Marie Curie-Skłodowská

Marie Skłodowská se narodila ve Varšavě, patřící tehdy ruské části Polska, dne 7. listopadu 1867 jako nejmladší z pěti dětí tamního dobře známého páru manželů Bronislawy Skłodowské, roz. Boguské, a Wladyslawa Skłodowského. Celkem čtyři starší sourozenci se jmenovali Zofia (* 1862), Józef (* 1863), Bronislawa (* 1865) a Helena (* 1866) Sklodowští.

Muzeum Marii Skłodowskiej-Curie Polskiego Towarzystwa Chemicznego ve Varšavě

Na otcově straně ztratila rodina neblaze majetek kvůli aktivnímu zapojení se v polském Lednovém povstání (1863 – 1865). To značně poznamenalo celou tehdejší generaci, včetně Marie a jejích sourozenců, mnoha těžkostmi, zejména ve společenském životě.

Mariin dědeček z otcovy strany Józef Skłodowski byl respektovaným učitelem v Lublinu, kde byl jeho studentem dokonce mladý Boleslaw Prus, jenž se později stal vedoucí osobou polské literatury.

Jeho syn, Mariin otec Wladyslaw Skłodowski byl před Lednovým povstáním váženým diplomatem. Nakonec byl z místa odvolán pro přiklánění se k snahám o obnovení polského národního uvědomění. Toto velmi špatně nesl a svůj žal utápěl v alkoholu. Díky tomu rodina přišla takřka o všechno.

Matka Bronislawa byla jedinou dcerou bohatého pána a majitele několika továren. Byť ji měl se svou nevolnicí, nakonec ji jako jediné dítě přijal za vlastní, a ona tím pádem zdědila veliký majetek. Ten byl také hlavním důvodem, proč si ji Wladyslaw bral. V roce 1878, když bylo Marii teprve deset let, zemřela její matka na tuberkulózu. Tři roky před tím zemřela její sestra Žofie na tyfus.

Mariini rodiče byli oddaní katolíci, ale smrt matky a sestry Zofie odklonily Marii nadobro od víry a stala se ateistkou. Jako dítě se vzdělávala se svou guvernantkou, jak bylo tehdy zvykem. V deseti letech započala studium na dívčí měšťance, které ukončila po 6 letech s vyznamenáním. Dalších šest let pokračovala ve studiu na gymnáziu. O přírodní vědy se zajímala odjakživa, ale otec ji od studií zrazovali, dokonce, když u ní našel odborné knihy, zamykal ji za trest v podkrovním pokojíčku. Po kolapsu způsobeném pravděpodobně akutní epizodou deprese strávila následující rok na venkově s příbuznými z otcovy strany. Během tohoto roku se pilně, avšak tajně učila. Následující rok strávila ve Varšavě, přičemž se pohádala s otcem kvůli rozhodnutí odstěhovat se, a ten na ni tak nadobro zanevřel. Našla si tedy zaměstnání, a šetřila na univerzitní vzdělání. Jako žena však záhy narazila na to, že polské univerzity nepřijímaly ke studiu ženy. Spolu se sestrou se tedy zapsala alespoň na neoficiální tajnou Uniwersytet Latajacy. Dále, když ji otec nehlídal, mohla se nerušeně vzdělávat, číst knihy, dopisovat si s významnými vědci, chodit do laboratoří, na přednášky a soukromá doučování.

