Savojští

Erb savojských hrabat

Savojské hrabství pod vládou rodu Savojských vzniklo v roce 1003. V roce 1416 bylo pod vládou stejného rodu povýšeno na vévodství.

Savojsko bylo do roku 1388 vnitrozemským státem, ale v tomto roce získalo spolu s Nice úzkou část středomořského pobřeží. Toto nově získané savojské území v dnešní Francii obklopovalo tehdejší (a dodnes existující) Monacké knížectví.

Hlavní linie

Znak Savojska

• Umbert I. "Biancamano" ("Běloruký") – (1003–1047/1048)
• Amadeus I. – (1048–1051/1056)
• Otto – (1051/1056–1060)
• Petr I. – (1060–1078)
• Amadeus II. – (1060–1080)
• Umbert II. – (1080–1103)
• Amadeus III. – (1103–1148)
• Umbert III. – (1148–1189)
• Tomáš I. – (1189–1233)
• Amadeus IV. – (1233–1253)
• Bonifác – (1253–1263)
• Petr II. – (1263–1268)
• Filip I. – (1268–1285)
• Amadeus V. – (1285–1323)
• Eduard I. – (1323–1329)
• Aimone – (1329–1343)
• Amadeus VI. – (1343–1383)
• Amadeus VII. – (1383–1391)
• Amadeus VIII. – (1391–1416)

Znak savojského vévodství (1563)

Savojské hrabství bylo v roce 1416 povýšeno na vévodství císařem Zikmundem Lucemburským. Nezahrnovalo již pouze původní Savojsko, ale také velkou část dnešního Piemontu a území Valle d'Aosta. V polovině 15. století tak Savojské vévodství patřilo mezi nejdůležitější země Evropy.

Francouzské království a Habsburkové vládnoucí ve Svaté říši římské však rozmach Savojského vévodství nesli velmi nelibě. Obě mocnosti samy usilovaly o připojení alpské oblasti mezi Středozemním mořem a Lombardií. Mezi lety 1536 a 1749, tedy v době, kdy následovníci vévody Amadea VIII. nedokázali udržet hospodářský a politický rozkvět Savojska, bylo území několikrát obsazeno, nejčastěji francouzskou armádou. Celkem se jednalo o šest invazí a okupací, z nichž některé trvaly i 10 let. Přes to všechno rozmach Savojska od 17. století a zejména 18. století dále pokračoval.[2]

Roku 1563 bylo sídlo vládnoucího savojského rodu přeneseno z tradičního Chambéry do Turína.

Když v roce 1714 získal vévoda Viktor Amadeus II. pro sebe Sicilské království, staly se pro něj titul vévody a panování nad územím Savojska de facto druhořadými. V roce 1720 však přiměli Habsburkové (s asistencí Francie a Anglie) savojského vévodu k tomu, aby zaměnil své Království Sicilské za Sardinské království. Savojský vévoda tak dostal opět území s královským titulem, které leželo blíže samotnému Savojsku, avšak ztratil tehdy naději na možnou italskou královskou korunu. Tato by mu kynula spíše díky vládnutí nad Sicílií než po opanování okrajového Sardinského království. Celé území pod savojskou vládou dostalo název Sardinské království, i když mu vládla savojská dynastie a jeho centrem byl Piemont a hlavním městem Turín.

V letech 1792–1814 byly Savojsko a později od roku 1802 i Piemont okupovány vojsky revoluční Francie. Tato okupace trvala celkem 22 let a zahynulo při ní 18 % savojských obyvatel.

V roce 1860 bylo původní území Savojska odstoupeno spolu s Nice Francii za záruku bezpečnosti a uznání sjednocené Itálie pod vládou rodu Savojských.

Znak savojského vévodství (1630)

• Amadeus VIII. jako vévoda savojský 1416–1440, vzdoropapež jako Felix V. (1439–1449), †1451
• Ludvík – (1440–1465)
• Amadeus IX. – (1465–1472)
• Filibert I. – (1472–1482)
• Karel I. – (1482–1490)
• Karel (II.) Jan Amadeus – (1490–1496)
• Filip II. – (1496–1497)
• Filibert II. – (1497–1504)
• Karel III. – (1504–1553)
• Emanuel Filibert – (1553–1580)
• Karel Emanuel I. – (1580–1630)
• Viktor Amadeus I. – (1630–1637)
• František Hyacint – (1637–1638)
• Karel Emanuel II. – (1638–1675)
• Viktor Amadeus II. – (1675–1720, 1720–1730), 1. král Sardinie z rodu Savojských

Erb sardinských králů

V roce 1714 Španělsko ztratilo Sardinské království ve prospěch Habsburků a rakouské monarchie, která poté toto území roku 1720 vyměnila se savojským vévodou za jemu tehdy patřící Sicilské království. Území od té doby ovládané rodem Savojských dostalo (znovu) název Sardinské království, i když jeho centrem byl Piemont a hlavním městem Turín. Celé území Království Sardinského tedy tvořily Savojsko, Piemont, Sardinie a Montferrat.

