Saša Rašilov starší

Saša Rašilov, vlastním jménem Václav Jan Rasch (6. září 1891 Praha[2] – 3. května 1955 Praha[3]) byl český herec – komik, klaun a kabaretiér, otec kameramana Alexandra Rašilova (1936–2000), dědeček herce Saši Rašilova mladšího a jeho bratra Václava Rašilova, dlouholetý člen činohry Národního divadla v Praze.

Saša Rašilov starší
Narození6. září 1891
Praha
Úmrtí4. května 1955 (ve věku 63 let)
Praha
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
PříbuzníSaša Rašilov mladší (vnuk)[1]
Václav Rašilov (vnuk)[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
syn Saša Rašilov
vnuk Saša Rašilov mladší
vnuk Václav Rašilov

Životopis

Sám Saša Rašilov o sobě celý život tvrdil, že pochází ze zchudlé šlechtické rodiny a jeho celé jméno zní Wenzel Rasch rytíř von Hessen[4], šlo ale zřejmě o jednu z jeho četných mystifikací. Otec Anton Rasch (1845–1901) byl správcem šlechtického kasina v Celetné ulici,[p 1] zemřel náhle v roce 1901, když bylo Sašovi deset let. V tu dobu již žili jen tři sourozenci ze dvanácti dětí, které rodina měla[5]. Nejstarší ze synů byl violoncellistou v orchestru německého divadla v Brně, proto se Saša s matkou na krátko odstěhovali do Brna. Brzy se však vrátili do Prahy a žili na Žižkově. Matka v roce 1909 zemřela a v témže roce se Saša vyučil typografem a v letech 1909 až 1914 pracoval v pražských typografických závodech firmy Theodora Venta[6],[7].

Z první světové války se vrátil v roce 1916 poté, co dokázal nasimulovat závažnou nervovou nemoc a byl superarbitrován (podle svědectví jeho hereckého kolegy Františka Smolíka, který s ním za války sloužil u stejného útvaru)[8]. Po svém návratu do Prahy doby začal vystupovat v pražských kabaretech (Varieté v Karlíně, Rokoko, Longenův kabaret Bum, Revoluční scéna a Červená sedma). V Rokoku jej v roce 1920 viděl v titulní roli Molièrovy hry, upravené Eduardem Bassem jako revue a režírované Jiřím Drémanem, s názvem Pán z Prasátkova K. H. Hilar[9], tehdy ještě umělecký šéf Divadla na Vinohradech. Z Rokoka přestoupil Rašilov ještě krátce do kabaretu Bum, kde působili další významní komici (Vlasta Burian, Ferenc Futurista, Eman Fiala, Josef Rovenský a Karel Noll) a kabaret však po půl roce zanikl kvůli sporům v souboru. V roce 1921 z popudu tehdejšího nového šéfa činohry Karla Hugo Hilara přišel Rašilov na zkoušky a od 1. září 1921 se stal řádným členem činohry souboru Národního divadla v Praze, kde působil až do své smrti v roce 1955.

Z vystupování v kabaretu nabyl mnoho praktických hereckých zkušeností, zejména schopnosti improvizovat a navázat kontakt s diváky. Měl pozoruhodnou schopnost osobitě přetvářet klasické divadelní role podle svého naturelu, což ho posléze udělalo velice populárním.

Ještě v době po přijetí do Národního divadla bezplatně vypomáhal ve starožitnictví Emila Bernera v Praze a později se sám stal sběratelem starožitností, především hodin, porcelánu a nábytku, který i sám opravoval[10]. Po návratu z války bydlel na Starém Městě v Domě U železných dveří v Michalské ulici, později si koupil hausbót, na kterém několik let bydlel a který nechával kotvit v Podolí nebo u Žofína naproti Národnímu divadlu[11]. Při plavbách po Vltavě si oblíbil Zbraslav a v roce 1931 si zde pořídil dům. Aby získal peníze, začal se aktivněji zabývat filmem. V české kinematografii však začal působit už před první světovou válkou v roce 1913 ještě v průkopnických dobách českého němého filmu. Nicméně film jako takový příliš rád neměl, neboť mu zde především scházeli diváci a divadelní publikum.

Byl nejen v divadle, ale i v životě jedním z nejproslulejších bohémských mystifikátorů[12], srovnávaných v tomto směru např. s Jaroslavem Haškem[13].

