Filipíny

Filipíny, plným názvem Filipínská republika, jsou ostrovní stát v jihovýchodní Asii, jehož hlavním městem je Manila. Rozkládají se na 7641 ostrovech v západním Tichém oceánu. S žádným státem nesdílejí pozemní hranici. Mořské úžiny je dělí od Tchaj-wanu na severu, od Malajsie (Sabah) na jihozápadě a Indonésie (Sulawesi) na jihu.

Filipínská republika
Repúbliká ng̃ Pilipinas
vlajka
znak
Hymna
Filipínská hymna
Motto
Maka-Diyos, Maka-Tao, Makakalikasan, at Makabansa
(„Pro Boha, lid, přírodu a stát“)
Geografie


Poloha Filipín

Hlavní městoManila
Rozloha300 000[1] km² (72. na světě)
z toho 0,61 % vodní plochy
Nejvyšší bodApo (2 954 m n. m.)
Časové pásmo+8
Poloha12° s. š., 123° v. d.
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel106 512 000[2] (13. na světě, 2017)
Hustota zalidnění355,04 ob. / km² (40. na světě)
HDI▲ 0,682 (střední) (116. na světě, 2016)
Jazykfilipínština a angličtina (úřední), tagalština, bikolština, cebuánština a (ostatní)[3]
Náboženství83 % římští katolíci, 10 % ostatní křesťané - IFI a další, 5 % muslimové, zbytek menšiny a vyznání nezjištěno
Státní útvar
Státní zřízeníunitární prezidentská republika
Vznik12. června 1898 (nezávislost na Španělsku)
PrezidentRodrigo Duterte
ViceprezidentkaLeni Robredo
Měnafilipínské peso (₱) (PHP)
HDP/obyv. (PPP)9 538[4] USD (118. na světě, 2019)
Giniho koeficient45,8[5] (2006)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1608 PHL PH
MPZRP
Telefonní předvolba+63
Národní TLD.ph
multimediální obsah na Commons

Filipíny jsou dvanáctou nejlidnatější zemí na světě se 104 miliony obyvateli (2017).[6] Filipínská ekonomika je 47. největší na světě a její hrubý domácí produkt (HDP) činil v roce 2017 nominálně 313 miliard amerických dolarů.[5] Dle posledních analýz mají Filipíny do roku 2050 přeskočit celou řadu vyspělých zemí včetně ČR a posunout se na 16. místo ve velikosti ekonomiky.[7] Odhaduje se, že mimo Filipíny žije po celém světě na 11 milionů Filipínců.

Filipíny jsou nejstarší demokracií v regionu jihovýchodní Asie. Dříve španělská a posléze americká kolonie (pak autonomní území) je jednou ze dvou převážně katolických zemí v Asii – asi 83 % obyvatel (druhou je Východní Timor). Asi 10 % obyvatel se hlásí k dalším křesťanským církvím a také zde existuje množství menšinových náboženských skupin vyznávajících islám (asi 5 %), buddhismus, hinduismus a další víry. Na filipínských ostrovech lze nalézt četná etnika a kultury.

Původ jména

Název Filipíny pocházi z roku 1453, kdy španělský mořeplavec a objevitel Ruy Lopez de Villalobos pojmenoval dva objevené ostrovy (Samar a Leyte) Ostrovy Filipovými (Las Islas Filipinas), na počest španělského krále Filipa II. Časem se tento název přenesl na celé souostroví.

Dějiny
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Filipín.

Doklady o přítomnosti člověka vzpřímeného na Filipínách jsou i 700 tisíc let staré.[8][9] Příchod lidí mluvících austronéskými jazyky se předpokládá kolem roku 4000 př. n. l. Okolo roku 100 př. n. l. je patrná již značná stratifikace společnosti. Příbřežní kmeny, užívající tradiční loďky balangay, byly nejdynamičtější a zprostředkovávaly kulturní novinky. Mezi 4.–8. stoletím navázaly kontakt s Malajským poloostrovem a východní Asií. Oblast na Malajském poloostrově byla tehdy pod silným indickým kulturním vlivem a odtud se také na Filipíny rozšířil buddhismus a hinduismus. Pravděpodobně z Malajského poloostrova se na Filipíny dostalo i první písmo – kawi. Před příchodem Evropanů se nicméně nevytvořil žádný větší centralizovaný stát. Nejvýznamnějšími státními útvary byla království Maynila a Tondo, Suluský sultanát a konfederace Madyaas.[10] V jejich čele stáli lokální vůdci, rádžové (vesničtí předáci se nazývali dato). V 15. století se začal hlavně z Bruneje šířit na jih ostrovů islám (Suluské ostrovy, Mindanao).