Sestry se dohodly, že Marie bude nejprve finančně podporovat starší Bronislawu po dobu jejích dvouletých lékařských studií v Paříži výměnou za opětovnou pomoc později.[3] Proto přijala nejmladší dcera ovdovělého Wladyslawa Skłodowského místo vychovatelky zprvu ve Varšavě a poté na dva roky v městě Szezuki u rodiny Zorawských. Právě zde poznala mladého Kazimiera Zorawského, budoucího prvotřídního matematika, který se do ní jednostranně zamiloval, ale rodiče sňatek zakázali. Kazimier nedokázal zákazu vzdorovat a konec idejí byl pro něj velice tragický, i když Marie sama ho už předtím rezolutně odmítla. Ačkoliv nedlouho nato získal doktorát a započal akademickou kariéru jako matematik, profesor a rektor Univerzity v Krakowě, ještě jako starý muž býval vídán sedávaje zamyšleně před sochou Marie Curie-Skłodowské, vztyčené v roce 1935 před Institutem radia, založeným v roce 1932.

Zkraje roku 1890 pozvala Bronisława, čerstvě provdaná za Kazimiera Dłuského (polského lékaře a sociálního aktivistu), do Paříže sestru Marii, která byla nucena pozvání odmítnout, jelikož si nemohla dovolit nákladné univerzitní poplatky, a shromáždění potřebných prostředků jí zabralo následující rok a půl. Naštěstí Mariin otec získal po letech opět perspektivní zaměstnání, nemohl ji tedy doma hlídat a mladá žena se tudíž konečně mohla ponořit do studia, vzdělávat se, číst knihy, dopisovat si s významnými osobnostmi tehdejší doby a sama docházet na soukromé doučování.

Již od roku 1889 pobývala u otce ve Varšavě a do pozdních měsíců roku 1891 pokračovala v práci vychovatelky, doučovala, střádala peníze, nadále studovala v Uniwersytet Latajacy a začala se vzdělávat v praktickém laboratorním uplatnění chemických znalostí v Muzeu průmyslu a zemědělství v laboratoři vedené jejím bratrancem Józefem Boguskim, asistentem ruského chemika Dmitrije Mendělejeva v Petrohradě.

V roce 1891 konečně opustila Polsko, aby nejprve na krátkou chvíli využila přístřeší u sestry a švagra a následně si najala byt v Latinské čtvrti, kde od téhož roku pokračovala ve studiích fyziky, chemie a matematiky na Univerzitě v Paříži. Podmínky, v nichž žila a vzdělávala se, byly extrémní, často téměř neměla z čeho žít, trpěla chladem během zim a příležitostně dokonce omdlévala z hladu.

Studovala během dnů a doučovala po večerech, sotva pokrývajíc své životní náklady, přesto v roce 1893 byla její vytrvalost a snaha oceněna diplomem ve fyzice. Začala pracovat v průmyslové laboratoři profesora Gabriela Lippmanna, mezitím stále studovala na Univerzitě v Paříži a dokázala získat další diplom v následujícím roce 1894.

Svoji vědeckou kariéru započala ve Škole fyziky a chemie (ESPCI). Polský fyzik a profesor Józef Wierusz-Kovalský věděl, že Marie potřebuje najít pro svoji práci prostornější laboratoř, kterou jí, jak Kovalský předpokládal, mohl možná poskytnout fyzik Pierre Curie. Profesor Kovalský proto oba mladé výzkumníky seznámil a vskutku, Pierre nejenže dokázal Marii prostor najít a vědkyně začala bez otálení pracovat, ale jejich vzájemná náklonnost sílila s rostoucím zaujetí v práci toho druhého. Pierrovu první žádost o ruku Marie odmítla, jelikož stále měla v plánu vrátit se do vlasti, ale Pierre Curie byl rozhodnut se za ní v takovém případě přestěhovat do Polska, i kdyby to znamenalo, že by mohl pouze vyučovat francouzštinu.

Během krátkého vzájemného odloučení v roce 1894 navštívila Marie svoji rodinu v Polsku a stále doufala, že by mohla na vysněném poli vědy pracovat ve vlasti. Místo na Univerzitě v Krakowě jí však bylo odepřeno, jednoduše kvůli jejímu ženskému pohlaví. Dopis od Pierra ji nakonec přesvědčil k návratu do Francie a získání doktorátu. Pierre poté na Mariino naléhání sepsal své výzkumy magnetismu a obdržel tak vlastní doktorát roku 1895 spolu s postem profesora.

