Jindřich Honzl

Jindřich Honzl (14. května 1894 Humpolec[1] – 20. dubna 1953 Praha)[2][3] byl český divadelní a filmový režisér, divadelní teoretik, překladatel a pedagog.[3][4][5]

Jindřich Honzl
Jindřich Honzl
Narození14. května 1894
Humpolec
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí20. dubna 1953 (ve věku 58 let)
Praha
Československo Československo
Povolánírežisér, překladatel, filmový režisér a teatrolog
ZaměstnavateléOsvobozené divadlo
Národní divadlo
Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pamětní deska na domě v Lannově ulici 8, kde J. Honzl žil.

Život

Jindřich Honzl se narodil v rodině humpoleckého krejčího a tovární dělnice. Měšťanku navštěvoval doma v Humpolci, pak se rozhodl pro pedagogickou dráhu, kterou zahájil studiem učitelského ústavu v Praze. Absolvoval v roce 1914, v letech 1914–1927 učil na měšťanských školách v Praze chemii a fyziku. Od roku 1921 byl organizován v KSČ [6].

Milovanému divadlu se věnoval nejen v Dělnickém dramatickém sboru (Dědrasbor), ale především v Devětsilu, v jehož sborníku mohl publikovat své teoretické články, které jsou všeobecně brány jako počátek české divadelní avantgardy. Již v roce 1926 spolu s Jiřím Frejkou a E. F. Burianem otevřeli experimentální scénu Osvobozené divadlo. Zprvu zde uváděli poetické inscenace čerpající z francouzských i českých autorů a o rok později, v roce 1927 přijali do divadla Jiřího Voskovce a Jana Wericha s jejich úspěšnou Vest pocket revue. Tím začíná jedna z velkých kapitol českého avantgardního divadla. Jindřich Honzl zde v letech 1926–1929 a 1931–1938 působil jako režisér a režíroval všech dvacet her V + W.

V letech 1929–1931 působil jako dramaturg a režisér Zemského divadla v Brně, 1931–1938 spolupracoval pohostinsky s Národním divadlem a Městským divadlem v Plzni, pro které upravoval nebo režíroval některé hry. 1939–1941 řídil Divadélko pro 99. V letech 1945–1951 byl členem ND (1945 člen tříčlenné umělecké správy spolu s Jaroslavem Průchou a Karlem Dostalem, 1948–1950 ředitel činohry). Na místo ředitele rezignoval na jaře 1950 a 3. září 1951 z ND odešel. V období od července 1945 do července roku 1948 řídil souběžně s působením v ND také nově ustavené Studio ND, které založil.

V letech 1945 až 1946 přednášel o herectví na katedře estetiky (oddělení dějin a teorie divadla) Filosofické fakulty UK. Po ustavení katedry divadelní vědy na této universitě zde vedl ve školním roce 1950/1951 seminář. V letech 1946 až 1953 byl profesorem divadelní vědy na divadelní fakultě AMU v Praze a v letech 1951–1952 zde zastával spolu s J. Kopeckým funkci vedoucího katedry divadelní vědy a dramaturgie.[7] Řídil také časopis Sovětské divadlo a pracoval v divadelní sekci Čs.–sovětského institutu.[8]

Citát
„ ...Honzl měl nejdelší pracovní čas a také nejlepší inscenace. To je nutno dnes spravedlivě přiznat, že šel důsledně a bez kompromisů za svým uměleckým cílem a improvizaci nestrpěl. Jeho cíle nebyly přízemní, ale také neviděl v umění jen sebe. Byl to poctivec. S jeho názory jsme se vždy neztotožňovali, ale ctili jeho čisté a čestné úmysly. A také jsme se je snažili respektovat a hlavně realizovat. “
— Jaroslav Průcha[9]

Ocenění

Tvorba

Vedle E. F. Buriana a Jiřího Frejky byl určující osobností levicového proudu české meziválečné avantgardy. Jako umělec a teoretik aktivně ovlivňoval vývoj socialisticky orientovaného divadla. Ve své režijní práci vycházel ze specifického hereckého projevu a pomáhal rozvíjet šíři jeho výrazových prostředků. Jeho teoretické práce položily základ k marxistickému výkladu divadelní vědy. Po roce 1945 přispěl k prosazení ideových principů sovětské divadelní kultury v českém divadle. Ve své tvorbě používal příležitostně i pseudonym Zdeněk Nesměrák [10].