Citát
„ Na každém představení „Sokyně“ jsem se musel znovu obdivovat Rašilovově komice, jeho tryskající nápaditosti, kterou obměňoval svou postavu. Na scénu s ním jsem se vždycky těšil po celý den. Ten veliký, ne dost doceněný herec byl svou tvůrčí intuicí podoben Marii Hübnerové. Tak jako ona, i on dovedl hereckým citem bezpečně vyhmátnout postavu a nemusel o ní přemýšlet. O takových se říká, že jsou to herci „z boží milosti“. “
— Ladislav Boháč [14]

Ocenění

Divadelní role, výběr

Filmografie, výběr

Divadelní osobnosti o Sašovi Rašilovovi

Vlasta Fabianová

  • Saša Rašilov! Na toho nesmím zapomenout. Nepoznala jsem živelnějšího herce, živelnějšího člověka. Podle mne jeden z největších herců naší generace. Nej, nej, nej...Prostě Rašilov byl Rašilov. Měl tak výraznou tvář, že žádná maska, žádná paruka nemohla změnit jeho vizáž. A přece byl v každé roli úplně jiný. Proměňoval se – ne fyzicky, ale někde uvnitř – jako fakír.[15]
  • Komik z boží milosti. Zase celou svou bytostí. Jak ten se dovedl od srdce, od plic a vím já od čeho jiného smát! Patřil mezi ty, kteří se dokonce zasmáli povedenému žertíku jiných na svou adresu. Těch lumpárniček, co se mu navyváděli dobráci kolegové – a nejen oni, i technický personál![15]

Jan Pivec

  • Sašu Rašilova jsem měl velice rád na jevišti i mimo jeviště. Miloval jsem jeho neodolatelně svérázný humor i osobitý způsob života. O obojím koluje nepřeberné množství pěkných anekdotických historek. Ale já jsem obdivoval především jeho vzácnou schopnost tvořit na scéně postavy, ve kterých rozhraní mezi komikou a tragikou, mezi radostí a smutkem, úsměvem a slzami je tak jemné, že je takřka neznatelné.[16]

Odkazy

Poznámky
  1. Policejní přihláška a matrika narozených uvádějí jako povolání výrobce karet, případně sluha (Diener)

Reference
  1. Dostupné online.
  2. Matriční záznam o narození a křtu v matrice farnosti sv. Jiljí, Praha-Staré Město
  3. Zasloužilý umělec Saša Rašilov zemřel. Rudé právo [online]. 5. 5. 1955 [cit. 2020-05-18]. Dostupné online.
  4. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 12, 21, 45
  5. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 15
  6. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 406
  7. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 21, 22
  8. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 21, 22
  9. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 29
  10. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 43–4, 48–50
  11. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 69, 70
  12. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 24
  13. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 406
  14. Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 158
  15. Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 236, ISBN 80-207-0419-1
  16. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 121

Literatura
  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 35, 75, 81, 98
  • Bohumil Bezouška: Tajnosti zákulisí, Panton, 1977, str. 157–9
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 96, 98, 107, 116, 121, 142, 148, 154, 174, 178, 247–8, 319, 322, 327, 331, 336, 359, 362
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 65, 75, 104, 111, 113, 118, 158–9, 224–5, 257, 303, 305
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 61, 159, 190–1, 230, 251, 333
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 210, 252, 260, 273, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 128, 131, 159, 172, 217, 219, 230, 252, 262, 274, 299
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 81, 247–8, 371, 495, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str. 444
  • Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 222, 227, 232–3, 235–6, 238, 345, ISBN 80-207-0419-1
  • Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 57, 92–4
  • Michal Herzán, Marie Formáčková: Josef Hlinomaz – Něžný drsňák, Euromedia Group, Praha, 2009, str. 115–6, ISBN 978-80-249-1252-3
  • Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 101–2, 195, 242, 347, ISBN 80-204-0493-7
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 29, 50–1, 67, 117, 133, 136, 246, 357, 469, 496, 499, 597, 603, 609, 649, 666
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 406–7
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 125, 265, 316, 321, 323, 387, 397
  • Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 117, 166, 206–8, ISBN 80-86182-51-7
  • Stanislav Motl: Prokletí Lídy Baarové, Rybka Publishers, Praha, 2002, str. 137, ISBN 80-86182-61-4
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 21, 34, 143, 148
  • Olga Spalová: Sága rodu Budilova, Odeon, Praha, 1978, str. 307, 312, 324–5
  • Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 32
  • Jiří Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského, vyd. Novinář, 1981, str. 289–296
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 15–6, 50, 233, ISBN 80-85625-19-9

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.