Dne 26. července 1895 se Marie Skłodowská a Pierre Curie stali novomanželi ve městě Sceaux na Seině. Svatba proběhla bez náboženského obřadu a nevěsta byla dokonce místo svatební róby oblečená v laboratorních šatech. Manželé sdíleli kromě vědecké práce dva hlavní koníčky, cestování a dlouhé vyjížďky na kole, které je přivedly ještě blíže k sobě. V Pierrovi tak našla Marie novou lásku, partnera, manžela a vědeckého spolupracovníka, na něhož se mohla plně spolehnout.

V roce 1895 odhalil německý inženýr a fyzik Wilhelm Roentgen existenci rentgenového záření, ačkoliv mechanismus jeho tvorby ještě nebyl znám. Další významný fyzik, Francouz Henri Becquerel, objevil v roce 1896, že uranové soli vydávají záření, které rentgenové paprsky připomíná pronikavostí, a zároveň dokázal, že tato radiace nezávisela na vnějším zdroji energie jako fosforescence, ale že vycházela z uranových solí samotných. Ovlivněna těmito dvěma důležitými objevy se Marie rozhodla zaměřit na uran jako na klíčový bod dalších možných objevů a výzkumů.

K prověřování a zkoumání vzorků nejprve vymyslela novou inovativní metodu. Před patnácti lety spolu totiž její manžel a bratr vynalezli nový elektrometr – citlivé zařízení k měření elektrické energie. Používáním Pierrova elektrometru došla k závěru, že paprsky vycházející z uranu způsobují elektrickou vodivost vzduchu okolo vzorku.

S použitím této techniky byl jejím prvním výsledkem nález závislosti aktivity uranových sloučenin na množství uranu obsaženého ve vzorku. Přednesla domněnku, že radiace není důsledkem interakce molekul, ale že musí pocházet ze samotného atomu. Tato hypotéza se stala důležitým krokem k vyvrácení starověkého předpokladu, že atomy jsou nedělitelné.

V roce 1897 porodila Marie Curie-Skłodowská první dceru Iréne, a aby podpořila svoji novou rodinu, začala následně vyučovat na École Normala Supérieure. Efektivita práce manželů Curiových trpěla absencí samostatné laboratoře a většina objevů tak byla uskutečněna v nevyhovujících podmínkách v částečně přetvořeném provizoriu sousedícím se Školou fyziky a chemie. Přístřešek, který byl původně pitevnou lékařské školy, byl nedostatečně odvětráván a dokonce do něj zatékalo. Navíc ani Marie ani Pierre si ještě nebyli vědomi destruktivního dopadu vystavování se radiaci během ustavičné manipulace s radioaktivními látkami. Škola navíc nesponzorovala navzdory tomu, že dotace přicházely od mnoha organizací, metalurgických společností i vlád.

Mariiny systematické studie se zaměřovaly na dva uranové minerály – uraninit a chalkolit. Elektrometr naměřil u uraninitu čtyřikrát vyšší aktivitu než u samotného uranu, u chalkolitu jen dvakrát. Dospěla proto k závěru, že pokud předchozí výsledky měření obsahu uranu ve vztahu k jeho radioaktivitě byly správné, tyto dva minerály musí obsahovat malé množství další jiné látky, která je samotná mnohem radioaktivnější než uran. Dlouhodobým systematickým výzkum příměsí, které zvyšují radiaci, v roce 1898 odhalila fakt, že prvek thorium je rovněž radioaktivní. Pierra Curieho nepřetržitě fascinovala manželčina práce a do poloviny roku 1898 se natolik ponořil do výzkumu radioaktivity, že opustil svoji studii krystalů a připojil se k ní. Nicméně výzkum i nadále vedla Marie Curie-Skłodowská, jak několikrát rezolutně prohlásila (se zcela pochopitelným důrazem – vzhledem k diskriminaci, kterou ženy zažívaly, a nedůvěře mnoha mužů ve schopnost žen objevovat nové poznatky na poli vědy).