Španělská nadvláda
Zabití Fernão de Magalhãese domorodci

V roce 1521 při své cestě kolem světa objevil ostrovy Fernão de Magalhães (portugalský velitel ve španělských službách). Přestože díky Zaragozské smlouvě z r. 1529 území náleželo do sféry vlivu Portugalska, nechal španělský král Filip II. toto souostroví kolonizovat a definitivně jej získal pro Španělsko, přičemž právě po něm bylo pojmenováno názvem Filipíny. V roce 1565 se Filipíny staly španělskou kolonií Španělská Východní Indie (spolu s Marianami a Karolínami). Roku 1571 Španělé ostrovy plně ovládli (pouze převážně muslimské Mindanao nebylo Španěly nikdy plně ovládnuto) a založili město Manilu, v současnosti hlavní město. Španělská kolonizace se také vyznačovala silným christianizačním úsilím. Pokřesťanštění nenarazilo na výraznější odpor, patrně kvůli náboženské nehomogenitě před kolonizací. Španělům Manila sloužila i jako základna pro obchod s Čínou a Japonskem. Nizozemci se pokusili roku 1646 Filipíny dobýt, ale neúspěšně. Britský pokus z roku 1762 byl již úspěšnější, Manila byla Brity dva roky okupována, ale dohody obou zemí ji vrátily do španělských rukou. Nicméně sami Španělé kolonizaci Filipín často hodnotili jako neúspěšnou, kolonie byla nevýdělečná. Až ve 2. polovině 19. století začala velkorysá výstavba železnice, roku 1851 byla založena první banka, záhy vznikla místní měna (filipínské peso), roku 1863 zavedli Španělé na Filipínách bezplatné školství. Podle většiny historiků reformy z druhé poloviny 19. století udělaly z Filipín druhou nejbohatší a nejlépe fungující zemi regionu, hned za Japonskem. Rozvoj však paradoxně přinesl i první generaci filipínských nacionalistů a intelektuálů. A s nimi snahy místních obyvatel o získání nezávislosti. První povstání v roce 1872 bylo neúspěšné. Roku 1896 se nacionální síly odhodlaly k další konfrontaci. Známý básník José Rizal se sice spiknutí neúčastnil, nicméně španělské úřady ho jako nejznámějšího rebela zatkly a popravily. Tím z něj učinily silný symbol, dodnes je na Filipínách uctíván jako největší národní hrdina (mj. si dopisoval se středoškolským profesorem Ferdinandem Blumentrittem, pocházejícím z Prahy a působícím v Litoměřicích. To byl první, nejen český, ale i světový filipinista[11]).

Americká nadvláda

Do průběhu revoluce zasáhla roku 1898 španělsko-americká válka. Američané, snažící se Španěly oslabit, filipínský odboj podpořili. Povstání zvítězilo a Filipíny se tak staly, byť jen na chvíli, první demokracií v Asii. Američané však nakonec území anektovali a po filipínsko-americké válce se v roce 1901 Filipíny staly kolonií Spojených států amerických. Během filipínsko-americké války zemřelo 250 000 až milion filipínských civilistů.[12] Filipíny tehdy měly 7 milionů obyvatel.[12] V roce 1916 byla Filipínám udělena tzv. omezená autonomie. Roku 1934 byl domluven desetiletý přechodný stav, během něhož se měly Filipíny připravit na nezávislost a byl jim udělen statut dominia (Philippine Commonwealth, statut podobný dnešnímu Portoriku), které ale přerušila válka. Na jejím počátku byly Filipíny obsazeny Japonci. Na Filipínách nechali vyhlásit republiku a do jejího čela postavili José P. Laurela. Filipínci to ale neakceptovali, chápali dobře, že republika je jen loutkovým státem, a vedli po celou válku tuhý odboj partyzánského charakteru. Na konci války díky němu Japonci kontrolovali jen dvanáct ze 42 filipínských provincií. Některé odbojové skupiny si ovšem osvojily komunistickou ideologii a po válce se staly nebezpečné i filipínské vládě, k takovým patřila zejména skupina Hukbalahap, která operovala na Luzonu. V roce 1944 zahájili Američané znovudobývání Filipín. Během bitvy o Manilu roku 1945 zahynul velký počet vojáků a přes 100 000 filipínských civilistů. Odhaduje se, že během japonské okupace zemřel alespoň jeden z 20 Filipínců.

Nezávislost
Ferdinand Marcos vládl Filipínám 21 let (1965–1986)

Roku 1946 získala země nezávislost. Bojem proti komunistickým partyzánům si získal velkou popularitu ministr obrany Ramon Magsaysay. Vynesla mu roku 1953 vítězství v prezidentských volbách. Magsaysay poté sáhl k razantním reformám, z nichž nejvýznamnější byla pozemková reforma. Ta měla primárně přidělit půdu nemajetným rolníkům, avšak skrýval se v ní i náboženský útok – reforma měla přesunout katolíky ze severu na jih a rozředit tak tamější muslimskou majoritu. To zvýšilo náboženské napětí.

V letech 1966–1986 zde diktátorsky vládl prezident Ferdinand Marcos podporovaný Spojenými státy. Marcos byl zpočátku velmi úspěšným prezidentem. Započal masivní výstavbu silnic a škol a dokázal vybrat mnohem více daní než jeho předchůdci. Díky tomu se roku 1969 stal prvním filipínským prezidentem, kterého Filipínci zvolili na druhé funkční období. V něm ale počal čelit dvěma zásadním nebezpečím. Jednak posilování komunistické strany (jež nesla název Nová lidová strana) a separatistickému muslimskému hnutí na Mindanau. Marcos se tak rozhodl pro diktaturu. Spouštěčem byl teroristický bombový útok během zasedání senátu roku 1971. Protesty sice Marcose donutily demokracii nakrátko obnovit, ale od 23. září 1972, kdy vyhlásil stanné právo, fungovala diktatura nepřetržitě po příštích čtrnáct let, přestože v roce 1981 bylo stanné právo zrušeno. Marcosův politický konec začal roku 1983. Tehdy byl po příletu z exilu na letišti v Manile zavražděn opoziční politik Benigno Aquino ml. Následná vlna protestů přiměla Marcose vyhlásit nové prezidentské volby, kterými chtěl upevnit svou legitimitu (zmanipulované volby pořádal již předtím). Postavila se proti němu vdova po zavražděném, Corazon Aquinová. I tentokrát Marcosem kontrolovaná volební komise prohlásila vítězem voleb jeho, opoziční orgány však prohlásily za vítěze Aquinovou. Když vítězství Marcose odmítli uznat i někteří z jeho ministrů a ulice filipínských měst zaplnily tisíce protestujících, odešel Marcos do exilu. Prezidentkou se roku 1986 stala Aquinová a filipínská demokracie chytla druhý dech.