V roce 1792 království ztratilo Savojsko ve prospěch Francie a v roce 1802 Piemont. V roce 1815 bylo obnoveno původní území a připadla mu i bývalá Janovská republika.

Po smrti krále Karla Felixe v roce 1831, kterou vymřela hlavní linie rodu, nastoupil na sardinsko-piemontský trůn Karel Albert Sardinský z vedlejší rodové linie, větve Savojsko-Carignanské.

Roku 1848 začala propukat povstání v krajích poddaných rakouskému císaři, zejména v Benátkách a Miláně, kde jsou známa jako tzv. pět dní Milána. Tyto dny skončily 22. března 1848 vítězstvím milánských obyvatel a odchodem rakouského maršála Josefa Radeckého z města. Král Karel Albert Savojský se rozhodl jednat a 23. března dal impuls k první válce za nezávislost Itálie. Kromě Sardinie se války účastnily také další italské státy (jako Svatý stolec, Velkovévodství toskánské a Království obojí Sicílie), jež vyslaly své vojáky.

V té době se již většinou nemluví o Sardinském, ale o "Sardinsko-Piemontském království".[3]

Počátek bojů byl příznivý pro Italy, zaznamenali několik vítězství, například v bitvě u Pastrenga, u Santa Lucia ve Veroně, poté Peschiera a Goito. Nicméně papež stáhl své jednotky z bojů, neboť se obával rakouské náboženské reakce a následoval ho rovněž král Obojí Sicílie Ferdinand II. Neapolsko-Sicilský.

Tak zůstali v boji osamělí dobrovolníci a Rakušané měli možnost upevnit své pozice a protiofenzívou získali zpět velkou část měst ztracených a 4. srpna podepsal Karel Albert příměří. Po nedlouhé přestávce v březnu 1849 byl rychle poražen. Byl nucen odstoupit ve prospěch svého syna Viktora Emanuela II.

Savojským se prozatím nepodařilo rozšířit vlastní panství se záměrem zvovu sjednotit italský národ. Roku 1852 se prvním ministrem Sardinského království stal Camillo Benso di Cavour, jenž položil základ k množství významných hospodářských reforem s cílem modernizace Sardinie. V roce 1855 se Sardinské království, na pokyn Cavoura, zúčastnilo krymské války, kam vyslalo 15 000 mužů.

V roce 1859 Království sardinsko-piemontské spolu s Francií porazilo Rakousko a do roku 1860 se jeho území rozšířilo o Lombardii (1859) a Toskánsko, Parmu, Modenu a Romagnu (březen 1860), jako i o severní část papežského státu spolu s Královstvím obojí Sicílie (listopad 1860). Savojsko a Nice naopak odstoupilo roku 1860 Francii. Cavour poté souhlasil s připojením Garibaldiho jižní Itálie k Sardinskému království a vytvořením unie. Následně 18. února 1861 vyhlásil zřízení Italského království, skládajícího se ze severní i jižní Itálie. Král Viktor Emanuel II. Piemontsko-Sardinský ze savojské dynastie byl prohlášen italským králem.

• Viktor Amadeus II. – (1720–1730)
• Karel Emanuel III. – (1730–1773)
• Viktor Amadeus III. – (1773–1796)
• Karel Emanuel IV. – (1796–1802)
• Viktor Emanuel I. – (1802–1821)
• Karel Felix – (1821–1831)

Větev Savojsko-Carignanská

• Karel Albert – (1831–1849), abdikoval ve prospěch syna
• Viktor Emanuel II. – (1849–1861), od roku 1861 král sjednocené Itálie

• 
  Viktor Amadeus II.
• 
  Karel Emanuel III.
• 
  Viktor Amadeus III.
• 
  Karel Emanuel IV.
• 
  Viktor Emanuel I.
• 
  Karel Felix
• 
  Karel Albert
• 
  Viktor Emanuel II.

Znak Italského království (1890)

Vyhlášení Italského království v roce 1861 bylo výsledkem společného úsilí italských nacionalistů a monarchistů loajálních k savojské dynastii a myšlence na vybudování sjednoceného království zahrnující celý Apeninský poloostrov.