Vzhledem k tomu, že H. Becquerel dva roky předtím obhájil svoji zásluhu na objevu radioaktivity jen díky velmi včasnému publikování, Marie se rozhodla pro stejně rychlý postup při zveřejňování výsledků a stručný záznam nejnovější práce byl přednesen Akademii již dne 12. května 1898 jejím bývalým profesorem Gabrielem Lippmannem. Přesto byl však Mariin objev radioaktivity Thoria ve Francii předejit o pouhé dva měsíce německým vědcem Gerhardem Carlem Schmidtem, který své výsledky publikoval v Berlíně.

Mariin záznam práce ale i tak obsahoval něco, čeho si nikdo jiný na světě před ní nevšiml. „Tento fakt je velmi pozoruhodný a vede k hypotéze, že tyto minerály (uraninit a chalkolit) mohou obsahovat prvek, který je mnohem radioaktivnější než uran.“ Později vzpomínala, jak vášnivou cítila touhu potvrdit svoji hypotézu, jak rychle to jen bylo možné.

Dne 14. května 1898 dospěli manželé Curiovi k optimistickému závěru, že se jim podařilo úspěšně vysrážet 100g vzorek uraninitu a rozemlít jej v třecí misce. Tehdy si ještě nebyli vědomi toho, že to, co hledali, se nachází v tak malém množství, že by ve skutečnosti museli vytěžit tuny rud.

 V červenci 1898 publikovali prohlášení o objevu nového prvku polonia, pojmenovaného po Mariině rodném Polsku, jež mělo ještě po dvacet let zůstat loutkovým státem pod patronátem Centrálních mocností.

V průběhu výzkumu manželé zavedli také slovo pro radioaktivitu a dne 26. prosince 1898 oznámila Marie existenci prvku radia pojmenovaného podle latinského slova pro paprsek.

Aby nade vší pochybnost potvrdila svoje objevy, rozhodla se izolovat polonium a radium v čisté formě. Uraninit (UO₂) je komplexní minerál, tudíž jeho chemické „roztřídění“ se ukázalo být nadlidským úkolem. Izolace polonia byla relativně snadná – výhodně a navíc jako jediný prvek připomínalo chemicky bismut. Práce s radiem však byla zrádnější. Úzce se vztahuje chemickými vlastnostmi k baryu, jež uraninit obsahuje též. S koncem roku 1898 tudíž Marie získala stopy radia, ale uspokojivé vzorky neznečištěné baryem byly stále v nedohlednu.

Vědkyně podnikala nesčetné pokusy separovat radiové soli rozdílnou krystalizací. Z prvních dvou tun uraninitu získala v roce 1902 pouhou jednu desetinu gramu radia. V roce 1910 se jí sice podařilo izolovat čisté radium lépe, avšak nikdy polonium, které má poločas rozpadu pouze 138 dnů. Mezi léty 1898 a 1902 publikovala (ať už s manželem či sama) celkem 32 vědeckých prací včetně objevu rychlejšího rozpadu nádorových buněk při vystavení záření vycházejícího z radia než buněk zdravých.

V roce 1900 se stala Marie Curie-Skłodowská první ženou, která kdy vyučovala na École Normale Superieure a její manžel se zároveň připojil k Univerzitě v Paříži. V roce 1902 navštívila u příležitosti otcovy smrti rodné Polsko a v červnu 1903 za dohledu Gabriela Lippmanna byl její vědecký přínos oceněn doktorátem Univerzity v Paříži. Tentýž měsíc manželé odjeli na pozvání Londýnským královským institutem přednést na tamní půdě rozsáhlejší řeč o radioaktivitě. Marie však měla jako žena striktně zakázáno mluvit a hovořil tudíž jen její manžel Pierre. Mezitím se na základech objevu radia započaly formovat zcela nová odvětví průmyslu. Curiovi si objev nenechali patentovat a nezískali za něj téměř žádnou odměnu.

