Hřivna

Na území Československa byly četné nálezy nazývané pro svůj tvar a původ slovanské sekerovité hřivny.

Největším nálezem na území Československa (14. 11. 1955, Hrádok, okres Nové Mesto nad Váhom) byl depot asi 400 železných hřiven ve svazcích po 20 kusech, celkem asi 65 kg.

Menších nalezišť je na našem území celá řada. Velký depot byl nalezen např. u Starého Města u Uherského Hradiště, dále Pohansko u Břeclavi, Olomouc (v základech Národního domu, v blízkosti olomouckého hradu a na Předhradí[2]). Hezkou hřivnou se může pochlubit také Přerov. Ta je uložena v Moravském zemském muzeu v Brně.

Celkové množství nálezů (k roku 1960) činilo několik set kusů na 14 katastrech s 29 nalezišti.

Datování těchto hřiven vyplývá z datování dalších předmětů v souborech nálezů a spadá do konce 8. století až do poloviny 10. století, přičemž hlavní dobou oběhu bylo zřejmě 9. století.

Plochý list se zužuje v tenký krček (dřík), následovaný zpravidla kladivovitým týlem, v němž byl proseknut otvor — očko.

Otvor bývá ve tvaru obdélníku o stranách 10–20 mm, ale někdy i sotva znatelný. Osa otvoru jde v rovině listu — shoda se sekerou.

Existuje však i nález s otvorem vedeným kolmo k rovině listu. Pak by šlo spíš o tvar klučovnice („motyky“). Někdy je týl jen plochý, okrouhlého tvaru a očko v něm, proseknuté jen jehlicovým nástrojem, má titěrné, milimetrové rozměry.

Jsou různé, délka listu 50–470 mm, šířka listu cca 60 mm, šířka týlu 25 mm. Tomu odpovídala i různá hmotnost. O tom ještě dál.

Hřivny v nalezeném množství dokládají na území Velké Moravy vyspělou hutnickou výrobu a zvýšenou produktivitu práce a všeobecně stoupající úroveň kultury vůbec. Produkce kovů stoupala a nastala nutnost vtisknout vyrobené surovině vhodný tvar, aby

• vyhovovala dopravě,
• dobře se skladovala,
• dobře se dělila,
• poskytovala přehled o množství,

což hřivna dobře splňovala.

Ještě v polovině 20. století považovaly některé autority hřivny za pracovní nástroje. Odtud také název „sekerovité“ hřivny. Tento názor byl však vyvrácen.

Metalurgický průzkum byl proveden v polovině 20. století na 7 vzorcích s těmito závěry:

• Materiálem je dobře kujná svářková ocel.
• Hřivny jsou často ukovány z železné lupy, tedy přímo z produktu hutě, někdy naopak svařeny — až nedbale — z plátků železa a oceli jakoby z již použitých výrobků či zbytků.
• Nikde nebylo zjištěno zpracování ostří — navaření ocelového ostří nebo nauhličení břitu či jeho kalení a popouštění, jak bylo již v té době běžnou praxí u tehdejších nástrojů. Naopak jsou tato místa často nejměkčí částí celého předmětu.
• Z hřiven byly někdy odseknuty části většinou trojúhelníkovitého či obdélníkového tvaru, kteréžto lamelky by se měly dobře hodit k výrobě a navařování břitu na vyráběné nože, sekery apod.
• Tenký krček by nemohl vydržet pracovní zatížení.
• Otvor v týlu je zpravidla příliš malý na připevnění k nějaké násadě či rukojeti. Někdy je zcela titěrný.
• Hřivny jsou nacházeny většinou ve větších depotech — jako sklad materiálu, ne jako jednotlivé kusy, jak tomu bývá u nástrojů.

Dodejme, že podobnost s běžným pracovním nástrojem není nijak udivující, neboť až do středověku byla ve všech kulturních oblastech světa forma suroviny i platidla odvozena od tvaru nějaké praktické potřeby a její základní a stylizované znaky si dlouho podržela. Pro polotovary byla tato stylizace typická.

Švédsko a zejména Norsko je na nálezy hřiven velmi bohaté — cca 60 nalezišť s 3 200 kusů ve velkých depotech. Neumíme je přesněji datovat. Jde asi o 9. století — dobu vikinskou.

Tvarově jde o stejné sekerovité hřivny (odlišné od slovanských jen v podrobnostech), ale nalézají se i kosy, radlice a rýče, i rozťaté železné lupy. Tato tvarová souvislost je udivující, neboť velkomoravská a severská naleziště jsou od sebe dosti vzdálená a jsou oddělena rozsáhlou oblastí, kde nejsou nálezy prakticky žádné — jižní Švédsko, Dánsko i  celé oblasti Německa a Polsko.