Po revolučním roku 1848 se vůdcem italských hnutí usilujících o sjednocení stal italský nacionalista Giuseppe Garibaldi, který byl velmi oblíbený v jižní Itálii i ve světě.[4] Garibaldi vedl v jižní Itálii hnutí republikánů, kdežto více na severu v Piemontu, který patřil pod sardinskou korunu, ale de facto byl nezávislým, měl hrabě Camillo Cavour také ambice vytvořit jednotný italský stát.

V roce 1859 království Sardinsko-piemontské spolu s Francií porazilo Rakousko a do roku 1860 se jeho území rozšířilo o Lombardii (1859) a Toskánsko, Parmu, Modenu a Romagnu (březen 1860), jako i o severní část papežského státu spolu s Královstvím obojí Sicílie (listopad 1860). Savojsko a Nice naopak odstoupilo roku 1860 Francii.

Sardinská i Garibaldiho vojska také odňala Papežskému státu rozsáhlá území a pouze Řím a jeho bezprostřední okolí zůstaly pod kontrolou papeže Pia IX.[5] Navzdory rozdílům mezi názory, Cavour souhlasil s připojením Garibaldiho jižní Itálie k Sardinskému království a vytvořením unie. Následně 18. února 1861 hrabě Camillo Cavour vyhlásil zřízení Italského království, skládajícího se ze severní i jižní Itálie. Král Viktor Emanuel II. Piemontsko-sardinský ze Savojské dynastie byl prohlášen italským králem. Tento titul nebyl užíván od abdikace francouzského císaře Napoleona I. 6. dubna 1814.

V roce 1866 nabídl italskému králi Viktoru Emanuelovi II. pruský kancléř Otto von Bismarck spojenectví Pruského království proti Rakousku v prusko-rakouské válce a připojení Rakouskem kontrolovaných Benátek. Viktor Emanuel II. s aliancí souhlasil a tak začala třetí italská válka za nezávislost. Italská armáda si však po vojenské stránce vedla velmi bídně, ale díky pruskému vítězství měla Itálie zajištěno, že se Benátsko stalo součástí Italského království. Poslední velkou překážkou ke sjednocení celé Itálie tak už zůstával jedině samotný Řím.

Řím byl však obsazen v roce 1870, když Francie na válku s Pruskem potřebovala každou zálohu, kterou mohla postavit do boje, a proto odvolala francouzskou posádku z Říma. Italové převzali kontrolu na Římem i zbytkem Papežského státu, který byl až dosud pod ochranou císaře Napoleona III. Italské sjednocení bylo úplné a hlavním městem Italského království se brzy poté stal Řím.

Následník trůnu měl titul „Kníže Piemontský“.

• Viktor Emanuel II. – (1861–1878), do roku 1861 král Sardinie
• Umberto I. – (1878–1900)
• Viktor Emanuel III. – (1900–1946)
• Umberto II. – (1946)

• 
  Viktor Emanuel II.
• 
  Umberto I.
• 
  Viktor Emanuel III.
• 
  Umberto II.

• Umberto II. – (1946–1983)
• Viktor Emanuel, princ Neapolský – (1946–1983)

Dědic:

• Emanuel Filibert Savojský – (narozen 1972)

Znak špan. krále Amadea I.

Král Amadeo I.

V roce 1868 ve Španělsku vznikla revoluce a se moci ujal generál Francisco Serrano y Dominguez. V důsledku revoluce byla sesazena královna Izabela II., která se synem (budoucím králem Alfonsem XII.) opustila zemi. Vyhnaná královská rodina našla útočiště ve Francii na dvoře císaře Napoleona III.) V následujících téměř dvou letech vládl ve Španělsku generál Serrano y Dominguez jako regent, a generál Juan Prim byl ministerským předsedou. Oba muži se společně snažili najít pro Španělsko nového krále a jejich kandidátem se nakonec stal Amadeus I. Savojský, druhý syn italského krále Viktora Emanuela II.

Ve Španělsku se situace postupně stávala stále více chaotickou. Nakonec musel Amadeus I. roku 1873, po dvou letech své vlády, abdikovat. Byla vyhlášena republika a prezidenti se rychle střídali. Do událostí zasáhl Antonio Cánovas del Castillo, usilující o návrat rodu Bourbonů na trůn. V roce 1875 se Bourboni na trůn vrátili v osobě Alfonse XII., syna královny Izabely II.

• Amadeus I. Španělský – (1870–1873)

• GULIANO, Procacci. Dějiny Itálie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 80-7106-152-2. S. 495.

• Savojské hrabství
• Savojské vévodství
• Sardinské království
• Italské království
• Seznam italských králů
• Seznam savojských panovníků
• Sjednocení Itálie
• Dějiny Itálie
• Linie následnictví italského trůnu
• Rezidence královského rodu Savojských – památka světového kulturního dědictví UNESCO

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Savojští na Wikimedia Commons