Vrchní velitel
Vrchní velitel (angl. Commander-in-chief, českoněmecky Oberkommandant) je velitel, kterému podléhají veškeré vojenské jednotky v dané oblasti (tzv. místní vrchní velitel) nebo veškeré ozbrojené síly státu (vrchní velitel, někdy generalissimus). Funkce vrchního velitele přísluší obvykle buďto jednomu z nejvyšších vojenských důstojníků, nebo hlavě státu (potažmo hlavě kmene).
Principem vrchního velitele je určité rozhodování, vydávání rozkazů, a protože v některých případech rozhodování může být klíčové časové hledisko, bývá tak často v Ústavě uváděn vrchní velitel jakožto osoba, nikoliv kolektivní orgán (kupř. parlament). Ve státech, kde se výkonná moc dělí, to bývá často hlava státu (zpravidla prezident), nikoliv hlava vlády (zpravidla premiér), aby se předešlo značné kumulaci moci.
Hlava státu může být vrchním velitelem pouze formálně. V takovém případě skutečný výkon funkce připadá na vládu, ministra obrany nebo některého z nejvyšších důstojníků (např. náčelníkovi generálního štábu). Je také možné, že se pravomoce obvykle příslušící vrchnímu veliteli mezi tyto instituce dělí.
Má-li hlava státu skutečné pravomoci vrchního velitele (tj. nejde jen o formální titul), což je obvyklé v silných prezidentských systémech (USA, Ruská federace) nebo některých silných monarchiích (např. Jordánsko), může se stát, že hlava státu předá během války pravomoci vrchního velitele (či jejich část) jiné osobě, nejčastěji profesionálnímu vojákovi, nebo výjimečně i ministru obrany (Např. finský prezident Kyösti Kallio předal po napadení své země Sovětským svazem své pravomoci maršálu Mannerheimovi ...). Hlava státu si ovšem může své pravomoci také ponechat a velet osobně, případně si ponechat schvalovací práva u důležitých operací (např. George W. Bush nebo J. V. Stalin) ...
Vrchnímu veliteli na národní úrovni podléhají všechny jednotky, pochopitelně včetně lokálních vrchních velitelů a jim podřízených oddílů. Vrchní velitel má teoreticky neomezenou autoritu a je plně kompetentní rozhodovat veškeré otázky související s vedením bojových operací. V demokraciích a konstitučních monarchiích ovšem zpravidla existují určitá omezení těchto pravomocí a podřízení vrchního velitele v určitých otázkách nevojenským institucím (např. některé operace lze provést pouze s předchozím souhlasem parlamentu, případně má vláda určité pravomoci v oblasti zadávání strategických cílů válečných operací).
Dle Ústavy České republiky je vrchním velitelem ozbrojených sil prezident republiky.[1]
