Tridentský koncil

Paolo Farinatis: Tridentský koncil

Cíle koncilu byly dva:

1. Reagovat na vznik protestantství a definovat nauku katolické církve v diskutovaných otázkách. Císař Karel V. se zasazoval, aby protestanti měli na koncilu svůj hlas, přestože byl sám katolíkem. Oproti papeži se také snažil o znovusjednocení víry v německých zemích, protože to nejlépe odpovídalo jeho potřebám centralizace moci. Během druhého zasedání koncilu v letech 1551–1552 byli protestanti dvakrát pozváni a koncil vydal záruky pro bezpečnost evangelických vyslanců. Bylo jim nabídnuto právo diskutovat, avšak upřeno právo hlasovací. Philipp Melanchthon a Johann Brenz spolu s dalšími německými luterány vyrazili na cestu na koncil, a to spolu se svými vyznáními (Melanchthon se svým irenickým vyznáním známým jako Confessio Saxonica). Avšak upření práva hlasovat a průběžný úspěch vojenské kampaně proti císaři Karlu V. je přiměly ukončit spolupráci protestantů s koncilem.
2. Připravit reformu církevní discipliny a správy. Tento cíl byl důvodem svolání i předešlého, Pátého lateránského koncilu, kterému předsedali Julius II. a Lev X.; fakt, že dávno požadovaná reforma disciplíny byla neustále odkládána, přitom byl jedním z důvodů reformace a jejího úspěchu.

Koncil zasedal v 25 zasedáních, avšak celá polovina z nich byla věnována slavnostním vyhlášením. Hlavní část práce byla vykonána ve výborech a kongregacích, jejichž práci koordinoval papežský legát. Koncil učinil přítrž zneužívání církevní moci a zavedl disciplinární reformu, která zahrnovala i omezení prodeje odpustků, stav řádů, vzdělání kléru, rezidenční povinnost biskupů a zákaz soubojů.

Doktrinální rozhodnutí koncilu jsou rozdělena do dekretů, které obsahují pozitivní vyjádření dogmat katolické církve, a kratších kánonů, které zavrhují (anathematizují) protestantský pohled na sporné otázky. Tato vyjádření jsou velmi strohá a přesná. Protestantské pozice jsou však často v dokumentech zachyceny ve vyhrocené podobě a někdy jsou směšovány s herezemi, které zavrhují i protestanti.

Po znovustvrzení Nicejsko-konstantinopolského vyznání víry (3. zasedání) byl schválen dekret (4. zasedání) stvrzující, že deuterokanonické knihy jsou na stejné úrovni jako ostatní knihy biblického kánonu (proti Lutherovu zúžení biblického kánonu). Tentýž dekret staví do vztahu k Písmu tradici jako měřítko víry. Latinská Vulgáta je označena za autoritativní text pro použití v teologii.

Ospravedlnění (6. zasedání) je podle koncilu nabídnuto na základě víry a dobrých skutků (proti luteránské nauce „sola fide“); víra je popisována jako postoj, který v průběhu života člověka postupně roste. Je odmítnuta také teze, že člověk je pod vlivem milosti zcela pasivní a nečinný.

Největší péči věnuje koncil svátostem. Koncil stvrzuje svátostnou povahu sedmi svátostí a označuje eucharistii za účast na skutečné Kristově oběti, kdy je chleba a víno proměněno v tělo a krev Krista (13. a 22. zasedání). Koncil užívá pojmu transsubstanciace, avšak pouze v kontextu aristotelské hylemorfické teorie; pojem nemá dogmatickou závaznost. Dekret stanovuje, že Kristus je „vere, realiter, substantialiter“ (opravdu, skutečně, podstatně) přítomen v konsekrovaných způsobách. Plody Kristovy oběti mohou být při mši vztaženy na živé i zemřelé; její zpřítomňování se děje na základě Ježíšova příkazu apoštolům „To čiňte na mou památku,“ čímž byla ustanovena zároveň svátost kněžství. Koncil potvrdil praxi přijímání pod jednou způsobou (21. zasedání), ačkoli s určitými regionálními výjimkami, a předal v této otázce poslední slovo papeži.

Svěcení (23. zasedání) podle koncilu a učení církve vtiskuje nezrušitelné znamení (character) do duše. Kněžství Nového zákona je nahrazením kněžství starozákonního. Souhlas Božího lidu není nezbytný k platnosti svátostí.

V dekretu o manželství (24. zasedání) se potvrzuje hodnota celibátního způsobu života, zavrhuje se konkubinát. Platnost manželství je církevně-právně vázána na vzájemný souhlas před knězem a dvěma svědky. V případě rozvodu není nevinné straně dovoleno sezdat se za života manžela znovu, i když se ten dopustil cizoložství.

Koncil se zabývá i dalšími konkrétními praxemi v církvi, naukou o očistci, svatých, o uctívání ostatků, o odpustcích. Koncil dává za úkol zvlášť zřízené komisi připravit seznam zakázaných knih (Index Librorum Prohibitorum), avšak tato komise index svěřuje do správy papeži. Papeži je postoupena i příprava katechismu a nové vydání breviáře a misálu.

Ustanovení koncilu schválil 26. ledna 1564 papež Pius IV. bulou, která zavazuje všechny členy katolické církve uposlechnout rozhodnutí koncilu.

Na svolání koncilu za podmínek nevýhodných pro protestanty reagoval již r. 1545 Martin Luther pamfletem Wider das Papsttum zu Rom, vom Teufel gestiftet („Proti římskému papežství založenému od ďábla“). Soustavný kritický rozbor dekretů Tridentského koncilu z luteránských pozic podal v letech 1566-72 teolog Martin Chemnitz ve čtyřsvazkovém díle Examen Concilii Tridentini („Zkoumání Tridentského sněmu“).

• Seznam koncilů a synod

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Tridentský koncil na Wikimedia Commons
• Tridentský koncil ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích