Ljuba Hermanová

Narodila se jako druhé dítě (prvním byl syn Jan) Anně a Janu Hugovi Herrmannovým; pokřtěna byla Luběnka.[1] Otec byl středoškolsky vzdělaný (vysokou školu nedokončil) a byl úředníkem na státní dráze ve Všetatech. Matka byla absolventkou rodinné školy v Jablonci a byla ochotnickou herečkou. V roce 1924 se rodina přestěhovala do Prahy a Ljuba Hermanová studovala na klasickém gymnáziu v Hálkově ulici na Vinohradech (pozdější Londýnská ul.), ze kterého přestoupila na reálné gymnázium Minerva ve Vojtěšské ulici. Studovala francouzštinu, byla zapsána také do hodin klavíru a s divadlem začala v dětských představeních v Hudebním divadle v Nuslích.[2]

Studia na pražské konzervatoři nedokončila, už jako sedmnáctiletá začala vystupovat ve smíchovské Aréně, odtud přešla do Švandova divadla. Začínala jakožto operetní subreta v Národním divadle v Bratislavě, později zpívala v Praze v Moderní operetě (která působila ve Varieté Karlín), dále v Theater an der Wien ve Vídni a v divadle ve Stýblově pasáži v Praze. Pohostinsky vystupovala v Brně i v zahraničí, např. v Paříži. Ve třicátých letech 20. století již byla velice známá i populární. V roce 1934 se stala hlavní ženskou pěveckou hvězdou Osvobozeného divadla, kde si jako jediná žena zahrála a zazpívala v předscéně s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem.[3] Již před tím se ale v roce 1932 objevila ve filmu V+W Peníze nebo život, kde zpívala společně s Hanou Vítovou evergreen Život je jen náhoda. Byla ale dost přelétavá a v žádném angažmá nikdy nevydržela dlouho, proto až do začátku druhé světové války vystupovala s hereckou společností Nového divadla Oldřicha Nového.

Vzhledem k tomu, že byla poloviční Židovka (ze strany otce[2]), nesměla z rasových důvodů po dobu šesti let v období Protektorátu vůbec veřejně vystupovat.[2][p 1]

Podle bulvárního tisku se proslýchalo, že se zúčastnila lynčování českého režiséra Jana Svitáka.[4] Původní zdroj této informace, spisovatel Stanislav Motl, však v knize Mraky nad Barrandovem jméno Ljuby Hermanové neuvedl pro rozpory ve svědectvích a i s ohledem na to, že herečka již byla mrtvá.[5]

Rodný dům Ljuby Hermanové v Neratovicích

Po válce v roce 1947 začala hrát v Karlínském hudebním divadle, kde tehdy působil i Oldřich Nový, Jan Werich a Vlasta Burian. V roce 1958 ovšem opět z divadla odešla a začala jezdit po celé republice s estrádním hudebním programem společně s tehdy velmi populárním zpěvákem Rudolfem Cortésem. Šťastnou náhodou se ovšem dostala i do Reduty a do poetické kavárny Viola, posléze i do Divadla Na zábradlí, kde si zahrála několik zajímavých divadelních rolí. Zde jí také Václav Havel (tehdejší dramaturg tohoto divadla) společně s Milošem Macourkem napsali její první recitál s názvem Nejlepší rocky paní Hermanové. V té době se začala programově věnovat šansonu, zde spolupracovala s vynikajícími textaři, jako byl Pavel Kopta, Ivan Vyskočil či Jiří Suchý. Další úspěšný recitál v Divadle na zábradlí pro Ljubu Hermanovou napsal Jaroslav Dietl s názvem Kdo jste, Ljubo Hermanová?

