Curium

Curium je radioaktivní kovový prvek stříbřitě bílé barvy, která se působením vzdušného kyslíku mění na šedavou. Vyzařuje α a γ záření a je proto nutno s ním manipulovat za dodržování bezpečnostních opatření pro práci s radioaktivními materiály.

Ve sloučeninách se vyskytuje prakticky pouze v mocenství Cm³⁺.[1]

Curium bylo poprvé připraveno roku 1944 bombardováním ²³⁹Pu částicemi α v cyklotronu jaderné laboratoře kalifornské univerzity v Berkeley. Za jeho objevitele jsou označováni Glenn T. Seaborg, Ralph A. James a Albert Ghiorso, kteří jej pojmenovali po objevitelích radia, manželích Marií a Pierru Curieových.

 239
94 Pu +  4
2 He →  242
96 Cm +  1
0 n

Chemická identifikace nového prvku (izotopu ²⁴²Cm) byla provedena metalurgickou laboratoří Argonne chicagské university. Ve formě elementárního kovu bylo curium poprvé připraveno v roce 1951.

Je známo 20 izotopů curia, z nichž jsou nejstabilnější ²⁴⁷Cm s poločasem rozpadu 15,6 milionů let a ²⁴⁸Cm s poločasem rozpadu 348 tisíc let. Všechny zbývající radioaktivní izotopy mají poločas rozpadu méně než 9 000 let a většina z nich dokonce méně než 33 dní.

Všechny izotopy curia jsou radioaktivní. Z biologického hlediska představuje největší riziko schopnost curia akumulovat se v kostní tkáni, kde jeho radioaktivita působí poruchy krvetvorby – brání vytváření červených krvinek.

Tepelná energie uvolňovaná samovolným rozpadem jader ²⁴²Cm může dosahovat až 120 W/g a činí tak z tohoto izotopu potenciální energetický zdroj v radioizotopovém termoelektrickém generátoru. Tento izotop má poločas rozpadu pouze 160 dní, což znemožňuje jeho dlouhodobější využití. Izotop ²⁴³Cm vykazuje poločas rozpadu 30 let, ²⁴⁴Cm přibližně 18 let a jejich energetický výkon se pohybuje pouze kolem 1–3 W/g. Navíc jsou všechny uvedené izotopy silným γ-zářiči s vysokým zdravotním rizikem, a proto se jejich praktické uplatnění prakticky neprosadilo.

• 
  Marie Curie, 1911
• 
  Pierre Curie