Jan Pivec

Jan Pivec (19. května 1907, Praha[1] – 10. května 1980, Praha) byl český herec.

Jan Pivec
Jan Pivec (dvacátá léta 20. století)
Narození19. května 1907
Praha, Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí10. května 1980 (ve věku 72 let)
Praha, Československo Československo
Místo pohřbeníVinohradský hřbitov
Alma materPražská konzervatoř
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Narodil se jako jediný syn v rodině nožíře a zámečníka Jana Pivce (*1879 Rychnov nad Kněžnou) a jeho ženy Františky v Praze na Vinohradech[2]. S matkou od dětství navštěvoval divadlo, učil se hře na housle a zpěv.

Měl se stát účetním v obchodě, ale odtud sběhl. Rád říkal, že se stal hercem, protože se nikdy nenaučil deskriptivní geometrii. Po prvním angažmá ve vinohradskému ochotnickému spolku VAVŘÍN se rozhodl přidat ke kočovné divadelní společnosti Karla Hroudy [3], kde trávil část roku 1926 a jaro roku 1927 a pak přešel ke společnosti Jana Drobného a později společnosti Oldřicha Nádhery. Stal se tedy divadelním hercem a posléze i hercem filmovým.

Ještě ve společnosti Oldřicha Nádhery si jej povšiml Jaroslav Hurt, v tu dobu bývalý člen činohry ND a profesor konzervatoře. Hurt jej doporučil a přijal ke studiu a vymohl mu státní stipendium z Vojanovy nadace. V letech 1927 až 1930 tedy Jan Pivec navštěvoval dramatické oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze. Jeho třídním učitelem byl např. i Rudolf Deyl.[4] K jeho spolužákům patřili např. Vlasta Fabianová, Marie Glázrová, Miloš Nedbal, Nelly Gaierová a Hana Vítová [5].

Po vystřídání několika divadelních scén (mj. Osvobozené divadlo, žižkovská Akropolis, v letech 1930–1934 Slovenské národní divadlo) [6] zakotvil na pozvání K.H.Hilara v roce 1934 [7] v pražském Národním divadle, ve kterém setrval bezmála čtyřicet let. Vrcholem Pivcova divadelního herectví byla role Falstaffa v Shakespearových Veselých paničkách windsorských.

Ve filmu proslul jako tradiční milovník, jako například ve snímku Poznej svého muže režiséra Vladimíra Slavínského. Spoluúčinkovali například Jaroslav Marvan, Theodor Pištěk anebo Marta Fričová. Nezapomenutelná je také, mimo jiné, jeho nádherná role panského správce v televizním filmu se zpracováním Jiráskovy Lucerny.

Jeho hereckou generaci tvořily hvězdy jako byl Ladislav Pešek, Jiřina Steimarová, Jiřina Štěpničková anebo Stanislav Neumann. Po druhé světové válce se prosadila i v herectví nová vlna civilního projevu, a proto nebyl tolik žádán zejména v divadle, ve kterém se navíc stále střídalo vedení. Ve filmu mu úspěch přinesla postava krále Zikmunda Lucemburského ztvárnil například ve filmech Vávrovy husitské trilogie Janu Hus (1954), Jan Žižka (1955), zahrál si i ve snímku Láska jako trám (1967).

Herectví v divadle se ve stáří musel vzdát, protože trpěl srdečním astmatem a ucpáváním cév, s bércovými vředy na nohou. Ještě řadu let po odchodu z Národního divadla do penze v roce 1970 až do své smrti čekal na další svou roli alespoň ve filmu, ale nedočkal se. Zemřel v 72 letech ve Vinohradské nemocnici v Praze. Je pochován na Vinohradském hřbitově.

Rodina

Dlouhá léta žil se svou matkou. Poté se třikrát oženil. Nebyl příznivcem společenských večírků, účastnil se jich málokdy. Raději si četl a maloval.

Jeho první ženou byla od roku 1943 herečka Jana Romanová (nar. 1920), půvabná brunetka s drobnou tváří a výraznýma očima, do které se zamiloval při jejich společném natáčení filmu Muži nestárnou (1942), kde ona hrála prostřední z generace tří žen z jedné rodiny, do kterých se on v roli Stáni Jarského opakovaně zamilovával. Jeho manželkou zůstala až do svého odchodu do emigrace do Anglie po únoru 1948, v cizině se údajně v roce 1949 znovu provdala. Její další osudy nejsou známé. Jediným svědectvím z té doby je zmínka herečky Adiny Mandlové v autobiografické knize „Dneska už se tomu směju“: v Anglii se setkaly v polovině 50. let 20. století, kdy Jana měla stát Adině modelem pro sochu, když se dotyčná učila sochařství.

Jeho druhou ženou byla Taťána (Pivcová), kterou Pivcova maminka prý neměla ráda, a tak se časem rozešli. Veřejnosti nejznámější byla Věra, se kterou žil až do smrti. Potkal ji v Národním divadle, kde byla zaměstnána jako účetní.

