Otakar Vávra

Narodil se v rodině ředitele všeobecné úvěrní společnosti v Hradci Králové Aloise Vávry (1866–??) a jeho manželky Marie, rozené Beiglové (1878–??); rodiče byli oddáni v Hradci Králové 11. února 1902,[2] necelý měsíc před narozením jeho staršího bratra, spisovatele a scenáristy Jaroslava Raimunda Vávry.[6]

Studoval v Brně a Praze architekturu. Během let 1929–1930, kdy stále ještě studoval, spolupracoval na několika dokumentech. Roku 1931 produkoval experimentální film Světlo proniká tmou (i následující krátké filmy Žijeme v Praze a Listopad byly experimentálními snímky). Od roku 1937, kdy natočil Filosofskou historii, byl profesionálním filmovým režisérem.

V době nacistické diktatury za druhé světové války se soustředil převážně na tvorbu politicky neutrálních psychologických filmů. Za svou činnost tehdy přijal státní ocenění Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava s orlicí svatého Václava, za což byl později výrazně kritizován.Když se jednou Arnošt Lustig ptal Otakara Vávry, proč přijal toto vyznamenání, odpověděl mu: „To jsem si myslel, že jste chytřejší, pane Lustigu. Kdybych Svatováclavskou orlici nepřijal, do večera jsem skončil v Kobylisích na popravišti.“

Od roku 1945 byl v KSČ.[7] Dne 25. února 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok podporující komunistický převrat.[8]

V roce 2001 byl vyznamenán Českým lvem za celoživotní přínos české kinematografii[9] i Cenou za mimořádný umělecký přínos světovému filmu na karlovarském filmovém festivalu a v roce 2004 Medailí Za zásluhy.[10] Oceněn tak byl prakticky každým politickým systémem, kterým prošel, nacistickým, komunistickým i demokratickým.[11]

Z prvního manželství měl jednoho syna. Jeho starší bratr Jaroslav Raimund Vávra byl též spoluautor scénáře filmu Krakatit.[12] Jeho mnohaletou partnerkou až do závěru života byla téměř o 40 let mladší režisérka Jitka Němcová.

Zemřel 15. září 2011 dvě hodiny před půlnocí na pooperační komplikace zlomeniny krčku.[13]

Historický snímek Turbina náleží do Vávrovy linie psychologických filmů, které natáčel v době nacistické diktatury ve 40. letech

Otakar Vávra zahájil svou filmovou dráhu počátkem 30. let, kdy jako experimentální filmař ve skromných podmínkách realizoval krátkometrážní snímky Světlo proniká tmou a Žijeme v Praze, ovlivněné evropskými avantgardními filmovými trendy. Po spolupráci na scénářích k filmům jiných tvůrců samostatně debutoval v roce 1937 snímkem Filosofská historie. Coby režisér byl Vávra velmi ambiciózní a cíleně se snažil vyčleňovat z průměru soudobé domácí produkce. I proto se v průběhu celé své kariéry obracel k adaptacím kvalitních literárních předloh a ve svých filmech poskytoval příležitosti těm nejlepším filmovým a divadelním hercům. Také odborná kritika začala Vávru brzy vnímat jako režiséra, jehož filmy znamenají záruku umělecké kvality.

Vávrův rodný dům v Hradci Králové

Do roku 1945 se Vávra soustřeďoval na psychologické filmy, které se často zaměřovaly na osudy ženských hrdinek a vycházely z literárních předloh: Panenství podle Marie Majerové, Pacientka doktora Hegla podle Marie Pujmanové, Kouzelný dům podle K. J. Beneše nebo Turbina podle K. M. Čapka-Choda. K linii psychologických filmů náleží i snímek Šťastnou cestu, jímž Vávrova tvorba do roku 1945 vrcholí. Jeho tehdejší filmografie však zahrnuje i zdařilé komedie (Cech panen kutnohorských, Dívka v modrém) nebo zástupce poetického filmu (Pohádka máje).

