků. Na prestižní vysoké škole École nationale d'Administration (E.N.A.) v Paříži si doplnil vzdělání v oblasti veřejné správy (1998–1999). Podle svých slov mluví plynně francouzsky, anglicky a katalánsky.

Pracovně začínal v letech 1983 až 1984 jako dělník geofyzikálního průzkumu v pražském závodu národního podniku Geofyzika Brno. Po absolvování vysoké školy vyučoval v roce 1990 francouzštinu na pražském Gymnáziu Jana Nerudy. V letech 1991 až 1993 byl osobním sekretářem biskupa Františka Lobkowicze a v letech 1993 až 1995 zástupcem ředitele pražského Institutu komunikace.[8]

Během prezidentství Václava Havla působil v Kanceláři prezidenta republiky – nejprve jako tiskový specialista (1995–1997), později jako zástupce mluvčího prezidenta (1997–1998) a nakonec jako ředitel politického odboru (1999–2003).[9] V letech 2003 až 2010 byl českým velvyslancem ve Francii a Monaku. Po návratu do Prahy pracoval jako vrchní ředitel sekce bezpečnostně-multilaterální na Ministerstvu zahraničních věcí ČR, kde se mj. zabýval kybernetickou bezpečností. Po odchodu z ministerstva působil jako poradce pro strategické a bezpečnostní otázky pro vládní i nevládní sektor. V období 2014–2016 spolupracoval také s českými firmami při exportu do Francie v oblasti městské dopravy a digitální ekonomiky a s nevládními sdruženími. Působil jako poradce náčelníka Generálního štábu Armády ČR pro zahraniční politiku (2016) a ministra kultury ČR pro oblast zahraniční politiky (2016–2017).[7] V letech 2015–2017 působil jako ředitel Ústavu empirických výzkumů STEM.[10]

Je nositelem monackého Řádu svatého Karla (2009) a francouzského Řádu čestné legie (2010).

Působil v řadě nadací a spolků. Je předsedou Asociace bývalých českých žáků E.N.A., v období 1999–2003 pak předsedou správní rady Nadace Forum 2000, kde nadále působí. Je členem správní rady Institutu Jacquese Delorse v Paříži, byl členem (2016) expertní pracovní skupiny Institutu Montaigne pro oblast evropské obrany a bezpečnosti. Je také členem Společnosti Ferdinanda Peroutky. Je členem správní rady neziskové organizace SIRIRI, která se věnuje vzdělávacím programům ve Středoafrické republice.[7]

Pavel Fischer prosazuje orientaci na Západ, je především za co nejsilnější spolupráci se sousedy v EU a další klíčové spojence v rámci NATO, tedy například USA. Jako prezident by chtěl přezkoumat Klausovu amnestii.[11][12] Podle něj není na prezidentovi, aby stanovoval parametry přijetí měny euro, to je odpovědností vlády.[13] Je proti zákonu o obecném referendu.[14] Nejmenoval by premiérem člověka, který by byl trestně stíhán.[15][16] Zrušil by bezpečnostní kontroly na Hradě, protože ho chce otevřít veřejnosti.[17] Při debatě v Brně 13. prosince 2017 vyzval prezidenta Zemana, aby skládal účty ze svého působení a začal se zúčastňovat debat.[18] Následně v této věci poslal prezidentovi Zemanovi otevřený dopis.[19]

Při debatě v Katolickém domě Blansko na začátku prosince 2017 na dotaz uvedl, že by nejmenoval homosexuála soudcem Ústavního soudu ČR z důvodu střetu zájmů.[20][21][22] V prezidentské debatě opakovaně odmítl odpovědět na otázku Jiřího Drahoše, co si myslí o zpřísňování podmínek pro potraty v Polsku.[23]

Za největší problém současnosti Fischer nepovažuje migrační vlnu nebo politickou situaci, ale „...vpád technologií do života a soukromí lidí. Sociální sítě nás paradoxně čím dál více odcizují, u dětí i dospělých zaznamenáváme zřetelný úbytek emocionality i tvořivosti.“[24] Sociální sítě mohou podle něj v krajním případě rozbíjet důvěru ve společnosti, podlamovat dialog a oslabit schopnost nacházet politický konsensus.

Na konci února 2018 oznámil, že hodlá kandidovat ve volbách do Senátu PČR na podzim 2018, a to v obvodu č. 17 – Praha 12. Kandidoval jako nezávislý, ale sháněl podporu napříč politickými stranami.[38] Vyjádřily mu ji KDU-ČSL, hnutí STAN, ODS[39], TOP 09[40], Konzervativní strana, Koruna Česká a hnutí KAN.

Se ziskem 47,98 % hlasů vyhrál první kolo voleb a ve druhém kole se utkal s nestraničkou za Piráty a LES Evou Tylovou. Tu porazil poměrem hlasů 78,08 % : 21,91 % a stal se senátorem.[41]

V pátek 3. května 2019 měl v zastoupení Senátu hlavní projev na vzpomínkovém pietním aktu k stému výročí (v předvečer posledního letu) úmrtí Masarykova spolubojovníka při zakládání republiky a legií během první světové války Milana Rastislava Štefánika před jeho sochou a hvězdárnou na pražském Petříně, pořádaném společností generála M. R. Štefánika, ČSOL, Masarykovým demokratickým hnutím, hvězdárnou a dalšími demokratickými organizacemi.

V roce 2020 byl častým hostem TV Noe.