Stavovský stát

Silný vliv v zemích Koruny české získaly stavy v 2. polovině 15. století za vlády Vladislava Jagellonského, který měl jako český král jen omezenou suverenitu. Jednotlivé země vlastní autonomní zemské sněmy. Zasedali v nich zástupci šlechty a královských měst, nikoliv však církve. Rozhodnutí sněmů se stávala zákonem a byla zapisována do zemských desek.

Habsburkové po roce 1526 postavení panovníka posílili, a to hlavně díky nejednotnosti a vzájemné svárlivosti českých a moravských stavů. Poražením stavovského povstání v roce 1620 byly Ferdinandem II. provedeny kroky k omezení moci stavů a zavedení absolutismu. To bylo v roce 1627 v Čechách zakotveno zákonem (Obnovené zřízení zemské) a o rok později i na Moravě.

Návrh programu, který byl schválen 16. února 1939 programovou komisí Strany národní jednoty nebyl přijat.[1] Ustavující sjezd nově vzniklého uskupení plánovaný na květen 1939 se už vzhledem ke vzniku Protektorátu Čechy a Morava nestihl konat, ale jeho návrh programu označoval hned ve svém úvodu tuto stranu jako „výhradní nositelku mocenské vůle národa“. Návrh programu k uskutečnění stavovského státu měl velmi blízko k modelu italského fašismu nebo modelu autoritativního Rakouského státu. Hned v úvodu uváděl, že „Stav je veřejnoprávní sdružení všech osob, jež plní v národní pospolitosti společný hospodářský a sociální úkol. Sdružuje tedy zaměstnavatele i zaměstnance u jednoho společného stolu.“, dále počítal se zřízením šesti stavy: zemědělstvím, průmyslem, živnostmi, peněžnictvím, obchodem a dopravou, svobodnými povoláními a veřejnými zaměstnanci. Každý stav měl pak zřídit vlastní komoru a z ní zvolení delegáti vytvářet „Nejvyšší hospodářskou radu republiky”. Stávky měly být zakázány a nad jmenováním představitelů stavů měla mít hlavní slovo vláda.[2] Na konci února přistoupila Národní jednota ke zřizování jednotných odborných a odborových organizací.[3]