Pro přesnost dodejme, že v Polsku je udáváno jedno naleziště 10 kusů (Zawadzie Lanckorňské nad Dunajcem). Ovšem dodejme, že tato oblast patřila v odpovídající době k Velkomoravské říši.

Vyvinuly se hřivny například na severu, a u nás byla výroba podle jejich vzoru zavedena?

Soudí se, že nikoliv, nýbrž že slovanské a severské sekerovité hřivny vznikly nezávisle na sobě v důsledku podobných výrobních, hospodářských a kulturních podmínek. Společnou předlohou jim byly zřejmě výrobky kovářů z římských provincií v oblasti Porýní.

Vysoký stupeň zemědělství a diferenciace řemesel v důsledku zvýšené produktivity práce vyvolala přechod od směny naturální k dokonaleji organizované směně a tedy i k zaužívání nějakého směnidla (platidla).

Primitivní platidla dělíme na druhy

• užitkové — lze je přímo použít jako užitný předmět,
• symbolické — nejsou určeny k přímému použití, ale slouží jako symbol směňované hodnoty.

Užitková platidla se vžila evolučně jako první. V severních oblastech jimi byly například kožešiny — v těchto zeměpisných podmínkách jistě vysoce užitečný předmět. O jeho směnitelnosti netřeba pochybovat. Stejně tak tkaniny, motyky, na jihu pak dobytek, šperky, kovové nářadí, hroty oštěpů (často ve svazcích), apod.

Evropa užívala až po časný středověk různá symbolická platidla. Uveďme některé příklady:

• Staré Řecko:

  rožně = zahrocené železné tyče, tzv. obelos (οβελόι, οβελισκόυ)

  6 těchto rožňů se dalo vzít do hrsti lidské ruky — drachmy (δραχμή)

  Pozn.: V Aigině nařízením tyrana Feidona poprvé staženy z oběhu a nahrazeny raženými mincemi.

• Keltský svět, doba protohistorická:

  železné tyče či pruty, podobné čepeli meče, s určitou váhou (taleae ferreae).

• Anglie:

  rovněž tyto železné tyče či pruty (currency bars nebo sward money).

• Velká Morava:
  • řekněme úvodem, že nebyla nalezena žádná velkomoravská mince — zřejmě neexistovala.
  • Zato se používaly v polovině 10. století plátěné síťované šátečky (odtud plátno — platit). Zdůrazněme, že neměly žádnou užitkovou hodnotu. Svědectví o nich nalézáme ve zprávě Ibrahíma ibn Jákúba, člena španělského poselstva do německých a slovanských zemí v letech 965–966. Z tohoto zdroje se dovídáme i tehdejší hodnotu šátečku:

1 šáteček ~ 1/10 dináru (kirátu) ~ cca 76 g železa ~ 0,15 g stříbra

Za 1 kirát možno podle něj pořídit 10 slepic nebo „tolik pšenice, že vystačí člověku na měsíc, a za tutéž cenu tolik ječmene, kolik vystačí jezdci na 40 dní“.

• • Hodnotnější věci (např. pozemky) se kupovaly za hřivny. Vzhledem ke kulturním stykům s Byzancí lze u slovanské sekerovité hřivny soudit na souvislost s byzantskou librou, jejíž hodnota činila 327 g železa. Našlo se dobové závaží s osmi vyraženými kolečky o hmotnosti 41 g, tj. 1/8 byzantské libry.

Navlečením hřiven bylo možno vytvořit váhový celek. Např. ve zmíněném Hrádku tvořilo celek 20 hřiven = 1526 g = 5 byzantských liber.

Ve Starém Městě nalezené 3 velké hřivny odpovídaly rovněž 5 byzantským librám.

Naopak byly nalézány i znatelně menší hřivny. Nelze vyloučit, že jejich hmotnost nebyla náhodná, ale řídila se určitými metrologickými cíli vzhledem k vyšší váhové jednotce (byzantské libře) či cizím mincím, ale i hodnotou různých obvykle směňovaných životních potřeb či zemědělských produktů.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem nebudeme jistě souhlasit s tvrzením Ilustrovaného encykloped. slovníku z roku 1980 (uvedený zdroj č.6), kde se říká mj., že hřivna je v archeologii „kovový polotovar jednotného tvaru o shodné velikosti a hmotnosti…“.

• R. Pleiner: Slovanské sekerovité hřivny, Slovenská archeológia IX, 1961, str 405n
• Jaroslav Pošvář: Velkomoravské hřivny jako platidlo, Numismatické listy XVIII, 1963, str 134n
• Bedřich Spáčil: Česká měna od dávné minulosti k dnešku, Orbis Praha, 1974
• Čs. Etymologický slovník, Leda, 2001
• Slovník spisovného jazyka českého, Nakladatelství ČSAV, Praha 1960
• Ilustrovaný encyklopedický slovník, ČSAV, encykl. Institut, Academia 1980

• Torques

• Slovníkové heslo hřivna ve Wikislovníku