Ferdinand I. Habsburský

Ferdinand I. se narodil 10. března 1503 na zámku Alcalá de Henares 40 km od Madridu jako druhorozený syn kastilského spolukrále a burgundského vévody Filipa I. Sličného a kastilské královny Johany (Jany) Šílené. Dětství prožil ve Španělsku.

Roku 1506 zemřel Ferdinandův otec Filip. U jeho matky, která byla v té době jedinou dědičkou svých rodičů, vládců nedávno sjednocených španělských království Kastilie a Aragonie, se projevovala duševní choroba. Její otec, aragonský král Ferdinand II., ji shledal neschopnou vlády a nechal izolovat. Postaral se pak o zabezpečení a výchovu jejích dětí.

Ferdinand byl od dětství veden k přísně katolickému životu a k respektování habsburských rodových idejí. Spolu s myšlenkami jednoho z největších renesančních učenců Erasma Rotterdamského měl tento fakt největší význam pro formování Ferdinandovy osobnosti.

V roce 1516 zemřel Ferdinand II. Aragonský. V životě třináctiletého Ferdinanda to znamenalo zásadní zvrat. V příštím roce přijel do Španělska jeho starší bratr Karel, který dosud vyrůstal v Nizozemí, aby se ujal vlády. Bratři se tehdy setkali poprvé v životě. Jejich vztah neoplýval vzájemnou sympatií a důvěrou, nicméně v budoucnu postupovali ve shodě při prosazování společných zájmů habsburského rodu.

Karel, který byl po vleklých jednáních přijat jako španělský král, rozpustil Ferdinandův dvůr a poslal mladšího bratra k tetě Markétě do Nizozemí.

Na začátku roku 1519 zemřel druhý Ferdinandův děd, císař Maxmilián I. Habsburský. Ten byl jediným vládcem v rakouských zemích. Rakousko nebylo tehdy jednotným státem, ale jednalo se o samostatná knížectví, které spojovala vláda příslušníků rodu Habsburků. Maxmilián ve své závěti nestanovil, jak mají být tyto země rozděleny. V Rakousku tehdy ještě nebyl ustanoven princip primogenitury. Nastala tedy jednání.

Roku 1520 Ferdinand získal wormskou smlouvou Horní a Dolní Rakousy, Korutany, Štýrsko a Kraňsko. Vláda v ostatních zemích, včetně bohatého Tyrolska, připadla Karlovi. Ten se zároveň stal králem Svaté říše římské (a od roku 1530 císařem). Aby se mohl plně věnovat vládě ve Španělsku a v Říši, jmenoval Ferdinanda svým místodržícím v ostatních rakouských zemích; plnou vládu mu v nich Karel přenechal až v roce 1522. Tím byl položen základ k rozdělení rodu Habsburků na starší španělskou větev (Karel V.) a mladší rakouskou větev (Ferdinand I.) a Ferdinand se stal opět jediným vládcem rakouských zemí.

Když Ferdinand dorazil v roce 1521 do Vídně, nesetkával se zpočátku se sympatiemi. Byl vnímán jako cizinec (Španěl) a neuměl německy. Šlechta navíc využila dvouletého bezvládí k posílení moci. Ambiciózní arcivévoda se však ujal vlády s velkým odhodláním. Hned na počátku musel čelit vzpouře stavovské opozice, kterou se mu však podařilo potlačit pomocí represí, namířených především proti městům. V roce 1522 pak byli odsouzeni a popraveni vůdci vzpoury (tzv. „krvavý soud“ ve Vídeňském Novém Městě – Blutgericht von Wiener Neustadt, Wiener Neustädter Blutgericht). Rázným postupem Ferdinand upevnil svoji moc.

Po nastoupení vlády musel zahájit hospodářské reformy, které krátce před smrtí slíbil Maxmilián I. kvůli nutnosti řešení vážné hospodářské situace. Mimo jiné provedl v Rakousku peněžní reformu a zavedl jednotnou měnu.

