Viktor Emanuel II.

Narodil se jako první syn Marie Terezy Toskánské a Karla Alberta Sardinského, mládí strávil ve Florencii a roku 1842 se oženil se svou sestřenicí Adelheid Rakouskou. Bojoval v armádě svého otce a účastnil se i bitvy u Custozy roku 1848. Když jeho otec po porážce v bitvě u Novary roku 1849 abdikoval, nastoupil po něm a brzy sjednal poměrně příznivé příměří s rakouským velitelem maršálkem Radeckým. Když je sardinský parlament odmítl ratifikovat, vypsal nové volby a roku 1852 jmenoval premiérem vynikajícího politika, hraběte Camilla Cavoura. Postavil se do čela hnutí za sjednocení Itálie (Risorgimento) a stal se jeho symbolem.

V roce 1854 se připojil k Británii a Francii v Krymské válce a roku 1858 na schůzce s císařem Napoleonem III. uzavřel tajnou dohodu, že za pomoc Francie proti Rakousku jí odstoupí Nice a Savojsko. Italsko-francouzské tažení proti Rakousku 1859 začalo úspěšně, ale z obav před mobilizací Pruska Napoleon III. uzavřel tajnou dohodu s mladým císařem Františkem Josefem I., že Piemonťané dostanou pouze Lombardsko, kdežto Benátsko zůstane Rakousku. To bylo pro Italy velké zklamání, protože o dohodě nic nevěděli. Turínskou smlouvou roku 1860 Francie skutečně získala Nice a Savojsko, kdežto Viktor Emanuel II. vytáhl proti církevnímu státu a jeho vojsko zatlačil až k Římu, načež byl papežem exkomunikován.

Giuseppe Garibaldi mezitím dobyl Sicílii a Neapol a po plebiscitech se k němu připojily i další severoitalské provincie. Král se v říjnu 1860 slavnostně setkal s Garibaldim, který mu vzdal svůj hold, a 17. března 1861 nově zvolený parlament provolal Viktora Emanuela italským králem. Roku 1866 se král spojil s Pruskem proti Rakousku a i když vojensky neuspěl, získal na Bismarckův nátlak od Rakouska Benátsko. Garibaldi se dvakrát pokusil dobýt Řím, ale vstoupil do něho, až když Francie po porážce roku 1870 musela odtud stáhnout svou posádku. 2. července 1871 král přemístil svoji rezidenci a usadil se v Kvirinálském paláci, kde dodnes sídlí italský president.

Zbytek jeho panování byl poměrně klidný a zemřel roku 1878, když předtím ještě odmítl papežského vyslance, který s ním chtěl jednat o zrušení exkomunikace. Byl slavnostně pohřben v římském Pantheonu, kde u jeho hrobu dodnes stojí hlídka veteránů. Roku 1895 bylo rozhodnuto postavit mu velký památník jako "oltář Vlasti" (Altare della Patria) ve středu města na severním úbočí Kapitolu. Památník byl slavnostně otevřen k 50. výročí sjednocení v roce 1911 a dokončen roku 1925.

Děti z prvního manželství, uzavřeného 12. dubna 1842 ve Stupinigi, s rakouskou arcivévodkyní Adlétou Rakouskou (1822–1855):

• Maria Klotilda (1843–1911) ∞ 1859 Napoleon Josef Bonaparte
• Umberto Rainer (1844–1900), italský král ∞ 1868 Markéta Savojská
• Amadeus Ferdinand (1845–1890), vévoda z Aosty a španělský král

1. ∞ 1867 Marie Viktorie z Pozza
2. ∞ 1888 princezna Marie Leticie Bonaparte

• Odon (1846–1866)
• Maria Pia (1847–1911) ∞ 1862 portugalský král Ludvík I.
• Carlo Alberto (2. června 1851 – 28. června 1854), vévoda z Chablais
• Viktor Emanuel (17. července 1852), savojský princ
• Viktor Emanuel (8. ledna 1855 – 17. května 1855), hrabě ze Ženevy

Děti s druhou manželkou Rosou Terezou Vercellanovou, s níž uzavřel morganatické manželství 7. listopadu 1869 v Římě:

• Emanuel Filibert (1851–1894), hrabě z Mirafiori a Fontanafredda ∞ 1872/73 Blanka z Larderela
• Viktorie (1848–1905)

1. ∞ 1868 markýz Giacomo Spinola
2. ∞ 1873 markýz Luigi Spinola
3. ∞ 1900 Paolo de Simone nemanželské děti:

• Donato Etna (1858–1938)
• Viktor Emanuel Rho-Guerriero (1861–?)
• Marie Pia Rho-Guerriero ∞ markýz Alessandro Montecuccoli[1]