Po Marcosově svržení jsou voleni prezidenti jako držitelé výkonné moci. Již dvakrát to byly ženy (Corazon Aquinová a Gloria Macapagal-Arroyová). Násilné střety na druhém největším filipínském ostrově Mindanao mezi vládními jednotkami a muslimskými povstalci z Fronty islámského osvobození Morů (MILF) však nikdo nedokázal zastavit. Od 70. let si vyžádaly přibližně 150 tisíc lidských životů.[13]

V roce 2016 prezident Rodrigo Duterte rozpoutal válku proti drogám, při které bylo zabito více než 12 000 údajných pašeráků a uživatelů drog.[14]

Geografie

Filipíny jsou souostroví skládající se ze 7641 ostrovů na celkové ploše 343 tisíc km2. Souostroví je asi 1770 km dlouhé. Nachází se mezi 116. a 126. stupněm východní délky a 4. a 21. stupněm severní šířky a z východu je ohraničuje Filipínské moře, ze západu Jihočínské moře a z jihu Celebeské moře. Několik set kilometrů jihozápadně se nachází ostrov Borneo a severně od Filipín se nachází Tchaj-wan. Jihozápadně se nacházejí ostrovy Moluky a Celebes a východně se nachází Palau. Oceán je zde velmi hluboký - šelf na východě Filipínského souostroví spadá do 10800 m hlubokého Filipínského příkopu.

Hora Talinis na ostrově Negros

Filipíny se dělí do tří ostrovních skupin: Luzon, Visayas a Mindanao. Všechny ostrovy jsou hornaté. Přístav Manila v části Luzon je hlavním a největším městem země. Luzon je velmi výškově členitý, ale jsou na něm i dvě nížiny. Druhým největším ostrovem je Mindanao, kde se nachází nejvyšší hora Filipín Apo, která měří 2954  m

Většina hornatých ostrovů je vulkanického původu a jsou pokryty tropickým deštným pralesem. Je zde mnoho aktivních sopek, jako například Mayon, Pinatubo či Taal. Ostrovy se nachází v tajfunovém pásmu západního tichomoří a každý rok zde udeří na devatenáct tajfunů.

Kordillery

Filipíny se nacházejí v severozápadním vnějším okraji pacifického ohnivého kruhu a jsou tak častým místem seismické a vulkanické aktivity. Každý den proběhne na 20 zemětřesení, z nichž většina je natolik slabá, že je není možné pocítit. Poslední velké zemětřesení proběhlo v roce 1990.

Nejdelší filipínskou řekou je Mindanao (551 km). To znamená, že řeky v zemi jsou krátké, mají ale rychlý spád. I přes tento dobrý předpoklad nejsou příliš často využívané k zisku elektrické energie, je vybudováno pouze několik vodních elektráren.

Pláž na ostrově Samar
Rýžové terasy ve vnitrozemí ostrova Luzon

Flóra a fauna

Celkem 36 % rozlohy země zaujímají původní lesy, které přecházejí od tropických deštných pralesů, zejména na Mindanau, přes subtropické věčně zelené ve výškách kolem 1000 m až po porosty borovic na horách severního Luzonu. V lesích roste například filipínský mahagon a jiné vzácné stromy, na pobřeží rostou mangrovy. Typickým zástupcem živočišné říše jsou opice, ty někdy dokonce vyhledávají blízkost lidí. Ostrovy jsou poměrně chudé na savce, ale žije zde hodně měkkýšů, myší, hmyzu, ptactva a hadů.[15]

Podnebí

Filipíny leží v horkém a vlhkém tropickém podnebném pásu. Průměrná roční teplota se pohybuje kolem 26,5 °C. Na Filipínách existují tři roční období: „Tag-init“ či „Tag-araw“ (teplé období nebo léto od března do května), „Tag-ulan“ (období dešťů od června do listopadu) a „Tag-lamig“ (chladné období od prosince do února). Podnebí ovlivňuje také východoasijské monzunové proudění. Jihozápadní monzun (od května do října) je známý jako „Habagat“ a suché větry severovýchodního monzunu (od listopadu do dubna) jsou známé jako „Amihan.“[16] Nejchladnějším měsícem je leden a nejteplejším květen. Teplota a vlhkost dosahují maxima v dubnu a květnu. Manila a většina nížinatých oblastí jsou od března do května prašná s velmi teplým počasím. V tomto období teplota zřídkakdy klesne pod 37 °C a teplota u moře jen vzácně klesne pod 27 °C. Roční úhrn srážek dosahuje v hornatých oblastech východního pobřeží 5000 mm, zatímco v některých údolích se jedná o hodnoty pod 1000 mm. Velké nebezpečí představují tajfuny, které jsou zde poměrně časté.