Citáty
Když se tak na to své filmování dívám zpovzdálí času, zdá se mi, že přes pěkné zážitky se přece jenom nedá srovnávat s divadlem. Ve filmu to bylo se mnou vždycky nějak méně vyrovnané i méně náročné. No budiž, už je to za námi a už to nedoženu. Nikdy to ostatně nezáleželo ani zdaleka jenom na mně.
Hrob Jana Pivce na Vinohradském hřbitově v Praze
„ Tenkrát přijeli do Prahy nějací američtí teatrologové, kteří celý život nedělali nic jiného, než že sledovali představení Othella po celém světě. Viděli Pivce a šli před ním smeknout klobouk. Že je největší Jago, kterého v životě viděli. A mocí mermo chtěli vědět, jakouže to "analýzou" dospěl k tak mistrovskému výkonu. Pivec se podivil, co to na něm chtějí. Vědci zase nechtěli chápat, že vedle analýzy existuje jakési "nevysvětlitelné něco", které buď v herci je, nebo není. Nedefinovatelné. Nedá se mu naučit. “
— Vlasta Fabianová[8]

Ocenění

Vybrané divadelní role

Diskografie

Filmografie

20. léta
  • Pancéřové auto (1929) – bankovní úředník

30. léta
  • Příklady táhnou (1939) – podvodník Kolář
  • Hvězda z poslední štace (1939) – Melichar
  • Neporažená armáda (1938) – Vladimír Bouchal
  • Svět, kde se žebrá (1938) – strážník
  • Děvčata, nedejte se! (1937) – Václav Roubal
  • Filosofská historie (1937) – filosof Frýbort
  • Rozkošný příběh (1937) – Dobeš
  • Divoch (1936) – prokurista
  • Velbloud uchem jehly (1936) – Fred
  • Milan Rastislav Štefánik (1935) – Král

40. léta
  • Divá Bára (1949) – správce Sláma
  • Dnes neordinuji (1948) – MUDr. Johánek
  • Ves v pohraničí (1948) – Pilař
  • Nerozumím (1947) – kapitán Václav Černý
  • Nevíte o bytě? (1947) – Vejvoda
  • Průlom (1946) – Vojta
  • Velký případ (1946) – role neurčena
  • Rozina sebranec (1945) – Potměbílý
  • U pěti veverek (1944) – Jan Rezek
  • Tanečnice (1943) – Borský
  • Muži nestárnou (1942) – Stáňa Jarský
  • Okouzlená (1942) – malíř Karas
  • Hotel Modrá Hvězda (1941) – hudebník Jirka Tůma
  • Pantáta Bezoušek (1941) – Králiš
  • Preludium (1941) – oponář Tonda
  • Pro kamaráda (1941) – horní Pešek
  • Minulost Jany Kosinové (1940) – medik Karel
  • Poznej svého muže (1940) – Ing. Koval
  • Štěstí pro dva (1940) – dr. Karel Svoboda

50. léta
  • Dům na ořechovce (1959) – Karel Mareš
  • Hlavní výhra (1959) – ředitel Vacek
  • Mstitel (1959) – kupec Konopník
  • Kasaři (1958) – por. Rybák
  • Občan Brych (1958) – Saska
  • Povodeň (1958) – lékař
  • Případ ještě nekončí (1957) – Hába
  • Proti všem (1957) – Zikmund Lucemburský
  • Štěňata (1957) – Josíf
  • Vina Vladimíra Olmera (1956) – Hradec
  • Zaostřit, prosím! (1956) – Pošahal
  • Jan Žižka (1955) – Zikmund Lucemburský
  • Jan Hus (1954) – Zikmund Lucemburský
  • Nejlepší tip (1954) – Načeradec
  • Jestřáb kontra Hrdlička (1953) – Romanov
  • Haškovy povídky ze starého mocnářství (1952) – starosta

60. léta
  • Láska jako trám (1967) – Rudolf
  • Lucerna (1967) – vrchní
  • Zločin a trik II. (1967) – role neurčena vlastním přičiněním
  • Příběh dušičkový (1964) – oficiál Konopka
  • Blbec z Xeenemünde (1962) – major

70. léta
  • I muži stárnou (1977) – sám sebe (medailon)

Televize
  • 1970 Bližní na tapetě (cyklus mikrokomedií Malé justiční omyly) - role: Karel Mazač (2. příběh: Zeď)
  • 1971 F. L. Věk – otec Věk

Odkazy

Reference
  1. Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele sv.Ludmily na Královských Vinohradech v Praze
  2. Konskripční přihlášky pražského obyvatelstva NA ČR
  3. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 45, 48
  4. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 55, 202
  5. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 58
  6. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 62–5
  7. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 370
  8. Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 224, ISBN 80-207-0419-1

Literatura
  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 15, 22
  • Bohumil Bezouška: Jak jsem proskotačil život, Lunarion, Praha, 1993, str. 164–5, 191, 292, 331, ISBN 80-85774-08-9
  • Bohumil Bezouška: Tajnosti zákulisí, vyd. Panton 1977, str. 169–172
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 69, 70, 118, 147–8, 150, 160, 175, 224, 232, 257, 301–2, 304
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 191, 201, 287, 330, 333
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 197, 252, 335–6, 347, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 215, 240, 258, 261–2, 264, 274
  • František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, Praha, 1970, str. 60–6, 141–2
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 155–6, 159, 248, 267, 307, 345–6, 455, 458, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 324, 444.
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 428–431.
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 28, 44–5, 125, 140, 223–4, 235, 284, 298, 320, 324, 368, ISBN 80-207-0419-1
  • Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 44, 269, 352, 371, 412, 434
  • Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 67, 83, 104–5, 133, 192, 219, 270, 282, 284, 330, ISBN 80-204-0493-7
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 117
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 74–5, 219, 360, 364, 402, 469, 478, 499, 504, 588, 625–6, 650, 657–8, 664–5
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 369–371
  • Hana Konečná a kol: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 220, 327, 394, 398, 400
  • Viktor Kudělka. Jan Pivec. Praha : Čs. filmový ústav, 1989. 35 s.
  • David Laňka. Jan Pivec. Praha : Petrklíč, 2006. 135 s. ISBN 80-7229-154-8.
  • Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 224
  • Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s.
  • Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in:
  • Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 38
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 582.
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 185, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 210, 217, 309

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.