Faust (Goethe)

Goethe látku Fausta promýšlel již od mládí. Nejranější podoba díla, známá jako Urfaust, byla zapsána mezi lety 1772 a 1775. V roce 1790 byl vytištěn tzv. Fragment I. dílu, pro nějž autor přibásnil dvě scény a řadu míst změnil. Předběžná verze I. dílu byla dokončena r. 1806 a vydána r. 1808. V letech 1828–1829 Goethe text revidoval.

Druhý díl Fausta zapsal Goethe v posledních letech svého života. 3. dějství II. dílu vyšlo ve 4. svazku posledního vydání sebraných spisů ještě za autorova života na jaře 1827. Celé dílo bylo dokončeno v létě 1831 a vydáno, podle autorova přání, posmrtně v roce 1832.

Goethe zpracoval středověkou legendu o učenci Faustovi, jenž zaprodal svou duši peklu. Předlohou faustovských legend je skutečná historická postava dr. Johanna Georga Fausta (asi 1480–1540), středověkého německého alchymisty, o kterém již za jeho života kolovaly pověsti o jeho spolčení s ďáblem.

• Jindřich (Heinrich) Faust, učenec
• Mefistofeles je jeden z ďáblů, ne však jednorozměrné zobrazení zla. Podle Hospodina je Mefistofeles „čtverák“, který má dráždit k činnosti člověka, aby nezpohodlněl. Sám Mefistofeles se charakterizuje slovy „jsem duch, jenž stále popírá“, a „té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná“. Projevuje se někdy jako kousavý a inteligentní kritik, někdy jako nihilista. Komika, která by jako by pocházela z loutkového Fausta, je přítomna, i pokud jde o čerta: viz jeho námluvy se sousedkou Martou i jeho závěrečné „homosexuální“ scény.
• Markétka, Faustova milenka (v originále Margaret nebo Gretchen)
• Marta, Markétčina sousedka
• Valentin, Markétčin bratr
• Wagner, Faustův fámulus; reprezentuje typ vědeckého omezence, který si neklade hlubší otázky po smyslu svého konání.
• Císař
• Helena, postava z řecké mytologie, nejkrásnější z žen

Překlady lze rozdělit podle toho, zda jsou prvotně určeny pro četbu nebo pro inscenaci.

• Josef Jiří Kolár (I. díl, 1863, hrán již 1855)
• František Vlček (I. díl, 1890)
• Jaroslav Vrchlický (I. a II. díl, 1890)
• Otokar Fischer (I. a II. díl, 1928)
• Jaroslav Bílý (adaptační překlad I. a částí II. dílu, uvedený v režii Luboše Pistoria ve Vinohradském divadle r. 1970, tiskem nevyšel)
• Olga Mašková (I. díl s částmi II. dílu, 1985, knižně vyšlo v roce 2015, ISBN 978-80-7492-201-5)
• Karel Kraus (I. díl s částmi II. dílu a paralipomen, inscenační úprava Otomara Krejči, vydalo Národní divadlo v Praze, 1997, ISBN 80-85921-60-X)
• Petr Bouř (I. díl, 2004)
• Radek Malý (2018, volná parafráze obou dílů pro inscenaci v Národním divadle)

Jak uvádí Vladimír Just, Goethův Faust je v jistém ohledu „naddimenzovaný“, „nejednotný“ či „neústrojný“. Díky tomu je ale otevřen potenciálně nekonečnému počtu interpretací.[2]

Jednou z obtížně vyložitelných částí je zabití Filemona a Baucis na začátku pátého aktu 2. dílu. Buď šlo o chladnokrevnou vraždu nebo o znak toho, že už Faust podléhá stařecké pošetilosti. Přitom bychom ale očekávali, že dosáhl jisté moudrosti. Objevují se i názory, že Goethovi již na přesvědčivý závěr nestačily síly. František Tomáš Bratránek scénu ve svém Výkladu Goethova Fausta interpretuje hegelovsky jako srážku dvou sobectví a jejich překonání. Carl Gustav Jung se s touto scénou nesmířil a byl by přál Faustovi „ještě trochu očistce“.

Také Masaryk se pozastavuje nad tím, jak bezohledně se Faust starých manželů zbavuje, tím spíše, že čin již nelze omluvit vášní. Dle Masaryka „Goethe staví proti skepsi velikou synthesi umělecko-filosoficko-náboženskou. Faust je typ egoismu docela uvědomělého, egoismu hrozného. Přes všecku svou sílu nezvítězil. Titan rozumu, ale slaboch srdcem“.[3]

Eduard Goldstücker chápe novou pevninu urvanou moři jako překonání středověku, pátý akt (pirátství a jiné zločiny) jako zobrazení původní, dravé kapitalistická akumulace a závěr jako vizi lidské společnosti, která by ve stálém boji pouze s přírodou rostla k stále vyšší svobodě.[4]

Podle Karla Kosíka je zničení příbytku stařečků projevem zaslepenosti. Kosík klade vedle sebe následující výjevy: hořící chatrč, oslepený Faust deklamující ódu a Lemurové hloubící hrob. Faust je posedlý chtivostí vládnout a kontrolovat, stará se výhradně o své dílo. Podle Kosíka Faust vyhrál sázku s ďáblem, ale vyhrál ji příliš absolutním způsobem a stal se obětí výhry; ďábel sázku prohrál, ale ironicky, a stal se neoddělitelnou součástí systému, v němž nikomu není dovoleno poeticky „prodlít“.[5]

Dle Jana Patočky je Faust tragédií pouze Markétčinou, ne Faustovou; pantragismus je jen povrch, duše se prodat nemůže, nesmrtelnost není problémem, ale výchozím bodem. V tomto vidí Patočka spřízněnost Goetha s Hegelem.[6]

Sám Goethe se k výkladům Fausta vyjádřil: „Jen si pořád nemyslete, že je plané všecko, co není nějakou abstraktní myšlenkou a ideou! To mi přijdou a ptají se, jakou ideu jsem se snažil ztělesnit ve svém Faustovi. Jako bych to sám věděl a dovedl vyjádřit! Od nebe světem k peklu; to by bylo něco, musí-li to již být; to však není idea, nýbrž chod děje. A dál, že ďábel prohrává sázku a že člověk, který z těžkého bloudění usiluje stále výš, k lepšímu, může být spasen, to je sice účinná a dobrá myšlenka, která mnoho vysvětluje, ale není to idea, jež by byla základem celku i každé jednotlivé scény zvlášť.“[7]