Tajfuny

Na Filipínách jsou označovány jako baguio (psáno také bagio, vaguio, bagyo) podle města Baguio, kde během bouře v roce 1911 napadlo za jeden den 116,8 cm srážek.[17] Ve dvacátém století zasáhla Filipíny řada tropických bouří, které pokaždé způsobily velké ztráty na životech a materiální škody. V říjnu 1970 se územím přehnal tajfun Sening, který zničil řadu měst, přičemž rychlost větru dosahovala až 275 km/h, což bylo nejvíc v zaznamenané historii.[18] Na podzim 1991 zasáhla Filipíny tropická bouře Uring, která přes relativní slabost (rychlost větru 95 km/h) způsobila rozsáhlé záplavy a počtem obětí (odhadem až 8 tisíc) překonala všechny dosavadní bouře.[18] Začátkem listopadu 2013 zasáhl pobřežní město Basey v provincii Samar tajfun Haiyan, který si vyžádal přes 5000 životů. Na místě ihned zasáhly mezinárodní organizace, za Českou republiku přispěly pomocí, financemi a prostředky ze sbírek humanitární organizace ADRA, Charita, Červený kříž či Člověk v tísni, který zatím shromáždil přes 17 milionů korun.[19] Mezi zničenými městy byl Tacloban či Guiuan v provincii Leyte, problémem zůstává i bezpečnost.[20]

Politika
Filipínský prezident Rodrigo Duterte

Filipíny jsou unitární stát, s výjimkou autonomního regionu Bangsamoro. Jsou zastupitelskou demokracií, vůbec nejstarší demokracií v oblasti Jihovýchodní Asie. Jsou prezidentskou republikou. Prezident je hlava státu i hlava vlády a vrchní velitel, je volen přímou volbou na 6 let. Bikamerální Kongres se skládá z horní komory, Senátu Filipín, do něhož jsou senátoři voleni na šest let, a komory dolní, Sněmovny reprezentantů Filipín, která je volena na 3 roky.

Na vrcholu soudní moci je Nejvyšší soud, který je složen z předsedy soudu a čtrnácti soudců, již jsou jmenováni prezidentem.

Filipínec Carlos Peña Romulo, mj. zakladatel filipínského skautingu, byl předsedou Valného shromáždění OSN.

Filipíny podporovaly Spojené státy během studené války a války proti terorismu. Byly tradičně jejich hlavním spojencem mimo NATO. Avšak po roce 2016, s nástupem prezidenta Rodrigo Duterteho, došlo k zásadnímu zhoršení vztahů a k nástupu nové zahraničněpolitické orientace Filipín na Čínskou lidovou republiku a Rusko.[21] Duterte je nicméně radikálním bojovníkem proti levicovým partyzánům v zemi. Historicky komplikované vztahy s Japonskem se v posledních desetiletích zlepšily a Duterte tento trend udržuje. Duterteho represe v oblasti drogové politiky, při nichž jsou zabíjeni často drobní překupníci a distributoři, vyvolala v roce 2017 diplomatický konflikt s Evropskou unií a silné ochlazení vztahů.[22] Země se účastní mírových misí, zejména ve Východním Timoru.

Administrativní členění
Hlavní město Manila

Geograficky se 7 tisíc filipínských ostrovů dělí do 3 skupin ostrovů: Luzon, Visayas a Mindanao. Ty se dále dělí na 17 regionů (z toho jeden autonomní), 81 provincií, 146 měst, 1488 obcí a 42046 malých obcí zvaných barangay (stav v březnu 2020).[23]

Dne 24. července 2006 oznámila tehdejší filipínská prezidentka Gloria Macapagal-Arroyo návrh na vytvoření pěti ekonomických superregionů, zaměřených na hospodářské přednosti jednotlivých oblastí.[24]

Ekonomika
Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Filipín.
500 pesos

Po roce 2011 začaly Filipíny prožívat éru mimořádného ekonomického rozvoje. HDP roste mimořádným tempem: 6,7 procenta v roce 2012, 7,1 v roce 2013 a v dalších letech to byly podobné přírůstky bohatství: 6,1 %, 5,8 %, 7,1 % a 6,5 procenta v roce 2017. To je jedno z nejvyšších temp růstu na světě. Ve stejné době došlo k výraznému snížení zahraničního dluhu. Na tyto ukazatele zareagovaly i ratingové agentury či Světové ekonomické fórum, které ve svém žebříčku konkurenceschopnosti posunulo Filipíny ze 75. místa v roce 2011 na 57. místo v roce 2017.[25]

Za problém a brzdu rozvoje však většina mezinárodních organizací považuje rozbujelou byrokracii a korupci. K problémům Filipín patří redistribuce rostoucího bohatství. Země má největší rozdíl mezi bohatými a chudými v regionu. Giniho koeficient, jež tento rozdíl měří, činí 42,98, tedy zhruba dvojnásobek oproti Německu, Rakousku či České republice. To má dopady i na politickou sféru. Chudá část filipínské populace nemá pocit, že by se jí objektivní růst bohatství dotkl. Tento jev podrazil nohy prozápadním liberálním politikům (jako byl Noynoy Aquino) a otevřel brány prezidentovi Rodrigo Dutertemu, s jeho protiamerickou a pročínskou politikou. Nová Duterteho daňová reforma má právě redistribuovat prostředky k méně privilegovaným.