Od roku 1960 též vystupovala v pražské Pantomimě Na zábradlí (dnes Divadlo Na zábradlí) ve staropražské revue Devět klobouků na Prahu, kde zpívala devět šansonů mezi pantomimickými částmi.[6]

Pamětní deska u rodného domu v Neratovicích

Mozaiková deska na Kulturním domu v Neratovicích

Truda Grosslichtová, Ljuba Hermanová a Oldřich Nový v operetě Mam'zelle Nitouche, 1938

Od roku 1964 také začala vystupovat i v kabaretu Večerní Brno v parafrázi Krále Lávry Karla Havlíčka Borovského (autor Milan Uhde) a v pořadu šansonů Mít zelené tělo sestaveném Ludvíkem Kunderou.[7]

Po brněnském hostování následovalo zahraniční angažmá ve Spolkové republice Německo ve stuttgartském kabaretu Renitenztheater. Další zahraniční nabídku na angažmá v pařížské Olympii již odmítla a zůstala zpívat doma. V závěru svého života vystupovala se šansoniérem Igorem Šebem. V celém kontextu české populární hudby je právě Ljuba Hermanová považována za ženu zakladatelku moderního českého šansonu, která předznamenala pozdější tvorbu dalších vynikajících českých šansoniérek jako byla Eva Olmerová, Judita Čeřovská či Hana Hegerová.

Hrob na Vyšehradském hřbitově

Je pochována na Vyšehradském hřbitově v Praze v hrobě označovaném jako „Pomník českým hercům“, který byl odhalen v roce 1999 a je ve společné péči Herecké asociace a Nadace Život umělce.[8] Za svůj život byla čtyřikrát vdaná.

Od roku 2013 má pamětní desku – skleněnou mozaiku na společenském domě v rodných Neratovicích.[9]

Od téhož roku má i pamětní desku se jménem a datem narození na plotě u rodného domu (Nádražní ul. č. 27) v Neratovicích.[10]

Ljuba Hermanová hrála v 31 filmech, v dalších zpívala či vystupovala sama, např.:[11]

• 1932 Peníze nebo život – role: Dívka z akvária, režie: Jindřich Honzl
• 1933 Vražda v Ostrovní ulici – role: Irma, režie: Svatopluk Innemann
• 1938 Panenka – role: Hella, režie: Robert Land
• 1957 Poslušně hlásím – role: Dubova prostitutka, režie: Karel Steklý
• 1958 Morálka paní Dulské – role: zpěvačka, režie: Jiří Krejčík

• 1959 Písně Z Leporela „Kdyby Tisíc Klarinetů“ [12]
• 1961 Trilobit se diví – Jiří Suchý a Ljuba Hermanová/Cesta domů – Rudolf Cortés – Supraphon 013092, SP[13]
• 1968 Portrét Ljuby Hermanové – Supraphon 1 13 0411 H, LP
• 1977 Ljuba Hermanová – Supraphon 1 13 1593 H, LP
• 1976 Tyátr Ljuby Hermanové
• 1993 Račte vstoupit – Supraphon
• 1995 Písničky z hospod Staré Prahy I – Kompilace Supraphon, CD – 17. Ve starém Podskalí
• 2008 Pop Galerie – Supraphon SU 5786-2, EAN 99925578626, CD [14]

• Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, Orbis, Praha, 1966, str. 40, 71, 124, foto 81, 171, 312
• František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 174, 178
• Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 226, 298–9, ISBN 978-80-200-1502-0
• Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 70, 166
• Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 227
• Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s.
• Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in:
• Ondřej Suchý: Ljuba Hermanová, Brána, Praha, 2003, ISBN 80-7243-176-5, ISBN 9788072431762
• Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986
• Ondřej Suchý: Ljuba Hermanová...a co jsem ještě neřekla, Melantrich, Praha, 1986, ISBN 80-7023-149-1
• Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 83, ISBN 80-85837-35-8
• Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 171, ISBN 978-80-7388-552-6
• Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 151, ISBN 80-85625-19-9
• VYKOUPIL, Libor. Ecce homo : z rozhlasových fejetonů. Brno: Julius Zirkus, 2004. 312 s. ISBN 80-903377-0-8.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ljuba Hermanová na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ljuba Hermanová
• Stručný životopis Ljuby Hermanové
• Ljuba Hermanová v Česko-Slovenské filmové databázi
• Ljuba Hermanová na Kinoboxu.cz