V letech 1524–1525 probíhalo v německé části říše selské povstání. Zasáhlo i některé části Rakouska. S pomocí šlechty se Ferdinandovi podařilo povstání ve Štýrsku potlačit silou. V Tyrolsku bylo nutné postupovat více diplomaticky, ale i tam se podařilo díky ústupkům dosáhnout zklidnění situace. Ferdinandovi se tedy podařilo udržet jednotnost rakouských zemí.

Císař Maxmilián, jeho vnuci Ferdinand a Karel, a Ludvík Jagellonský, manžel jejich sestry Marie

Roku 1515 jeho děd – císař Maxmilián I. a český a uherský král Vladislav Jagellonský dohodli sňatkovou smlouvu, podle níž se jeden z Maxmiliánových vnuků (až později bylo určeno, že to má být Ferdinand) měl stát manželem Vladislavovy dcery Anny a zároveň Vladislavův syn Ludvík se měl oženit s Ferdinandovou mladší sestrou Marií. Svatba Ferdinanda a Anny se konala o šest let později, 26. května 1521.

Důležitost sňatku s Annou se ukázala po bitvě u Moháče v srpnu 1526, kdy zahynul Annin bratr, český a uherský král Ludvík Jagellonský, aniž zanechal potomka. Ferdinand coby manžel jeho sestry začal usilovat o český a uherský trůn.

Dalo se očekávat, že mezi kandidáty pro českou korunu bude figurovat i jméno Ferdinanda Habsburského, který se pokusí uplatnit dědičné nároky na trůn odvozované ze sňatku s Annou Jagellonskou. Zájemců o českou korunu bylo ovšem více, vedle polského krále a litevského knížete Zikmunda I. Starého, nejbližšího mužského příbuzného Ludvíka Jagellonského, se v pozdějších písemných pramenech objevují dokonce i jména předních českých politiků té doby: Zdeňka Lva z Rožmitálu a Vojtěcha z Pernštejna. Jednoznačně nejsilnější pozici však měl Ferdinand Habsburský.[1]

V Čechách část šlechty odmítala uznat dědické nároky Ferdinandovy manželky, neboť zemskému sněmu náleželo právo volby panovníka. Zemské stavy si také ještě od Vladislava Jagellonského vymínily, že sňatek Ferdinanda a Anny musí potvrdit zemský sněm a tím mít poslední slovo při výběru budoucího možného vládce. Ferdinand se tuto kličku pokusil obejít několika způsoby. Nejdříve žádal Karla V., aby mu udělil české země v léno, což ale římský císař udělat nemohl. Proto se tedy pokusil o český trůn ucházet na základě dědického principu, nakonec ale musel přistoupit na svobodnou volbu nového panovníka na mimořádném sněmu.

Ferdinand v roce 1531, v roce jeho zvolení římskoněmeckým králem

23. října roku 1526 byl Ferdinand s podporou skupiny šlechticů, v jejichž čele stál Adam I. z Hradce, zvolen českým králem především kvůli zoufalému stavu státní pokladny (české stavy evidentně nevěděly a asi ani nemohly vědět o špatném stavu Ferdinandovy pokladny v té době^[zdroj?]). Určitý vliv měla i prestiž habsburského rodu a vyšší šlechtě byl určitě sympatický Ferdinandův postoj k městskému stavu. Část panstva byla také nespokojena s dosavadní slabou královskou mocí. Konečně nebylo možné opomenout tureckou hrozbu, která teď po bitvě u Moháče vyvstala jako velmi reálná. Součástí volby byl Ferdinandův slib, že bude dodržovat kompaktáta, bude respektovat svobodu českých stavů a přenese své sídlo do Prahy.

Českým králem byl Ferdinand korunován 24. února roku 1527. Z inauguračních slibů ovšem nakonec nesplnil téměř nic.