Filipínský export však stále míří především do Japonska a Spojených států, dovozu naopak dominuje Čína.[26] Export do Japonska byl umožněn japonsko-filipínskou smlouvou o ekonomickém partnerství z listopadu 2008. Ta vytvořila pravidla velmi se blížící zóně volného obchodu mezi těmito dvěma zeměmi. To byl mimořádný stimul pro filipínskou ekonomiku. Exportní potenciál země se zvýšil také roku 2015, když se stala součástí společného trhu ASEAN.

Zahraniční investice na Filipínách rostou (v roce 2017 například enormně vzrostly investice z Nizozemska), avšak jsou limitovány zákonným ustanovením, že domácí firmy mohou mít podíl zahraničního vlastnictví nejvýše 40 %.

Jako v některých jiných rozvojových zemích hrají velký stimulační efekt pro domácí poptávku tzv. remitence, tedy příspěvky, jež posílají rodinám Filipínci pracující v zahraničí. Filipíny mají jeden z největších kontingentů lidí pracujících za hranicemi – odhaduje se 10 milionů lidí. Počtem osob pracujících v cizině (z hlediska velikosti HDP) se Filipíny řadí na 3. místo za Indonésii a Thajsko.

Nerostné bohatství

Co se nerostného bohatství týče, jsou Filipíny velmi bohaté. Nachází se zde naleziště rud železa, mědi, zinku, olova, manganu, chromu, zlata, stříbra, rtuti a kobaltu. Jsou zde i ložiska dvou důležitých paliv, ropy a černého uhlí.

Zemědělství
Rýžová pole v provincii Bataan

Zemědělstvím se živí asi 40 % obyvatel. Zemědělská půda zaujímá asi 34 % území státu. Nejvýznamnější plodinou je kokosová palma. Zpracováním dužiny jejich plodů (kokosové ořechy) se vyrábí tzv. kopra. Filipíny jsou v její výrobě a produkci první na světě. Ještě se zde pěstují ananasy, banány, batáty, cukrová třtina, kakao, kaučukovník, káva, kukuřice, mango, maniok, rýže a tabák. Zemědělství převládá nad průmyslem.

Průmysl

Filipíny patří k rozvojovým zemím. Donedávna zde převládala tradiční odvětví průmyslu – průmysl potravinářský, textilní, dřevařský a částečně chemický. Od 70. let 20. století začíná na významu nabírat strojírenství. Významnými odvětvími strojírenství se stala výroba videorekordérů, televizorů a radiomagnetofonů a montáž automobilů. Největším průmyslovým centrem země je hlavní město Manila, zde je soustředěno téměř 90% veškerého filipínského průmyslu.

  • Letecký a kosmický průmysl: Produkty leteckého a kosmického průmyslu slouží hlavně pro export a zahrnují výrobu součástek pro letadla společností Boeing a Airbus. Moog je zde největší výrobce těchto produktů.
  • Automobilový průmysl: ABS systémy používané v automobilech Mercedes-Benz, BMW a Volvo jsou vyráběny na Filipínách. Toyota, Mitsubishi, Nissan a Honda patří mezi nejvíce prominentní automobilky v zemi. Kia a Suzuki vyrábí v zemi malá auta. Isuzu produkuje SUV automobily. Honda a Suzuki produkují motocykly.
  • Stavba a opravy lodí: Filipíny jsou významným hráčem ve světové výrobě lodí. Roku 2010 se staly čtvrtým největším národem ve výrobě lodí. Vzhledem k přímořské poloze má země hojné množství hlubinných přístavů ideálních pro rozvoj výrobních, stavebních a opravných ploch.
  • Elektronika: Již 20 let v Baguio funguje továrna Texas Instruments, jež je zároveň největším producentem DSP chipů na světě. V současnosti se filipínské továrny zaměřují na produkci hard-drive disků.

Turismus

Turismus je pro ekonomiku Filipín důležitý sektor, neboť 7,8 % přispívá k tvorbě HDP (2014). Podle dat National Statistical Coordination Board turistický průmysl zaměstnává asi 3,8 milionů Filipínců. V roce 2014 přispíval sektor turismu 1,4 biliony pesy do ekonomiky země.

Demografie
Mapa dominantních etnik podle provincií

Filipíny mají přes 104 milionů obyvatel a jenom mezi lety 1990 a 2008 vzrostl počet obyvatel Filipín o 28 milionů.[27] Roční populační přírůstek je 1,84 %.[25] Střední délka života mužů je asi 65,3 let, u žen asi 71,1 let. Filipíny mají rychle rostoucí mladou populaci a populační růst podporuje i katolická církev.[28] Obyvatelé mají svá sídla především v pobřežních nížinách. Více než polovina obyvatel žila v r. 2000 ve městech. Po liberalizaci imigračních zákonů v USA po roce 1965 se několik milionů Filipínců přestěhovalo do Spojených států.

Drtivou většinu populace ostrovů tvoří Filipínci (96%), kteří mluví jazyky malajsko-polynéské jazykové skupiny (Tagalogové 28,1 %, Cebuanové 13,1 %, Ilokanové 9 %, Bisajové 7,6 %, Hiligajnon Ilongové 7,5 %, Bikolové 6 %, Warayové 3,4 %).[29] Zbytek tvoří nespočitatelné menšiny (1,5 procenta Číňanů ad.). Mezi původní obyvatele se řadí Negritové nebo horští Ifugaové, kteří byli až do počátku 20. století obávanými lovci lebek. V pobřežních oblastech žijí tzv. mořští cikáni.

