Ferdinand II. Štýrský

Narodil se 9. července 1578 jako nejstarší syn arcivévody Karla II. Štýrského (1540–1590), syna císaře Ferdinanda I. a Marie Anny Bavorské (1551–1608). Byl vychováván v přísné katolické víře. Na výchovu osobně dohlížela jeho matka, která ovlivňovala i jeho pozdější rozhodnutí, a to až do své smrti v roce 1608. V roce 1590 byl dvanáctiletý Ferdinand poslán do jezuitské koleje v bavorském Ingolstadtu. Krátce nato však zemřel jeho otec, arcivévoda Karel, a regentskou vládu v tzv. Vnitřních Rakousích, (které zahrnovaly Štýrsko, Korutany a Kraňsko) za nezletilého Ferdinanda vykonával jeho starší bratranec Maxmilián III. Ferdinandovi katoličtí učitelé mu vštípili přesvědčení, že panovník je zodpovědný za duchovní spásu svých poddaných a jeho povinností je chránit před odklonem od „správné“ (katolické) víry. To byl zřejmě důvod, proč později nestrpěl nekatolíky na ovládaných územích. Jeho politika byla ovlivněna tímto postojem a spočívala především v nekompromisním postupu proti příslušníkům nekatolických církví.

Vévoda Ferdinand (přemalovaný pozdější nápis v levém dolním rohu jej určuje jako arcivévodu rakouského, ačkoliv té době ještě Rakousům nevládl) se svým dvorním trpaslíkem. Olejomalba Josefa Heintze st. z roku 1604

Do dědičných zemí se navrátil po dokončení svých studií v roce 1595 a podnikl pouť do Loreta a Říma. Jednalo se o tzv. kavalírskou cestu, při které v tehdejší době mladí šlechtici získávali zkušenosti. V habsburském rodě však byla taková cesta neobvyklá. Ferdinand byl jediným příslušníkem rodu, který něco takového podnikl. Krátce po návratu začal tvrdě potlačovat vyznavače nekatolické víry. V roce 1598 například vypověděl nekatolické kazatele a duchovní ze Štýrského Hradce. Jeho kroky vyvolávaly odpor mezi protestantskou šlechtou. Její nejednotnost však mu nakonec umožnila dosáhnout toho, že kolem roku 1600 již byla většina území vnitrorakouských zemí alespoň formálně katolická.

Vzhledem k tomu, že císař Matyáš neměl žádné potomky, byl ještě za jeho života přijat českými stavy za českého krále (5. června 1617) a korunován v chrámu sv. Víta v Praze 29. června téhož roku. Volbu mu zaručila tzv. Oňatova smlouva mezi rakouskými a španělskými Habsburky, podle které se španělská větev rodu vzdala nároku na vládu ve středoevropských zemích. Čeští stavové, kteří věděli o jeho protireformačním tažení v Korutanech a Štýrsku, jej zvolili za příslib respektování Rudolfova majestátu, který zaručoval náboženské svobody šlechty a měšťanů.

Šlo o absolutistického vládce, jenž popíral světská práva šlechty, která se v nově ovládnutých zemích dosud těšila značným výsadám a měla významný podíl na vládě. Vzhledem k vysokému počtu protestantů (a to i mezi šlechtou) se nový král stal brzy nepopulárním. Někteří jeho odpůrci zahájili dne 23. května 1618 Pražskou defenestrací české stavovské povstání, kterým začala v Evropě třicetiletá válka. Na stranu českých nekatolických stavů se dala také protestantská šlechta z Horních a Dolních Rakous, která nechtěla Ferdinanda přijmout za arcivévodu. Vídeňský dvůr, ovládaný císařovým kancléřem kardinálem Kleslem, chtěl situaci řešit diplomatickou cestou. On sám však nebyl ochoten ke kompromisům a prosazoval radikální kroky. Proto nechal Khlesla v červenci 1618 zatknout a internovat. Nemocný císař v dané situaci zůstal pasivní a nijak nezasáhl.

Po smrti císaře Matyáše v březnu 1619 se nemohl fakticky ujmout vlády v českých a rakouských zemích. Česká stavovská vojska pod vedením Matyáše Thurna oblehla Vídeň, ale o její dobytí se nepokusila. Stavovští předáci se dohodli, že se pokusí o diplomatické řešení. Chtěli jej donutit, aby potvrdil dřívější stavovské a náboženské svobody v Dolních a Horních Rakousích a v českých zemích. Dne 5. června 1619 pronikli zástupci rakouské protestantské šlechty do vídeňského Hofburgu a předložili mu své požadavky. Avšak dříve, než byl donucen tyto požadavky přijmout, byl osvobozen rychlým zásahem vojenského oddílu. On sám to pokládal za zásah boží Prozřetelnosti a její ochrany. Tato událost ho utvrdila v přesvědčení, že proti jinověrcům je třeba jednat rázně, a ovlivnila jeho další politické kroky.