V prosinci roku 1903 ocenila Královská švédská akademie věd manžele Curieovy a A. H. Becquerela společnou Nobelovou cenou ve fyzice za výzkumy spojené s objevem radia. Nejprve bylo sice zamýšleno ocenit pouze Pierra Curieho a H. Becquerela, ale jeden z porotců a zároveň osvícený zastánce tehdejších vědkyň, švédský matematik Magnus Goesta Mittag-Leffler, zasvětil do sporu Pierra a v reakci na jeho stížnosti byla i Marie Curie-Skłodowská odměněna jako první žena v historii Nobelovou cenou.

V prosinci 1904 přišla na svět druhorozená dcera Éve, pro niž Marie najala polskou vychovatelku, s níž ji posílala na časté návštěvy své vlasti.

Manželé zprvu odmítli osobní převzetí ceny ve Stockholmu, neboť byli oba příliš zaměstnáni prací a Pierre navíc onemocněl, kvůli povinnosti každého laureáta udělit přednášku se ale do Švédska vypravili roku 1905. Udělené peníze použili sice na najmutí prvního laboratorního asistenta, ale i po udělení Nobelovy ceny, nabídce zaměstnání od Univerzity v Ženevě, Pierrově profesorování a vůdčí roli na Pařížské univerzitě a neustálém naléhání neměli Curiovi odpovídající laboratoř až do roku 1906, kdy jim ji Pařížská univerzita konečně zřídila.

Dne 19. dubna 1906 byl Pierre Curie zabit drožkou, která ho srazila v hustém dešti při přecházení ulice Rue Dauphine. Náraz způsobil pád muže pod kola, frakturu lebky a okamžitou smrt, která Marii hluboce zasáhla. Dne 13. května 1906 se fyzikální oddělení Pařížské univerzity usneslo podržet místo, jež se uvolnilo Pierrovou smrtí, a nabídnout ho Marii. Ta nabídku přijala v naději vytvořit světově prvotřídní laboratoř jako poctu svému muži, a stala se tak první profesorkou na Univerzitě v Paříži.

Mariina snaha o založení špičkové laboratoře však neskončila u Pařížské univerzity. Ve svých pozdějších letech stála v čele Institutu radia (Institut du Radium), nyní na její počest pojmenovaného Institut Curie, který pro ni založil Pasteurův institut spolu s Pařížskou univerzitou. Iniciativa k založení Institutu vzešla již v roce 1909 od ředitele Pasteurova institutu Pierra Paula Émila Rouxe, který byl hořce zklamán tupou neochotou Pařížské univerzity poskytnout Marii odpovídající laboratoř k výzkumům a navrhl, aby se raději přesunula do Pasteurova institutu. Teprve po této nabídce a aktuálně hrozícímu odchodu Marie Curie-Sklodowské z Pařížské univerzity přehodnotila Univerzita svůj přístup a společným přičiněním obou institucí byl postaven tzv. Pavilon Curie.

V roce 1910 uspěla v izolování radia a definovala mezinárodní jednotku pro radioaktivní emise, kterou pojmenovala bequerel se značkou Bq. Francouzská Akademie věd ji v roce 1911 sice zvolila, ale protože její předseda uplatnil právo veta, nepřijala ji do svých řad jako členku a místo toho zvolila Édouarda Branlyho, vynálezce, který pomáhal Guglielmovi Marconimu s vynálezem bezdrátového telegrafu – radiotelegrafie.