V Uhersku byl Ferdinandovým soupeřem sedmihradský vévoda Jan Zápolský, kterého většina uherských stavů 10. listopadu 1526 zvolila svým králem. Uherským králem se sice stal i Habsburk, když se nechal hrstkou svých přívrženců 16. prosince zvolit v Prešpurku, zdaleka však neměl v Uhrách takovou podporu jako Zápolský.[2]

Zápolský byl podporován Osmanskou říší, která od 2. poloviny 15. století pronikala do Evropy. Turci dvakrát (v r. 1529 při prvním obléhání Vídně a roku 1532) ohrozili Vídeň. Ferdinand si ovšem kromě titulu uherského krále udržel vládu v západním Uhersku, v Chorvatsku a na dnešním Slovensku. Roku 1538 uzavřeli Ferdinand a Jan Zápolský mírovou smlouvu (Velkovaradinský mír), podle které si Jan zachoval doživotní titul uherského krále, ale jeho nástupcem měl být Ferdinand a jeho dědicové.

V Uhrách byl Turky po mohutném vpádu roku 1541 založen Budínský pašalik. Již v roce 1536 dobyli Turci střední Slavonii, a tak nyní Habsburským Uhrám zůstal jen malý pás táhnoucí se z části území dnešního Slovenska na jih k Záhřebu, kde vytvořil Ferdinand chorvatskou vojenskou hranici. Aby si mohl toto území ponechat, musel dle dohody z roku 1544 platit sultánu Sulejmanovi I. každoročně tribut.

Ferdinandovy državy v Uhrách byly cílem pravidelných tureckých útoků. V roce 1551 vpadli Turci na území Hontianské a Nitranské župy v Horních Uhrách a o rok později se jim podařilo dobýt hrad Drégely. Turecké úspěchy donutily Ferdinanda vyslat na území dnešního jižního Slovenska velitele posádky Raabské pevnosti Erazma Teuffela, který se měl stát hlavním velitelem protitureckých vojsk, působících v dané oblasti, ale jeho armáda byla v roce 1552 zničena v bitvě u Plášťovců, která upevnila územní výboje Turků na dolním toku Iplu. V roce 1554 byl Turky dobyt Fiľakovský hrad. V roce 1562 byla uherská vojska poražena Turky v bitvě u Sečan, ve které zahynulo kolem 10 000 lidí, většinou špatně vycvičených mužů ze středního Slovenska.[3]

Karel V. se v roce 1530 uchýlil do ústraní a 5. ledna 1531 byl Ferdinand I. Habsburský zvolen v Kolíně nad Rýnem také římským králem. Ke korunovaci došlo jen o šest dní později v katedrále Panny Marie v Cáchách. Císařem se stal v roce 1556. K Ferdinandovu povýšení do této hodnosti došlo po letech Karlova váhání, zda ponechat římský a španělský trůn v rukou svých potomků, nebo je rozdělit. Ve střední Evropě se tak Ferdinand stal úplným nástupcem svého staršího bratra.

Na přelomu středověku a novověku se z Habsburků stala především díky promyšlené sňatkové politice (ale také nesplněným slibům) jedna z nejmocnějších panovnických dynastií vůbec. Ferdinand I. usiloval za své dlouhé vlády o pevné spojení svých zemí a centrální řízení. Jako protiváhu omezení českých a uherských zemských úřadů založil roku 1527 ve Vídni centrální úřady (tzv. Hofstaatsordnung). Habsburská monarchie, vzniklá spojením rakouských habsburských držav, českých zemí a Uherska, přečkala všechny otřesy až do roku 1918.

Ferdinand I. na obrazu Martina Roty

Ferdinand byl zastáncem absolutismu, což byl trend rozšiřující se v té době po celé Evropě, a tak se logicky dostal do střetu s českým stavovským státem. Habsburkové ve své politice prosazovali katolické vyznání, ale většina obyvatel českých zemí se hlásila k utrakvismu, luterské augsburské konfesi a k Jednotě bratrské. Ferdinand nakonec městům omezoval privilegia a navíc na nich vyžadoval příliš vysoké daně.

V letech 1546–1547 došlo k prvnímu protihabsburskému povstání v českých zemích. Ve Svaté říši římské v té době probíhala šmalkaldská válka mezi katolíky a luterány. Císař Karel V. požádal bratra Ferdinanda I. o pomoc a ten bez souhlasu zemského sněmu svolal zemskou hotovost k tažení za hranice země. Čeští šlechtici však vypověděli králi poslušnost a vytvořila se měšťansko-šlechtická opozice,[4] která ale byla potlačena. Ferdinand odebral městům politická práva a ta musela odevzdat všechny střelné zbraně a pozemkový majetek.[5]

Projevem vzestupu panovnické moci v Čechách a ignorance českých stavů bylo podřízení zemské správy nově jmenovanému místodržiteli, kterým se stal Ferdinandův druhorozený syn Ferdinand II. Tyrolský.

