Josef Scheiwl

Byl synem královéhradeckého měšťana - obuvníka a pozdějšího kostelníka v chrámu Panny Marie. Navštěvoval německou školu a zpíval na kruchtě katedrály sv. Ducha. Jeho pěvecký talent ho předurčoval ke studiu konzervatoře, v čemž ho podporovali i rodiče a přátelé. Mladý Scheiwl se ale nadchl pro malířství. Ve volném čase se pokoušel napodobovat kostelní obrazy a naslouchal vyprávění o slavných umělcích. Rodina z jeho zájmů ale velkou radost neměla, protože výtvarníkům v té době často hrozila bída.[2]

Později vstoupil na podreálku ve Dvoře Králové. Když se tam dověděl, že jako historický malíř bude potřebovat gymnaziální vzdělání, vrátil se roku 1849 do rodného města, kde absolvoval tři ročníky. V roce 1852 odjel bez prostředků na pražskou malířskou akademii. Musel zápasit s hmotným nedostatkem, na živobytí si přivydělával doučováním dětí. Ve třetím ročníku se jeho učitelem stal Eduard von Engerth, pozdější ředitel vídeňské galerie v Belvederu.[2]

V roce 1857 byl vybrán, aby pro publikaci c. k. ústřední komise pro zachování památek umění stavitelského v Rakousku nakreslil české korunovační klenoty.[3] Byla to mimořádná zakázka — klenoty byly v té době veřejnosti nepřístupné (což trvalo až do první republiky) a příležitost uvidět je mělo jen několik málo lidí. Scheiwl si musel nechat ušít černé slavnostní šaty a navléci rukavičky, aby se královských památek nedotkl holou rukou. Když v doprovodu profesora Engertha přijel na Pražský hrad, přinesl kardinál Schwarzenberg královskou svatováclavskou korunu na červeném aksamitovém polštáři za vyzvánění zvonů ze Svatovítského chrámu přes Vladislavský sál do staré sněmovní síně. Tam se dojatý Scheiwl dal do práce. K malbě měl určen čas od 9 do 12 dopoledne a od 14 do 17 odpoledne po dobu deseti dnů, přičemž na něj dohlížel jeden z místodržitelských radů. Pátého dne se na postup prací přišel osobně podívat bývalý císař Ferdinand I. Dobrotivý. Výsledek se vydařil tak, že byl Scheiwl ještě téhož roku vyzván namalovat několik výjevů z Karlštejna. Obrazy korunovačních klenotů později vydal František Skrejšovský jako populární prémii k předplatnému časopisu Světozor, a jeho prostřednictvím se dostaly do mnoha českých domácností.[4]

Později maloval zejména církevní obrazy. K jeho dílům patří např.:[5]

• tři velká okna pro katedrálu v Hradci Králové
• dva návrhy na okna pro Chrám sv. Víta
• hlavní oltářní obraz sv. Haštala a čtyři evangelisté pro Kostel svatého Haštala
• dvanáct nástěnných maleb, dvanáct apoštolů a svatá Anna v kostele sv. Štěpána
• svatý Josef pro kostel na Pankráci
• čtyři alegorie pro Thunovský palác v Praze (Víra, Naděje, Láska, Moudrost)
• sgrafita na Vyšší dívčí škole v Praze
• cyklus maleb na občanské záložně v Karlíně
• Svatá Ludmila své vrahy častující na Tetíně (1858), zakoupeno Krasoumnou jednotou[2]
• Episoda z pronásledování Vršovců (1860), zakoupil František Karel Habsbursko-Lotrinský[2]
• oltář s obrazem sv. Petra a Pavla a další výzdoba v kostele v Kojicích[2]
• tři oltářní obrazy v kostele sv. Mikuláše v Nechvalíně (dnes Nechvalice)[6]
• obrazy na plechových deskách v kaplích na poutní trase z Lorety do kláštera Hájek, instalované při jejich rekonstrukci v letech 1899-1900[7]

Ilustroval rovněž některá literární díla:[8]

• Rukopis královédvorský (1867, 1873)
• Karel Hynek Mácha: Máj (1872)

Pro Františka Skrejšovského vytvořil Památky krasopisné, vyňaté z rukopisů knihoven českých (vydáno 1869-73)[8] a řadu ilustrací v časopisu Světozor (např. portréty osobností nebo ilustrace k básni Poklad z Erbenovy Kytice z pověstí národních).[9] Rovněž kreslil archeologické nálezy pro časopis Památky archeologické, Zapovu Česko-moravskou kroniku a jiné publikace.[2]

V 70. letech Scheiwl vyučoval kreslení od ruky v kreslicí škole obchodní a průmyslové dívčí školy Ženského výrobního spolku českého.[10] Roku 1888 věnoval tomuto spolku olejomalbu znázorňující alegorickou postavu Vědy.[11]

Jeho tvorba byla v 60. a 70. letech 19. století populární, později byl ale jeho styl považován za zastaralý. V posledních letech jej trápil šedý zákal, který mu postupně znemožnil další tvorbu. Poslední obraz, Nero, započatý tři roky před smrtí, už pro nemoc nedokončil.[3]

Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.[5]

• 
  Josef Scheiwl - Ludmila a sv. Václav
• 
  Josef Scheiwl - Alegorie zimy
• 
  Josef Scheiwl - Alegorie léta
• 
  J. Scheiwl - Česká královská koruna (1857)
• 
  Ludiše a Lubor - ilustrace J. Scheiwla k Rukopisu královédvorskému
• 
  Josef Scheiwl - Portrét Dominika Kýnského (1869)
• 
  Josef Scheiwl - Portrét Ignáce Jana Hanuše (1869)