Vávra se již během protektorátu podílel na přípravách zestátnění kinematografie, k němuž došlo v roce 1945. V celém období státního filmu patřil k nejrespektovanějším režisérům, jenž měl pro uskutečňování vlastních tvůrčích vizí zajištěny mnohdy mimořádné podmínky. Jako člen nejrůznějších schvalovacích komisí a sborů navíc významně ovlivňoval i tehdejší filmovou dramaturgii. Toto výsostné postavení režisérovi usnadňovala jeho přiznaná levicová orientace. Někteří Vávru označovali za oportunistu, který se vždy obratně přizpůsobil politickému režimu či historické situaci,[14][15] k čemuž Vávra později poznamenal: „Práce pro mě byla nejdůležitější, chtěl jsem točit, a tak jsem občas uhnul.“[16]

Němou barikádu podle předlohy Jana Drdy natočil Vávra v roce 1949 inspirován italským filmovým neorealismem.

I v nových podmínkách pokračoval Vávra v adaptacích moderních literárních předloh (Předtucha, Krakatit, Němá barikáda) a po roce 1948 se přiklonil k preferovaným tématům ovlivněným socialistickým realismem. Ve filmu Nástup schematicky přiblížil odsun německých obyvatel z pohraničí po roce 1945. Historická trilogie Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem byla ovlivněna deformovaným výkladem husitství v souladu s tezemi Zdeňka Nejedlého. Tyto filmy vzniklé na motivy děl Aloise Jiráska patřily k vůbec nejnákladnějším projektům české kinematografie 50. let.[17]

Vrchol Vávrovy tvorby spadá do období 60. let. I díky všeobecnému společensko-politickému uvolnění vstřebává režisér do svých děl nové, překvapivé impulzy. Opět podle literárních předloh natočil snímky Zlatá reneta a Romance pro křídlovku, inspirované moderní filmovou poetikou nové vlny. V roce 1969 pak realizoval film Kladivo na čarodějnice, jenž bývá vykládán jako podobenství vykonstruovaných politických procesů 50. let. Mnozí právě tento snímek považují za Vávrův vůbec nejlepší filmový počin a dokonce i sám režisér ho vnímal jako svůj „poslední nejlepší film“.[18]

Kavárna Slavia v Praze – dějiště Vávrova prvního a posledního videoklipu z roku 2006

Po nástupu normalizace se Vávra znovu přizpůsobil nastalé situaci – hned počátkem 70. let realizoval další velkolepou historickou trilogii Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy, v níž v duchu normalizační ideologie zdůraznil významnou roli komunistů v klíčových událostech druhé světové války.[19] V příštích letech dosahovala jeho tvorba spíše průměrných kvalit. Soustřeďoval se především na historické filmy vztahující se k významným osobnostem domácích dějin: Příběh lásky a cti o vztahu Jana Nerudy a Karoliny Světlé, Putování Jana Amose o osudech Komenského nebo Veronika zachycující část soukromého života Boženy Němcové. Pod názvem Temné slunce podruhé adaptoval Čapkův Krakatit, tentokrát v tehdy vysoce aktuálním pojetí hrozby atomového útoku. Svou celovečerní tvorbu Vávra uzavřel v roce 1989 historickým snímkem Evropa tančila valčík.

Úplně posledním Vávrovým režisérským dílem se stal videoklip k albu Petra Hapky a Michala Horáčka natočený v roce 2006, kdy bylo Vávrovi již 95 let.

Během svého života natočil přes 50 hraných filmů a k téměř 60 titulům napsal scénář. Vávrova profesní kariéra odráží téměř všechny etapy české kinematografie. Období prvorepublikové, období nacistické diktatury, období zestátněného filmu v éře komunismu i období demokratické tvorby po roce 1989.

V roce 1946 stál spolu s jinými českými filmaři u založení FAMU, na které vyučoval po pět dekád (od roku 1963 jako profesor) a na které jistou dobu vedl katedru filmové a televizní režie. Jeho studenty byli například Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel a jiní představitelé české nové vlny, z nichž většina na Vávru vzpomínala velmi pozitivně a s uznáním.[24] Ze zahraničních režisérů patřili mezi jeho žáky například významní jugoslávští filmaři Emir Kusturica nebo Lordan Zafranović. Z FAMU Vávra odešel v roce 2008. Později napsal autobiografii Moje století.