Přes Mariin věhlas vědkyně pracující pro Francii se mezi veřejností vyskytovaly xenofobní hlasy, které vedly ke Dreyfusově aféře, které byly navíc přiživovány spekulacemi o Mariině židovském původu či dokonce víře. Během hlasování o přijetí do Akademie věd byla pravicovým křídlem tisku kritizována pro svůj nefrancouzský původ a ateismus. Její dcera se později zmiňovala o pokrytectví veřejnosti ve Francii, pro kterou byla Curie obyčejná cizinka nehodná uznání a poct, avšak která byla rozhlašována jako francouzská hrdinka kdykoliv se jí dostalo pocty zahraniční, jako například Nobelovy ceny.

V roce 1911 vyšlo najevo, že Marie měla románek se ženatým fyzikem Paulem Langevinem, bývalým Pierrovým studentem. Langevinova manželka se přes najatého detektiva dostala k jejich milostné korespondenci, požádala o rozluku a vyhrožovala Marii smrtí, pokud neopustí Francii. Aféra se dostala do francouzského tisku a rozpoutal se mediální lynč. Samotná Marie, tehdy již ve středním věku a o pět let starší než Langevin, byla novináři předhazována jako záletná cizinecká Židovka. Když skandál vypukl, účastnila se právě konference v Belgii, a při návratu domů nalezla před svým domem shluk pomstychtivých agresorů, kvůli nimž musela nalézt krátkodobý azyl v domě své přítelkyně.

Mezinárodní uznání Mariiny práce však dosahovalo nebývalých výšin a v roce 1911 ji Královská švédská akademie věd, jež se záhy přenesla přes malicherný skandál, udělila druhou Nobelovu cenu za chemii. Toto ocenění bylo „…uznání práce napomáhající pokroku chemie objevem prvků radia a polonia, izolováním radia a studiem vlastností a sloučenin tohoto pozoruhodného prvku.“ Stala se tak první osobou, která kdy byla oceněna dvěma samostatnými či sdílenými Nobelovými cenami a zůstává dodnes spolu s Linem Paulingem jedinou nositelkou Nobelovy ceny ve dvou různých odvětvích. Delegace významných polských učenců vedená spisovatelem Henrykem Sienkiewiczem se ji dokonce snažila přesvědčit k návratu do Polska a pokračování ve výzkumech ve vlasti. Druhá Nobelova cena umožnila Marii také přesvědčit francouzskou vládu k podpoře projektu Institutu radia, v němž po dostavění v roce 1914 probíhaly výzkumy v oblasti chemie, fyziky a medicíny.

Měsíc po převzetí druhé Nobelovy ceny v roce 1911 byla Marie Curie hospitalizována s depresí a onemocněním ledvin, načež se roku 1912 převážně vyhýbala pohledu veřejnosti, čas trávila s dcerami u přítelkyně a kolegyně, fyzičky Herthy Ayrton v Anglii a do Paříže se vrátila po zhruba čtyřměsíční pauze.

Roku 1912 bylo Marii nabídnuto Varšavskou vědeckou společností vedení nové laboratoře ve Varšavě, což však odmítla, plně se zaměřujíc na dokončení Institutu radia, dostavěného konečně v srpnu 1914 na nové ulici pojmenované Rue Pierre-Curie. Při návštěvě Polska v roce 1913 byla sice vřele přivítána ve Varšavě, avšak převážně ignorována ruskými úřady.

Vývoj a rozkvět Institutu radia byl pak přerušen nastupující válkou, jelikož většina vědců narukovala do francouzské armády, a aktivity Institutu byly plně obnoveny až během roku 1919.

Během první světové války Marie Curie-Skłodowská seznala, že mnoha zraněným vojákům bylo možno pomoci nejefektivněji co nejrychlejší operací, což nebylo možné jinak než s rychlou diagnostikou zranění, tudíž s polními radiologickými prostředky blízko předních linií, které měly napomáhat vojenským chirurgům.