Dne 19. srpna byl generálním sněmem Koruny české prohlášen za sesazeného. O týden později byl novým českým králem zvolen Fridrich Falcký, známý jako „zimní král“, který stál v čele Protestantské unie.

Určitou satisfakci obdržel poté, co byl 28. srpna 1619 říšskými kurfiřty ve Frankfurtu nad Mohanem jednomyslně zvolen a korunován císařem Svaté říše římské. Bylo to v době kdy vládl pouze sjednoceným rakouským zemím, ale neovládal žádnou z královských korun. Jedním z kurfiřtů, kteří mu dali svůj hlas, byl i Fridrich Falcký.

Jediný problém byl s kurfiřtským hlasem českého krále, vzhledem k tomu, že nebylo úplně jasné, kdo tímto hlasem disponuje. Čeští stavové považovali sesazení českého krále za legální, a proto vyslali do Frankfurtu své poselstvo. Pokud by nebyl sesazen podle práva, měl by tento hlas on sám. Z tohoto důvodu se hlasovalo o tom, komu hlas náleží, a výsledek byl nerozhodný.[1] Později, když se hlasovalo, není již sedmý hlas zmiňován.

Je spíše zajímavostí, že v této době se rozšířila pověst, že byl stižen mrtvicí, ochrnul na polovinu těla a oslepl na jedno oko, což však nebyla pravda.

Cestou zpět do Vídně uzavřel v Mnichově tajnou dohodu se svým příbuzným Maxmiliánem I. Bavorským, s jehož pomocí a s pomocí polských a španělských katolických spojenců se mu již v září podařilo uklidnit poměry v rakouských zemích. Jako odměna za pomoc byly Bavorsku zastaveny Horní Rakousy.

Spojenci pak porazili 8. listopadu 1620 české stavovské vojsko v bitvě na Bílé hoře. Tato bitva, ač nepříliš rozsáhlá, znamenala zásadní obrat v dalším vývoji. Po porážce českých stavů opustil Fridrich Falcký zemi, a Ferdinand II. se tak mohl opět ujmout vlády. Místodržícím v Čechách jmenoval Karla z Lichtenštejna a zrušil Rudolfův Majestát tím, že ho jednoduše přestřihl nůžkami. Následovala vlna zatýkání, konfiskací majetku a tvrdých trestů. Dne 21. června 1621 nechal popravit na pražském Staroměstském náměstí vůdce povstání.

V roce 1622 vydal tzv. generální pardon, jímž omilostnil další účastníky povstání. Milost se týkala zachování osobních práv šlechticů, nikoliv však majetku. V následujícím roce a půl nastalo další rozsáhlé zabavování majetku české protestantské šlechty a královských měst, který následně výhodně získaly jiné, katolické, většinou cizí šlechtické rody.

Potlačení povstání znamenalo nečekanou příležitost k prosazení rekatolizačních snah a provedení kroků omezujících moc šlechty v přímo ovládaných zemích s výjimkou Uher.

Ferdinand II. roku 1619

Po potlačení povstání začal uplatňovat tvrdou rekatolizační politiku a upevňovat centrální moc a začlenění českých zemí do habsburské monarchie. Postupně, zejména v době válečného příměří mezi roky 1622 a 1623, vydal několik nařízení, která vedla k upevnění panovnické moci. Tato dílčí opatření nakonec byla zahrnuta do jednotného právního dokumentu. V roce 1627 vydal tzv. Obnovené zřízení zemské pro Čechy, což byla ústava, která mimo jiné prohlásila České království za dědičné v habsburské linii, zaváděla absolutismus namísto dosavadního stavovského zřízení (zemské sněmy ztratily právo volby českého krále), zrovnoprávnila němčinu s češtinou v úředním styku (od roku 1615 byla jednacím jazykem zemského sněmu pouze čeština) a zavedla jako jediné povolené katolické náboženství. O rok později vydal stejný zákoník i pro Moravu. Ustanovení Obnoveného zřízení zemského se udržela v platnosti až do roku 1848.

V této době v důsledku tvrdé protireformační politiky musela zemi opustit velká část české inteligence, která odmítla přestoupit na katolickou víru (např. Jan Amos Komenský, Pavel Stránský, Pavel Skála ze Zhoře, Václav Hollar aj.). To v praxi znamenalo postupný kulturní a jazykový úpadek českého národa. Zástupci stavů měli na výběr, zda přestoupí na katolickou víru, nebo emigrují. Poddaný lid však byl ke katolictví nucen přestoupit povinně.