Filípíny mají dva úřední jazyky: angličtinu a filipínštinu (tagalštinu). Třemi největšími jazyky jsou tagalština (či jazyk tagalo), jíž mluví asi 28 procent obyvatel, hlavně na ostrovech Luzon, Mindoro a Panay. Druhá nejrozšířenější je cebuánština (též jazyk cebuano nebo visaya), mateřský jazyk asi 13 procent Filipínců, jímž se mluví na ostrovech Cebu a Bohol, na jih Negrosu a ve východní části Mindanaa. Třetím největším jazykem souostroví je ilokánština (ilocano), jímž se mluví na severu hlavního ostrova Luzon. Třináct filipínských jazyků má více než milion rodilých mluvčí. Krom tří uvedených jsou to ještě Hiligaynon (Ilongo), Waray-Waray, Kapampangan, Bikol, Pangasinan, Maranao, Maguindanao, Kinaray-a a Tausug. Komise pro filipínský jazyk eviduje celkem 175 jazyků a řadu dalších dialektů, většinou malajsko-polynéské jazykové skupiny.[25]

Největší města
  • Manila (hlavní město) – 11,5 mil. obyvatel (i s aglomeracemi)
  • Quezon – 2,2 mil. obyvatel
  • Caloocan – 1,2 mil. obyvatel
  • Davao – 1,2 mil. obyvatel
  • Cebu – 730 000 obyvatel
  • Zamboanga – 620 000 obyvatel
  • Bacolod – 430 000 obyvatel

Náboženství
Katolické procesí v Manile

Spolu s Východním Timorem jsou Filipíny jednou ze dvou křesťanských zemí v Asii. K římskokatolické církvi se v současnosti hlásí asi 81 % Filipínců.[29] Na Filipínách žije asi 69 miliónů pokřtěných katolíků, po Mexiku a Brazílii jsou tedy zemí s třetím největším počtem katolíků na světě. Celkem 11,6 % obyvatel jsou věřící dalších křesťanských církví. Nejpočetnější je Nezávislá filipínská církev (IFI, má přes 6 milionů věřících, je to národní katolická církev nezávislá na Římě, je ve svátostném společenství jak s anglikány, tak i s Utrechtskou unií starokatolických církví). Další jsou: Filipínská episkopální církev (anglikáni), katolická apoštolská církev (sesterská církev brazilské ICAB – VIZ) a protestantské církve. Muslimští Morové obývají téměř výhradně oblasti na jihu země (Mindanao, Palawan, Suluské ostrovy. - muslimové celkem tvoří necelých 5 % obyvatel. A ostatní víry: hinduisté, buddhisté, též animisté a obyvatelé nezjištěného vyznání – celkem asi 2,5 %.

Na velikonoce se na Luzonu poblíž Manily nechávají domorodci dobrovolně zaživa ukřižovávat, někteří to absolvovali i několikrát.

Na Filipínách (a Guamu) působilo také celkem asi 20 jezuitů z českých zemí. Byli to nejspíše první Středoevropané, kteří se na Filipíny dostali. Např. 1) Antonín Malínský nebo 2) Vavřinec John – ten se dožil na svou dobu úctyhodných 80 let. Dále: 3) Augustin Strobach, který byl zabit domorodci na Guamu, jeho ostatky jsou dnes v Olomouci. Též 4) Pavel Klein, ten se sice narodil v německojazyčném Chebu, ale uměl velmi dobře česky – nejspíš pocházel ze smíšené rodiny. Byl velice vzdělaný a několik let byl jezuitským provinciálem na Filipínách. Mj.napsal knihu o využití léčivých rostlin, obsahující mnoho užitečných receptů, byla vydávána ještě v 19. stol. Zanechal i zápis o zatmění Měsíce a také překládal náboženské texty do místní tagalštiny, byl spoluautorem jejího prvního slovníku a dokonce v ní i psal básně.

Díky činnosti českých misionářů je na Filipínách velmi populární Pražské jezulátko (Bambino di Praga). Je tam ctěnou náboženskou ikonou známou jako Santo Niño.

Kultura

Umění

Klasikem filipínské literatury je José Rizal. Byl i národním buditelem a nejvýznamnější postavou filipínského hnutí za nezávislost a osvobození od španělské koloniální nadvlády. Za své vlastenecké aktivity byl popraven. Výročí jeho smrti se stalo filipínským státním svátkem. K Rizalovým blízkým spolupracovníkům patřil spisovatel a novinář Marcelo H. del Pilar. Nejvýznamnějším malířem podílejícím se na aktivitách obrozeneckého hnutí byl Juan Luna.

Filmový režisér Lav Diaz patří k nejúspěšnějším filmařům, jeho snímek si v roce 2016 odvezl Zlatého lva z Benátského filmového festivalu.[30] Zpěvačka Charice Pempengco nejprve uspěla na Youtube, poté v seriálu Glee a posléze na sebe upozornila svou přeměnou z ženy v muže.[31] Muzikálová zpěvačka Lea Salonga se stala první asijskou umělkyní, jež získala americkou divadelní cenu Tony. Také raper známý pod jménem Apl.de.ap se proslavil ve Spojených státech, především ve skupině The Black Eyed Peas.

