Šmalkaldská válka

Šmalkaldský spolek

V prosinci 1530 utvořilo v Šmalkaldech devět protestantských knížat a jedenáct říšských měst takzvaný Šmalkaldský spolek na obranu proti každému útoku na protestantskou víru a politickou samostatnost ze strany císaře Karla V. a katolických stavů. Za náčelníky byli zvoleni Jan Fridrich, kurfiřt saský, a Filip, lankrabě hesenský. Členové spolku navázali hned styky s Francií a Anglií, odepřeli Karlu V. pomoc proti Turkům a neuznali jeho bratra Ferdinanda I. za římského krále, takže Karel V. byl nucen 23. července 1532 povolit náboženský norimberský mír.

Moc spolku pak neustále vzrůstala, neboť se vzrůstem protestantismu mu přibývalo i nových členů. Členové spolku postupovali společně v otázkách náboženských a pořádali roku 1537 ve Šmalkaldech schůzi, na niž byly podepsány šmalkaldské články a bylo usneseno neobeslat žádný koncil mimo svatou říši. Tím se přiostřil poměr obou náboženských stran, zejména když katoličtí stavové pod vedením Bavorska utvořili 10. června 1538 „norimberský spolek“. Když pak císař ukončil války s Francii a Turky, chystal se definitivně ukončiti náboženské spory pomocí tridentského koncilu. Protože členové Šmalkaldského spolku svoji účast odepřeli, chystal se císař zlomit jejich odpor válkou. Tajnými smlouvami zajistil si podporu katolických stavů i protestantského vévody Mořice Saského, jehož ustanovil vykonavatelem říšské klatby, která byla vyhlášena roku 1546 v Řezně. Tím začala šmalkaldská válka.

Válečná rada v období Šmalkaldské války

Nesvornost v táboře protestantském dovolovala Karlovi, aby se dobře připravil, nicméně spojenci měli na počátku války značnou přesilu. Polní velitel Sebastian Schertlin von Burtenbach (též Schärtlin) manévroval s vojskem hornoněmeckých měst podél Dunaje, aby zavřel cestu císařskému vojsku táhnoucímu z Itálie, ale nesvornost vrchních velitelů zmařila plány tohoto výborného vojevůdce, takže Karlovi byla zbytečně poskytnuta příležitost, aby nejen italské vojsko na Dunaji soustředil, nýbrž i pomoc z Nizozemska přivolal. Když pak přišla na jih zvěst, že Mořic Saský vpadl na území kurfiřta Jana Fridricha, tak se saský kurfiřt vrátil na sever a za ním odebrali se do svých zemí i ostatní spojenci, takže celé šmalkaldské vojsko se rozešlo.

Spojenci v jižním Německu i jiná knížata a města prosili císaře za mír. Zatím Jan Fridrich nejen vypudil Mořice ze svých zemí, nýbrž opanoval i jeho vlastní země. Severoněmečtí spojenci stáli věrně při něm, v Čechách se protestantští stavové pokoušeli mu přispět na pomoc, ano i Francie a Anglie navázaly spojení s kurfiřtem, avšak Karel V. přitáhl s veškerou brannou moci a porazil spolkové vojsko u Mühlberka (24. dubna 1547).

Jan Fridrich byl zajat, lankrabí Filip se rovněž vzdal po neobratném Mořicově prostředkování a byl pak držen v zajetí. Také severoněmečtí členové spolku, kromě Magdeburgu a Brém, vzdali se císaři, takže spolek úplně zanikl.

Portrét Mořice Saského od Lucase Cranacha

V roce 1552 rozpoutal druhou šmalkaldskou válku proti císaři jeho spojenec Mořic Saský, nyní již jako saský kurfiřt. Zúčastnily se jí tytéž protestantské státy ze zrušeného Šmalkaldském spolku jako byly Sasko a Hesensko, nově se do války zapojilo také Prusko, nalézající se mimo Svatou říši římskou. Válka trvala jen krátce od března do srpna a skončila ve prospěch protestantských knížat Pasovským mírem a Augsburským mírem a anexí třech říšských biskupství Francií (čímž vzniklo Trojbiskupství), Francie stála na straně protestantských knížat.