Za podobných příslibů, které dal při volbě českým králem, byl Ferdinand v roce 1618 zvolen také uherským králem. Situace v zemi byla značně komplikovaná, neboť Uherské království bylo v průběhu 16. a 17. století rozděleno do tří částí. Habsburkové ovládali pouze tzv. „královské Uhry“, které se rozkládaly na území Horní země (dnešní Slovensko), Chorvatska a úzkého pásu při hranicích s Rakouskem. Centrální část Uher byla součástí turecké Osmanské říše a na východě se nacházelo samostatné Sedmihradské knížectví, které bylo politicky závislé na Osmanské říši. Toto období se vyznačovalo častými válečnými konflikty.

Po propuknutí českého stavovského povstání využil situace sedmihradský kníže Gabriel Bethlen, který snil o znovusjednocení Uher a zároveň byl důležitým spojencem protestantů ve Svaté říši římské. Protestantské stavy v Uhrách dojednaly spojenectví mezi českými vzbouřenci a Bethlenem. Ten mu v roce 1619 vyhlásil válku a podařilo se mu obsadit téměř celé Horní Uhry. Ve spojení s moravskými a českými oddíly následně oblehl Vídeň. Ačkoliv byl donucen k ústupu, udržel si v následném příměří vládu nad dobytými oblastmi a 25. srpna 1620 nechal uherským sněmem zvolit za krále namísto Ferdinanda. S tímto krokem by bývala souhlasila i turecká Porta (nejvyšší orgán osmanské říše), ovšem pod podmínkou, že se vzdá Sedmihradska, což pro něj bylo nevýhodné.

Mezitím bylo v Čechách poraženo stavovské povstání. To mezi uherskou šlechtou vyvolalo paniku a ta spěchala ujistit jej o své loajalitě. Bethlen zůstal osamocen a musel vzdorovat protiútoku. Dne 6. ledna 1622 byl uzavřen mikulovský mír, v němž se Bethlen vzdal nároků na královský titul a většiny dobytých území (kromě sedmi stolic na východě Horních Uher a vévodství ve Slezsku). Týden po uzavření míru pak ujistil uherské stavy, že budou zachována jejich privilegia a náboženské svobody.

Až do své smrti (1637) nemusel čelit útokům sedmihradských knížat, ačkoliv k tomu byla protestantskými spojenci vybízena. K tomu došlo až za vlády jeho syna.

Po porážce stavovského povstání napadla císařská a španělská vojska porýnskou Falc (říšské panství uprchlého českého krále Fridricha). V září 1622 se podařilo dobýt sídelní město Heidelberg. Aby císař získal zpět zastavené Horní Rakousy, odebral v rozporu se Zlatou bulou Karla IV. Fridrichovi kurfiřtskou hodnost (spojenou s právem volit císaře a dalšími privilegii) a převedl ji na bavorského vévodu, který se navíc stal regentem. Tento krok vyvolal odpor u protestantských knížat a zformování protikatolické koalice v říši. Do čela této koalice se postavil dánský král Kristián IV., který byl zároveň říšským knížetem v Šlesvicku a Holštýnsku.

Tehdy přijal do svých služeb Albrechta z Valdštejna, který mu půjčoval peníze a nabídl vojenskou pomoc a postavení armády na vlastní náklady. V roce 1625 jmenoval Valdštejna vrchním velitelem císařských vojsk. Valdštejn si císaře zavázal a ze svých služeb ekonomicky profitoval. Zároveň jako schopný vojevůdce svedl řadu úspěšných bitev. Jeho zásluhou se většina bojů třicetileté války za Ferdinandova života vedla mimo území českých a rakouských zemí.

Na základě dosavadních úspěchů pak začal rozšiřovat snahy o rekatolizaci na území celé Svaté říše římské, v jejímž čele stál. V roce 1629 vydal tzv. restituční edikt, kterým požadoval navrácení náboženských a územních poměrů před rok 1555, kdy byl uzavřen tzv. augšpurský mír. To vedlo k rozpoutání výpadů protestantského Švédska proti Habsburkům.

Valdštejn získal díky svému postavení a schopnostem značný vliv a bohatství, což pochopitelně budilo závist mezi jeho odpůrci. Začátkem roku 1634 císař uvěřil zprávám o údajné Valdštejnově zradě, a nechal ho proto 25. února v Chebu zavraždit. Za duši frýdlantského vévody nechal sloužit na tři tisíce mší.^[zdroj?]

Ve snaze získat přízeň saského kurfiřta Jana Jiřího postoupil roku 1635 Sasku území Horní i Dolní Lužice uzavřením separátního míru (tzv. pražský mír), což znamenalo trvalou ztrátu tohoto historického území Koruny české.

Ještě za svého života prosadil korunovaci svého syna Ferdinanda III. římským králem (prosinec 1636). Zemřel ve Vídni 15. února 1637. Dokázal prosadit svoji koncepci centralizované Habsburské monarchie, zanechal však své země v ničivé smršti bojů třicetileté války, která v době jeho smrti zdaleka nebyla u konce.