Režíroval také divadelní hry V+W a jejich film Pudr a benzín.

Teoretické práce
  • Roztočené jeviště, 1925
  • Vznik moderního ruského divadla, 1928
  • K novému významu umění, 1956
  • Základy praxe moderního divadla, 1963

Hry a inscenace, výběr

Filmografie
  • Pudr a benzin, 1931
  • Peníze nebo život, 1932
  • Dobrý vedoucí, 1939

Odkazy

Reference
  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 381, ISBN 978-80-200-1502-0
  3. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 157
  4. Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str.  174
  5. Jaroslav Kladiva: E.F.Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 344
  6. Jaroslav Kladiva: E. F. Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 344
  7. František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str.  366
  8. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 159
  9. Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 200
  10. Antonín Dvořák: Jindřich Plachta, Orbis, Praha, 1962, str. 53
  11. NEZVAL, Vítězslav. Osvobozené divadlo (Devětsil). Rudé právo - Večerník. 25. 3. 1926, roč. 7, čís. 70, s. 6–7. Dostupné online. ISSN 0032-6569.
  12. kol. autorů za vedení Jana O. Fischera. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. stol. Svazek 3 : Od 30. let do současnosti. Praha: Academia, 1979. 989 s. S. 914.
  13. ŠTORCH-MARIEN, Otakar. Divadlo : Peruánský kat. Rozpravy Aventina. Roč. 4, čís. 23, s. 233. Dostupné online. ISSN 1802-1972.

Literatura
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 62–3, 102, 134–5, 137–9, 145, 155, 159, 162, 211
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 26, 51–3, 56, 89, 90, 104, 107, 109, 114, 117, 119, 126, 146–7, 155, 158–161, 198, 253, 351–3, 360, 364–6, 371–3, 380, 381, 410
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 179, 184, 219, 227, 284, 314, 319
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 105, 116, 137–8, 181, 184–5, 188–192, 194, 199, 210, 247–8, 255, 259, 260, 273, 299
  • František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, 1970, str. 9, 12, 53, 118, 174, 198
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 30, 45–7, 49–51, 53, 65, 69, 80–2, 102, 108, 110–2, 114–6, 140, 148, 150, 151, 153, 157–8, 161, 164, 196, 204–210, 223, 231, 245, 252, 254, 263, 275, 302, 304, 312, 350, 380–1, 384, 387, 402, 414, 472, 476, 478, 482, 484, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str.  174
  • DVOŘÁK, Antonín. Trojice nejodvážnějších: E. F. Burian, J. Frejka, J. Honzl. 2. vyd. 1. v Mladé frontě. Praha: Mladá fronta, 1988. 237 s. cnb000043687.
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 53, 72, 82, 125, 147, 212, 216, 237, 301, 304, 308–9, 313, 345, 349, 441, 450, ISBN 80-207-0419-1
  • Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 20, 22–3, 26–34, 45–6, 60, 74, 89, 117, 120, 143, 146, 154, 172–3, 179
  • Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 320, 370
  • Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 19, 45, 89, 97–9, 103, 290, 373, ISBN 80-204-0493-7
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 157–9
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 126, 128, 142–3, 160, 178, 188, 192, 250–266, 325, 394–7, 402–3
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 205, 259, 274
  • Milan Obst, Jindřich Honzl: Divadélko pro 99, Orbis, Praha, 1964
  • Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, 247 s.
  • Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s.
  • Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in:
  • Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 169–172, 175, 177, 180–2, 186, 188–191, 193–4, 196–204, 208
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907 – 2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 69, ISBN 978-80-239-9604-3
  • Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 44, 57
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 72–4, ISBN 80-207-0485-X
  • Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 7, 9, ISBN 80-7243-121-8
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 10, 90, 155, 157, 207, 214, 223, ISBN 80-85625-19-9

Související články

Externí odkazy

Články J. Honzla ve Slově a slovesnosti, dostupné on-line:

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.