Po chvatném studiu radiologie, anatomie a mechaniky navrhla převratné rentgenové vybavení, automobily uzpůsobené vnitřním uspořádáním radiologické praxi, příslušný potřebný elektrický generátor, a sestavila tak vlastně mobilní radiografické jednotky, které vstoupily do obecného povědomí jako „Malé Curie“. Stala se také ředitelkou Radiologického servisu Červeného kříže a zároveň založila první francouzské vojenské radiologické centrum, které bylo v provozu již od konce roku 1914. Za pomoci nejprve vojenského lékaře a později 17leté dcery Iréne organizovala praktické zavedení 20 mobilních radiologických automobilů a instalaci 200 radiologických jednotek v polních nemocnicích jen během prvního roku války. Později začala dokonce osobně trénovat a školit radiologické asistentky.

V roce 1915 se navíc Marii Curie podařilo vyprodukovat duté jehly obsahující radon, bezbarvý radioaktivní plyn vzniklý z radia, ke sterilizaci infikovaných tkání. Odhaduje se, že celkem přes 1 milion zraněných vojáků bylo během války léčeno za pomoci Mariiných rentgenových jednotek. Během války byla plně zaměstnána důležitou humanitárně zaměřenou prací a tak ve svém vytížení téměř nepostoupila v jiném výzkumu, přesto se jejímu přínosu ve válce nikdy nedostalo žádného formálního uznání od francouzské vlády.

Jakmile započala válka, nabídla Marie Curie dokonce dvě své zlaté medaile (Nobelovy ceny) Francouzské bance, která odmítla štědrý dar akceptovat. Alespoň za peníze z cen tedy zakoupila válečné dluhopisy se stručným vyjádřením: „Vzdám se té trochy zlata, které vlastním. K němu přidám medaile za vědu, které jsou mi docela k ničemu. Ještě je tu něco – z čisté lenosti jsem dovolila, aby peníze k mé druhé Nobelově ceně zůstaly ve Stockholmu Švédské koruně. To je hlavní část toho, co vlastním. Přinesu je sem a investuji do válečných půjček. Stát to potřebuje. Jen, nemám iluze, tyto peníze budou pravděpodobně ztraceny.“ Také byla aktivní členkou výborů a komisí polské komunity ve Francii. Po válce shrnula své válečné zážitky a zkušenosti v knize Radiologie ve válce (1919).

V roce 1920 u příležitosti 25. výročí objevu radia ustanovila francouzská vláda pro Marii Curie-Skłodowská stipendium, jehož předcházejícím příjemcem byl Louis Pasteur (1822–1895). V roce 1921 byla navíc triumfálně přivítána ve Spojených státech, kam odjela, aby dosáhla navýšení dotací na výzkum radia. Proslulá novinářka Marie Mattingly Meloney (alias William Brown Meloney) nejen navýšila publicitu této cesty, ale založila dokonce po tiskovém rozhovoru s vědkyní nadaci Marie Curie Radium Fund.

V roce 1921 byla Marie Curie oficiálně přijata v Bílém domě prezidentem Warrenem G. Hardingem, který ji obdaroval právě jedním gramem radia ze Spojených států. Před tímto avizovaným významným setkáním jí francouzská vláda, zahanbená množstvím zahraničních poct, která vlastní vědkyni nikdy neocenila žádným vyznamenáním, nabídla Řád čestné legie, který však 54letá vědkyně odmítla. Roku 1922 se stala členkou francouzské Akademie mediků a také cestovala, přednášejíc v Belgii, Brazílii, Španělsku a Československu.

Za Mariina vedení Institutu radia získali jeho čtyři další členové Nobelovy ceny, včetně dcery Iréne Joliot-Curie a zetě Fréderika Joliot-Curieho. Nakonec se Institut stal jedním ze čtyř hlavních světových laboratoří zkoumajících radioaktivitu spolu s Cavendishovou laboratoří při Camebridgeské univerzitě, vedenou Ernestem Rutherfordem, Institutem pro výzkum radia ve Vídni, v čele se Stefanem Meyerem, a Institutem chemie císaře Wilhelma, řízeným Otto Hahnem a Lisou Meitnerovou.