Královské mauzoleum v Praze, ve kterém byli pohřbeni Ferdinand I., jeho syn Maxmilián a manželka Anna

Rok po sjednání Augšpurského míru pozval Ferdinand I. do Čech jezuity (1556), aby zem rekatolizovali.[4] Znovu nechal obsadit úřad pražského arcibiskupa (1561). Přesto si Ferdinand I. uvědomoval důležitost smíru mezi katolíky a staroutrakvisty a roku 1564 požádal Tridentský koncil o udělení výjimky pro České země, tedy povolení přijímání podobojí nekatolíkům. Koncil přenechal rozhodnutí papeži Piu IV., který výjimku roku 1564 povolil. Jak problematickou cenu mělo toto žalostně opožděné stvrzení jedné části kompaktát, dosvědčuje nejlépe žádost stavů na sněmu roku 1567 o vypuštění kompaktát z privilegií zemských, jíž také bylo vyhověno.

Rakousko-česko-uherské soustátí původně vzniklo jen jako personální unie. Postupný přechod v centralizovaný absolutistický stát i přes velké úsilí některých Habsburků umožnila až porážka českého stavovského povstání v roce 1620 a přijetí tzv. Obnoveného zřízení zemského (1627).

Ferdinand I. Habsburský zemřel 25. července roku 1564 ve Vídni a je pohřben v chrámu sv. Víta v Praze vedle své manželky Anny Jagellonské. Své země rozdělil mezi syny Maxmiliána II. (Země koruny české, Uhersko, Rakousy), Ferdinanda Tyrolského (Tyrolsko a tzv. přední země) a Karla Štýrského (Štýrsko, Korutany, Kraňsko).

S manželkou Annou Jagellonskou (1503–1547), která zemřela po porodu nejmladší dcery Johany na horečku omladnic, měl 15 dětí:

• Alžběta (1526–1545), polská královna ∞ 1543 král Zikmund II. August
• Maxmilián II. (1527–1576), císař Svaté říše římské a král uherský, český, … ∞ 1548 infantka Marie Španělská, dcera císaře Karla V.
• Anna (1528–1590), bavorská vévodkyně ∞ 1546 vévoda Albrecht V.
• Ferdinand II. (1529–1595), rakousko-tyrolský arcivévoda

1. ∞ 1557 Filipína Welserová, dcera kupce Františka Antona Welsera
2. ∞ 1582 princezna Anna Kateřina Gonzagová, dcera vévody Viléma I., (Ferdinandova neteř)

• Marie (1531–1581), vévodkyně z Jülichu-Kleve-Berg ∞ 1546 vévoda Vilém Bohatý
• Magdalena (1532–1590), zakladatelka (1563) a představená ústavu šlechtičen v tyrolském Hallu
• Kateřina (1533–1572), vévodkyně z Mantovy-Montferratu a pozdější polská královna

1. ∞ 1549 vévoda František III. Gonzaga
2. ∞ 1553 polský král Zikmund II. August

• Eleonora (1534–1594), vévodkyně z Mantovy-Montferratu ∞ 1549 vévoda Vilém I. Gonzaga
• Markéta (1536–1566), od roku 1563 jeptiška v Hallu
• Jan (1538–1539), rakouský arcivévoda
• Barbora (1539–1572), vévodkyně z Ferrary – 1565 vévoda Alfons II. d'Este
• Karel II. (1540–1590), štýrský arcivévoda ∞ 1571 princezna Marie Anna Bavorská, dcera vévody Albrechta V., (Karlova neteř)
• Uršula (1541–1543), rakouská arcivévodkyně
• Helena (1543–1574), jeptiška v Hallu
• Johana (1547–1578), toskánská velkovévodkyně ∞ 1565 velkovévoda František I. Medicejský