Pohřben byl v mauzoleu ve Štýrském Hradci, které sám založil. Jeho srdce bylo uloženo v Hrobce srdcí v augustiniánském kostele a jeho vnitřnosti ve Vévodské hrobce svatoštěpánské katedrály ve Vídni.

• Biografický slovník českých zemí : 16. sešit : Ep–Fe. Praha : Academia ; Historický ústav AV ČR, 2013. 136 s. ISBN 978-80-200-2292-9 (Academia) ; ISBN 978-80-7286-215-3 (Historický ústav AV ČR). S. 122–124.
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1584-1620. První Habsburkové na českém trůně II. Praha: Libri, 2009. 496 s. ISBN 978-80-7277-388-6.
• ČORNEJOVÁ, Ivana. Ferdinand II. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 385–397.
• ČORNEJOVÁ, Ivana; MIKULEC, Jiří; VLNAS, Vít, a kol. Velké dějiny zemí Koruny české VIII. 1618-1683. Praha: Paseka, 2008. 800 s. ISBN 978-80-7185-947-5.
• ČORNEJOVÁ, Ivana; RAK, Jiří; VLNAS, Vít. Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách. Praha: Grafoprint-Neubert, 1995. 289 s. ISBN 80-85785-20-X.
• HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové : životopisná encyklopedie. Překlad Milada a Milan Kouřimských. 3. vyd. Praha: Brána, 2010. 408 s. ISBN 978-80-7243-455-8. S. 97–99. Přeloženo ze čtvrtého, upraveného vydání.
• KONTLER, László. Dějiny Maďarska. 2., dopl.. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 613 s. ISBN 978-80-7106-616-3. S. 152–153.
• VÁCHA, Štěpán. Der Herrscher auf dem Sakralbild zur Zeit der Gegenreformation und des Barock: Eine ikonologische Untersuchung zur herrscherlichen Repräsentation Kaiser Ferdinands II. in Böhmen. Prag: Artefactum, 2009. 327 s. ISBN 978-80-86890-23-4. (německy)
• VEBER, Václav, a kol. Dějiny Rakouska. 1. doplněné a aktualizované. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-239-4.
• VOCELKA, Karl; HELLER, Lynne. Soukromý svět Habsburků : život a všední dny jednoho rodu. Překlad Lucie Navrátilová. 1. vyd. Plzeň: Plejáda, 2011. 344 s. ISBN 978-80-87374-29-0.
• VONDRA, Roman. Ferdinand II. (1875-1637). Historický obzor. 2009, roč. 20, čís. 1/2, s. 37–40. ISSN 1210-6097.
• WINKELBAUER, Thomas. Österreichische Geschichte 1522 - 1699 : Ständefreiheit und Fürstenmacht ; Länder und Untertanen des Hauses Habsburg im konfessionellen Zeitalter. Teil 1. Wien: Ueberreuter, 2003. 621 s. ISBN 3-8000-3528-6. (německy)
• WINKELBAUER, Thomas. Österreichische Geschichte 1522 - 1699 : Ständefreiheit und Fürstenmacht ; Länder und Untertanen des Hauses Habsburg im konfessionellen Zeitalter. Teil 2. Wien: Ueberreuter, 2003. 567 s. ISBN 3-8000-3987-7. (německy)
• Hurter F., Geschichte Ferdinands II. und seiner Eltern (1850-64, 11 sv.). Dílo je rozděleno do dvou řad: první se zabývá Ferdinandem až do jeho volby císařem (díly 1-7), druhá popisuje jeho osudy po císařské volbě ve Frankfurtu (díly 8-11). V každém díle se na konci nachází edice příslušných textů. Většina dílů je přístupná online:
  • díl 1,
  • díl 3,
  • díl 4,
  • díl 5,
  • díl 7,
  • díl 8,
  • díl 9,
  • díly 10-11

• Galerie Ferdinand II. Štýrský na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ferdinand II. Štýrský na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ferdinand II. Štýrský

Předchůdce:		Český král		Nástupce:
Matyáš		1619		Fridrich Falcký
Fridrich Falcký		1620–1637		Ferdinand III.

Předchůdce: Matyáš

Císař Svaté říše římské 1619–1637

Nástupce: Ferdinand III.

Předchůdce: Matyáš

Římskoněmecký král 1619–1637

Nástupce: Ferdinand III.

Předchůdce: Matyáš

Uherský král 1619–1637

Nástupce: Ferdinand III.

Předchůdce: Matyáš

Chorvatský a slavonský král 1619–1637

Nástupce: Ferdinand III.

Předchůdce: Matyáš

Rakouský arcivévoda 1619–1637

Nástupce: Ferdinand III.