Umberto II.

Vystudoval vojenskou akademii v Turíně a jako generál se zúčastnil habešského tažení. Účastnil se také italských vojenských operací za druhé světové války a v říjnu 1942 se stal maršálem.

Po Mussoliniho pádu a zahájení italského vyjednávání se Spojenci v roce 1943 převzal královy ústavní pravomoce a v červnu 1944 byl svým otcem formálně jmenován náměstkem-regentem (it. Luogotenente Generale del Regno). Tento proces předávání vlády do synových rukou byl do značné míry pokusem o záchranu monarchie, úzce spjaté s fašismem, a vyvrcholil abdikací Viktora Emanuela III. v květnu 1946, necelý měsíc před konáním celonárodního referenda o zachování či změně italského státního zřízení. Umbertovo panování však nemělo dlouhého trvání, když se 2. června 1946 Italové vyslovili pro republiku a král následně odešel s rodinou do zahraničí. Umberto strávil většinu exilových let v portugalském Cascais, zbytek rodiny pak žil v Ženevě, kde nakonec zemřel i Umberto.

Manželkou Umberta II. byla od roku 1930 Marie Josefa Belgická, dcera belgického krále Alberta I. Manželství, dohodnuté rodiči, bylo nešťastné zejména z důvodu Umbertových opakovaných nevěr a bisexuallity (mezi jeho milence měli údajně patřit mj. Jean Marais a Luchino Visconti[1]) a v exilu došlo k rozluce. Přesto však ze sňatku vzešly čtyři děti, jediným synem byl v roce 1937 se narodivší Viktor Emanuel.