V srpnu 1922 se Marie Curie stala členkou nově utvořené Mezinárodní komise pro intelektuální spolupráci Společnosti národů. V roce 1923 sepsala biografii svého manžela nazvanou prostě Pierre Curie. Dva roky nato (1925) navštívila Polsko, aby se zúčastnila ceremonie k položení základního kamene Institutu radia ve Varšavě. Na zpáteční cestě se zastavila na požádání československé vlády v Praze.[4] Již druhá Mariina cesta po Americe v roce 1929 zajistila vybavení varšavského Institutu radia potřebným množstvím radia k výzkumům a tento nový Institut byl otevřen roku 1932 s Mariinou sestrou Bronislawou na pozici ředitelky. Tato všechna vyrušení od práce a současná publicita způsobovaly značné nepohodlí, avšak zajišťovaly zároveň prostředky k výzkumu. V roce 1930 byla Marie Curie navíc zvolena členkou Mezinárodního výboru pro atomovou hmotnost, kde byla aktivní až do své smrti.

Naposledy navštívila Marie Curie-Skłodowská rodné Polsko v první polovině roku 1934. Několik měsíců nato zemřela dne 4. července 1934 v sanatoriu Sancellemoz v Passy, Haute-Savoie na aplastickou anémii, nedostatečnou tvorbu všech krevních elementů způsobenou pravděpodobně dlouhým vystavováním se radioaktivnímu záření. V posledním roce života pracovala na knize Radioaktivita, která vyšla posmrtně roku 1935.

Ničivé účinky radioaktivního záření nebyly v její době ještě známy, a tak všechna práce byla vykonávána bez nezbytných bezpečnostních opatření používaných až dlouho po její smrti. Zkumavky obsahující radioaktivní izotopy tak například nosila po kapsách a uschovávala v psacím stole, poukazujíc na pozoruhodné slabé světlo, které látky ve tmě vydávaly. Rentgenovým paprskům se též nepřetržitě vystavovala během prací v radiologických odděleních polních nemocnic během války. Přestože však toto dlouhodobé působení způsobilo jak její špatný zrak, tak smrt, nikdy vlastně na zdravotní riziko manipulace s radioaktivními látkami nepřišla.

Pohřbena byla na hřbitově v Sceaux po boku svého manžela Pierra a po 60 letech v roce 1995 byly jejich ostatky společně převezeny a uloženy do Panthéonu v Paříži, díky čemuž se stala první ženou pohřbenou v Panthéonu za vlastní zásluhy.

Kvůli vysokým hladinám radioaktivní kontaminace jsou Mariiny originální spisy z 90. let 19. století stále považovány za zdraví nebezpečné. Radioaktivní je například i její osobní kuchařka, všechny materiály jsou proto uschovány v olověných boxech a všichni, kteří do nich chtějí nahlédnout, musí povinně obléci ochranné oblečení. 

• E. Curie, Paní Curieová. Praha: MF 1971
• H. Bobiňská, Marie Curie-Sklodowská. Praha: MF 1950

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Marie Curie-Skłodowská na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Skłodowská v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Osoba Marie Curie-Sklodowská ve Wikicitátech
• Autor Marie Curie-Skłodowská ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Marie Curie-Skłodowská
• Science in Poland: Maria Sklodowska-Curie (anglicky, německy): podrobná stránka s životopisem, citáty, fotografiemi a odkazy
• Muzeum Marie Skłodowské-Curie ve Varšavě – polsky, anglicky
• Studie o cenzurování Skłodowské životopisu, s úryvky
• recenze životopisné divadelní hry
• Internetová stránka komise udílející Nobelovu cenu – odůvodnění, nobelovská přednáška aj. (anglicky)
• Podrobný životopis na webu Amerického fyzikálního institutu (anglicky)