Památky
Barokní kostel v Santa Maria

Na Seznam světového dědictví UNESCO byly společně zapsány čtyři filipínské barokní kostely: kostel svatého Augustina v Manile, kostel nanebevzetí Panny Marie v Santa Maria, kostel svatého Augustina v Paoay a kostel sv. Tomáše z Villanovy v Miagao.[32] Pocházejí z období španělské kolonizace Filipín. Všechny kostely jsou unikátní ukázkou evropského baroka, které bylo řemeslníky přizpůsobeno místnímu materiálu a technice.

Na seznam byly zapsány také rýžové terasy filipínských Kordiller. Soustava opěrných zdí z kamene a hlíny přesně kopíruje tvar kopce a má tedy nesymetrický půdorys, archeologické nálezy ukazují, že tato technika využití krajiny se v regionu používá již 2000 let bez zásadnějších změn.

Památkou UNESCO je také celé historické město Vigan. Jeho historické centrum je nejlépe zachovalým španělským koloniálním městem v Jihovýchodní Asii.[33]

Kuchyně
Podrobnější informace naleznete v článku Filipínská kuchyně.

Mezi oblíbené pokrmy filipínské kuchyně patří: lechón (pečený vepř vcelku), longaniza (filipínský salám), tapa (uzené hovězí maso), torta (omeleta), adobo (kuřecí nebo vepřové maso v česneku, octu, oleji a sójové omáčce), dinuguan (dušené maso ve vepřové krvi), kaldereta (maso v rajčatové omáčce), mechado (hovězí maso v sóji a rajčatové omáčce), puchero (hovězí maso v banánech s rajčatovou omáčkou), afritada (kuřecí nebo vepřové maso v rajčatové omáčce se zeleninou), kare-kare (dobytčí maso a zelenina vařená v arašídové omáčce), pinakbet (dýně, lilek, fazole, okra a krevetová pasta), sinigang (maso nebo mořské plody v kyselém vývaru), pancit (nudle) a lumpia (čerstvé nebo smažené jarní svitky).

Typickým rysem filipínské kuchyně je kombinace něčeho sladkého s něčím slaným: champorado (sladká kakaová rýžová kaše), která je spárována s tuyo (solené ryby sušené na slunci); dinuguan (pikantní guláš vyrobený z prasečí krve a vnitřností), spojený s puto (sladké, dušené rýžové koláče); nezralé ovoce, jako jsou zelené mango (které jsou jen mírně sladké, ale velmi kyselé), jsou konzumovány namočené ve slané nebo bagoongské půdě. Obvyklé je také použití sýra ve sladkých koláčích (jako je bibingka a puto), stejně jako ve zmrzlině. Filipínská kuchyně také kombinuje sladké (tamis) a kyselé (asim) potraviny.

Sport

Bojové umění eskrima (zvané též arnis) bylo roku 2009 zákonem uznáno za národní sport.

Filipínci se olympijských her zúčastňují od roku 1924, přesto se jim dosud (do roku 2018) nepodařilo vybojovat zlatou olympijskou medaili. Vzhledem k tradici bojových umění blízkých boxu, jež je typická pro celou oblast jihovýchodní Asie, jsou Filipínci na olympiádě nejúspěšnější právě v boxu. Z deseti olympijských cenných kovů, jež do roku 2010 získali, bylo pět právě z boxerského ringu, z toho dvě stříbra (Anthony Villanueva, Mansueto Velasco). Historické třetí stříbro získala na hrách v Riu roku 2016 vzpěračka Hidilyn Diazová, největší filipínská sportovní hvězda současnosti.[34] První medaili pro Filipíny vybojoval již roku 1928 plavec Teófilo Yldefonso. Dva bronzy brali Filipínci i v atletice, roku 1932 ho v Amsterdamu získal trojskokan Simeon Toribio a roku 1936 v Berlíně v běhu na 400 metrů překážek Miguel White. Filipíny jsou prvním tropickým státem, který se zúčastnil zimních olympijských her.

Profesionálními mistry světa byli boxeři Francisco Guilledo, Ceferino Garcia, Nonito Donaire či Manny Pacquiao. Filipínským rodákem byl úspěšný hráč amerického fotbalu Tim Tebow. Filipínští basketbalisté získali bronz na mistrovství světa v roce 1954.

Oblíbenou zábavou místních obyvatel jsou kohoutí zápasy, na Filipínách zvané sabong.[35] Jo jo je tradiční filipínskou hračkou a díky filipínskému podnikateli žijícímu v USA, Pedro Floresovi, se rozšířilo do celého světa a akrobacie s ním se stala i oblíbeným sportem.[36]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Philippines na anglické Wikipedii.

