První italská válka za nezávislost

První italská válka za nezávislost mezi Rakouským císařstvím a Sardinským královstvím, podporovaným italskými nacionalisty z hnutí risorgimento, byla vedena v severní Itálii od března 1848 do března 1849. Válka byla součástí revoluce v roce 1848 a skončila vítězstvím Rakušanů vedených maršálem Radeckým. To mělo za následek, že severoitalské državy Rakousku zůstaly v původním rozsahu až do druhé italské války za nezávislost o deset let později.

Francesco Hayez: alegorie Itálie roku 1848 coby dívky s knihou o své historii a křížem na znamení mučednictví

První italská válka za nezávislost
konflikt: Risorgimento
Bitva u Novary
trvání: 23. března 1848 – 22. srpna 1849 místo: Lombardsko-benátské království a Piemont výsledek: rakouské vítězství změny území: Status quo ante bellum (žádné)
strany
Sardinie-Piemont Prozatímní vláda Milána Republika sv. Marka Sicilské království Sicilské království Toskánské velkovévodství Modena a Reggio Parma a Piacenza Římská republika Římská republika Království obojí Sicílie Papežský stát Papežský stát	Rakousko Lombardsko-benátské království Francouzská republika (1849)
velitelé
Karel Albert Eusebio Bava Hector de Sonnaz Wojciech Chrzanowski Ludwik Mierosławski Guglielmo Pepe Giuseppe Garibaldi Carlo Filangieri	Josef Radecký Laval Nugent Evžen Vratislav Konstantin d'Aspre Charles Oudinot
síla
115 000 mužů 22 000 dobrovolníků	100 000 mužů 40 000 mužů
ztráty
1848: neznámé 1849: 17 400+ celkem 2 400 mrtvých 5 000 zraněných 10 000 zajatých neznámý počet podlehl na nemoc	1848: 9 139 celkem 4 872 mrtvých/nezvěstných 3 348 zraněných 919 zajatých 1849: 6 441 celkem 1 145 mrtvých/nezvěstných 2 944 zraněných 352 zajatých 2 000+ podlehlo v důsledku nemoci ztráty celkem: 15 580+

První italská válka za nezávislost začala povstáním Italů v Miláně (pět dnů milánských a ustavení prozatímní vlády) a Benátkách (vyhlášení Republiky svatého Marka). Sardinský král Karel Albert byl povzbuzen úspěchem obou povstání a jeho stát vyhlásil 23. března válku Rakousku. Opíral se přitom o podporu Papežského státu a Království obojí Sicílie. Po počátečních úspěších Italů se rakouské armádě podařilo obrátit vývoj války ve svůj prospěch: Radecký zvítězil nejprve 10. června v bitvě u Vicenzy, kde se hrdinsky vyznamenal znojemský rodák a plukovník 10. praporu polních myslivců Karel Kopal, ještě přesvědčivěji pak v bitvě u Custozy 25. července a ovládl Milán 6. srpna. Válku pak přerušilo několikaměsíční příměří uzavřené 9. srpna 1848. 13. března 1849 Karel Albert příměří vypověděl a Rakušané pak postupovali Itálií dál směrem k jeho hlavnímu městu. Bitva u Novary 23. března 1849 pak válku uzavřela rakouským vítězstvím. Téhož dne 23. března proto Karel Albert abdikoval ve prospěch svého syna Viktora Emanuela II. a válka byla ukončena mírovou smlouvou.