  1. MOLDAVA, Tadeusz a kolektiv. Státy světa. 2. vyd. Praha: Fragment, 2002. ISBN 80-7200-669-X. S. 97.
  2. Archivovaná kopie. esa.un.org [online]. [cit. 2018-06-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-09-19.
  3. http://www.chanrobles.com/article14language.htm The 1987 Constitution of the Republic of the Philippines
  4. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online.
  5. Philippines [online]. Central Intelligence Agency [cit. 2009-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-07-19. (anglicky)
  6. Commission on Population. www.popcom.gov.ph [online]. [cit. 2018-12-05T07:08:12Z]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
  7. https://archive.is/20120707151349/http://business.blogs.cnn.com/2012/01/12/worlds-top-economies-in-2050-will-be/ HSBC Analysis – World’s top economies in 2050 will be...
  8. New find shows early humans were in the Philippines 700,000 years ago
  9. BRUMM, Adam. Rhino fossil rewrites the earliest human history of the Philippines. The Conversation. Dostupné online [cit. 2018-12-04]. (anglicky)
  10. Dějiny Filipín. Cestovní kancelář Chinatours [online]. [cit. 2019-08-16]. Dostupné online.
  11. Blumentritt, Ferdinand – první znalec Filipín u nás. www.mzv.cz [online]. 2018-02-28 [cit. 2019-11-12]. Dostupné online.
  12. TUCKER, Spencer. The Encyclopedia of the Spanish-American and Philippine-American Wars: A Political, Social, and Military History. [s.l.]: ABC-CLIO, 2009. Dostupné online. ISBN 9781851099511. S. 478. (anglicky)
  13. "Filipínští muslimové chtějí nezávislost. Kvůli bojům uprchlo na 16 tisíc lidí". Hospodářské noviny. 25. října 2010.
  14. Filipíny odcházejí od Mezinárodního trestního soudu. Dutertemu se nelíbí vyšetřování krvavého honu na drogový průmysl. Seznam Zprávy [online]. 15. března 2018. Dostupné online.
  15. BATEMAN, Graham; EGANOVÁ, Viktorie. Zeměpis světa. [s.l.]: Columbus, 2000.
  16. Climate of the Philippines [online]. PAGASA [cit. 2009-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky)
  17. Baguio – AMS Glossary. glossary.ametsoc.org [online]. [cit. 2019-11-12]. Dostupné online.
  18. www.typhoon2000.ph [online]. [cit. 22-05-2008]. Dostupné v archivu pořízeném dne 22-05-2008.
  19. http://www.clovekvtisni.cz/cs/humanitarni-a-rozvojova-pomoc/zeme/filipiny
  20. Philippine typhoon death toll to rise as rescuers reach remote areas. Reuters. 2013-11-11. Dostupné online [cit. 2019-11-12]. (anglicky)
  21. Filipínský prezident se v Číně rozešel s USA: S Čínou a Ruskem proti světu. Lidovky.cz [online]. 2016-10-20 [cit. 2018-12-05T08:56:51Z]. Dostupné online.
  22. Duterte: Mám Čínu a Rusko, styky s Evropou klidně přeruším. TÝDEN.cz [online]. 2017-10-14 [cit. 2018-12-05T09:00:56Z]. Dostupné online.
  23. PROVINCIAL SUMMARY: NUMBER OF PROVINCES, CITIES, MUNICIPALITIES AND BARANGAYS, BY REGION, As of 31 March 2020 [online]. Philippine Statistics Authority [cit. 2020-08-06]. Dostupné online. (anglicky)
  24. State of the Nation Address of President Gloria Macapagal-Arroyo during the 3rd Regular Session of the 13th Congress of the Republic of the Philippines Archivováno 27. 2. 2007 na Wayback Machine Gov.Ph. Accessed September 15, 2006
  25. Filipíny: Základní charakteristika teritoria. www.businessinfo.cz [online]. [cit. 2018-12-05T07:10:08Z]. Dostupné online.
  26. Filipíny: Zahraniční obchod a investice. www.businessinfo.cz [online]. [cit. 2018-12-05T08:06:43Z]. Dostupné online.
  27. CO2 Emissions from Fuel Combustion Archivováno 12. 10. 2009 na Wayback Machine Population 1971–2008 (pdf Archivováno 6. 1. 2012 na Wayback Machine page 86); strana 86, IEA (OECD/ World Bank) (original population ref OECD/ World Bank e.g. in IEA Key World Energy Statistics 2010 strana 57)
  28. "Církev hrozí prezidentovi Filipín exkomunikací kvůli antikoncepci[nedostupný zdroj]". Zdravotnictví a medicína: zdravi.e15.cz. 16. května 2011.
  29. "Filipíny: Národ ohnivých ostrovů". 100+1 zahraniční zajímavost. 16. dubna 2013.
  30. Zlatého lva získal v Benátkách filipínský film Žena, která odešla - Novinky.cz. www.novinky.cz [online]. [cit. 2019-11-12]. Dostupné online.
  31. Změna pohlaví! Z hvězdy seriálu Glee Charice Pempengco je Jake Zyrus!. Ocko.tv [online]. 2017-06-30 [cit. 2019-11-12]. Dostupné online.
  32. Baroque Churches of the Philippines. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2019-11-12]. Dostupné online. (anglicky)
  33. Filipíny – dědictví UNESCO: Můj průvodce. mujpruvodce.cz [online]. [cit. 2018-12-03]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
  34. OH 2016: Šu-Čch' z Tajwanu zlatá v kategórii do 53 kg vo vzpieraní. TERAZ.sk. 1970-01-01. Dostupné online [cit. 2018-12-04]. (slovensky)
  35. Kohoutí zápasy přitahují davy Filipínců. Poražený bojovník putuje do polévky. Deník.cz. 2018-10-03. Dostupné online [cit. 2018-12-04].
  36. Druhá nejstarší hračka na světě? Je to jo-jo. ExtraStory.cz. Dostupné online [cit. 2018-12-04].

Literatura
  • SLAVICKÝ, Stanislav. Filipíny: pašije a fiesty. Praha: Gallery, 2008. 127 s. ISBN 978-80-86990-51-4.
  • SLAVICKÝ, Stanislav. Scénické tradice jihovýchodní Asie. Praha: KANT, 2015. ISBN 978-80-7437-175-2.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.