Miroslav Tyrš

Narodil se v sudetoněmecké rodině lázeňského a panského lékaře MUDr. Jana Vincence Tirsche na děčínském zámku.[2] Jeho dědeček z otcovy strany – zedník Karel Tirsch – pocházel z Krbice (Körbitz), německojazyčné, dnes již zaniklé obce. Matka Vincencie Tirschová, rozená Kirschbaumová, i otec pocházeli z Čech, ale mluvili německy.[3] Rodina žila v Děčíně pouhé čtyři roky, protože v roce 1836 se otec nakazil tuberkulózou a odešel s rodinou k příbuzným do Döblingu u Vídně, kde ještě téhož roku zemřel. Matka se synem se uchýlila k příbuzným do Kropáčovy Vrutice na Mladoboleslavsku, ale v roce 1838 zde zemřela. (Na tuberkulózu zemřely v útlém věku i obě Tyršovy sestry.)

Od šesti let byl vychováván v české vlastenecké rodině strýce z matčiny strany v Kropáčově Vrutici, později ve Stránově.

V roce 1841 se přestěhoval do Prahy ke strýci Antonínu Kirschbaumovi a začal studovat. Zprvu na dvoutřídní triviální škole u Maltézů, pokračoval na malostranském gymnáziu. Zde se začal zajímat o studium antické kultury.[2]

Od dětství měl chatrné zdraví, a proto na radu svého lékaře začal v Praze cvičit. Navštěvoval tělocvičný ústav Schmidtův a později ústav Jana Malýpetra.

Mladého Tyrše, tehdy šestnáctiletého, velice ovlivnila jednak revoluce v roce 1848, jednak humanitní studijní orientace, a proto se rozhodl přestoupit na tehdy nejlepší střední školu klasického zaměření, na akademické gymnázium, které bylo mimo jiné i díky svým prefektům (Klicperovi a Jungmannovi) orientováno vlastenecky. Po absolutoriu školy Tyrš odešel studovat na přání příbuzných na právnickou fakultu Karlovy univerzity. Práva jej nebavila, a proto přestoupil na filozofickou fakultu, kde studoval filozofii a estetiku. Chtěl získat vzdělání všestranné, věnoval se i studiu matematiky a anatomie. V roce 1855 studia ukončil. Neměl však peníze, a proto se stal vychovatelem synů továrníka Eduarda Barthelmuse v Novém Jáchymově u Berouna. S jeho syny cvičil, ve volných chvílích pracoval na českém tělocvičném názvosloví. V nedaleké myslivně se seznámil s Jindřichem Fügnerem. V roce 1860 byl v Praze promován doktorem filozofie (PhDr.) a rok poté, po pádu Bachova režimu, se do Prahy odstěhoval. Žil skromně z nevelkého platu cvičitele soukromého tělocvičného ústavu.[2]

Zpočátku Tyrš projevoval více různých zájmů, nesoustředil se na určitý vědní odbor. Původně se chtěl věnovat filozofii (do Riegrova naučného slovníku přispíval filozofickými hesly, pracoval na Dějinách filosofie), ale od začátku 70. let 19. stol. převážil jeho zájem o výtvarné umění a estetiku. Kvůli studiu výtvarných technik podnikl studijní cesty do Německa, Francie a Anglie.

Po smrti svého přítele Jindřicha Fügnera se zamiloval do Fügnerovy dcery Renáty (1854–1937), kterou vzdělával jako domácí učitel a do jisté míry vychovával.[4] Postupně se natolik sblížili, že se 28. srpna 1872 vzali. Svatbu mohli uskutečnit, až když ke sňatku dala svolení matka a poručník. Brzy po svatbě se u Tyrše objevily první příznaky duševní nemoci, s níž se odjel léčit do zahraničí.[5] Renáta Tyršová spolupracovala s manželem při jeho odborné činnosti, při zahraničních studijních cestách aj.

V roce 1880 se Tyrš habilitoval pro dějiny výtvarného umění na pražské České technice (spisem Laokoon, dílo doby římské) a rok na to byl zde jmenován docentem. Ve studijním roce 1882–1883 přednášel metodologii dějin umění. Zároveň se ucházel o místo na české Filozofické fakultě Karlovy Univerzity. Ovšem po prvním všesokolském sletu (Jubilejní slavnost Sokola Pražského 1882) mu úřady podmínily možnost učit na univerzitě rezignací na činnost v Sokole. Po těžkém rozhodování podmínku splnil (předpokládal, že po dvacetileté činnosti je už Sokol natolik samostatný, že může pracovat bez jeho vedení, což se ukázalo jako správné[6]). V říjnu 1883 byl jmenován soukromým docentem a od 1. ledna 1884 mimořádným profesorem s platem 1200 zl. ročně.[7][5]

Roku 1884 jako redaktor časopisu Zlatá Praha uzavřel smlouvu s Ottovým nakladatelstvím na vydání Dějin výtvarných umění, z nichž stačil odevzdat první část, než zemřel.

Tyrš se významně účastnil českého kulturního i politického života. Stal se předsedou výtvarného odboru Umělecké besedy a byl členem poroty pro sochařskou výzdobu Národního divadla. Několikrát kandidoval za mladočechy a byl od roku 1869 volen poslancem českého zemského sněmu. V roce 1873 se stal i poslancem říšské rady.[2] V doplňovacích zemských volbách v září 1882 byl zvolen na Český zemský sněm, kde zastupoval kurii městskou, obvod Dvůr Králové, Náchod, Hořice, Nové Město n. M.[8] Je uváděn jako mladočeský kandidát.[9] Ovšem Tyrš krátce před volbami veřejně oznámil, že kvůli pracovnímu vytížení nemůže mandát přijmout.[10] Své vyjádření zopakoval i po volbách.[11]

Tyrš se „do české historie … zapsal především jako spoluzakladatel (16. 2. 1862) a vůdčí ideový i organizační činitel Sokola (i jako tvůrce českého tělocvičného názvosloví); byl rovněž iniciátorem prvního všesokolského sletu v r. 1882. Přál si, aby sokolství v duchu starořeckého ideálu kalokagathie pěstováním tělesné zdatnosti a brannosti přispívalo k harmonickému rozvíjení lidské osobnosti a národní kultury.“[12]

Byl jedním ze zakládajících členů tělocvičného spolku Sokol Pražský na jaře roku 1862.[13] Byl v letech 1862 až 1864 jeho prvním tělocvičným (a placeným) náčelníkem a práci se věnoval naplno. „Do stanov Sokola se promítlo i jeho vlastenecké a demokratické smýšlení.“[12] Roku 1863 navrhl vytvořit „Sbor pro vzájemnost československých spolků tělocvičných“ a svolat všechny cvičitele, avšak to mu rakousko-uherské úřady nepovolily a byl i policejně vyšetřován.

Spolu s kolegy navrhl uspořádat první slet sokolů již roku 1866, i tento záměr byl úředně zakázán. Když bylo v roce 1871 vydáno první číslo časopisu Sokol, uveřejnil v úvodu stať Náš úkol, směr a cíl.[14] V době příprav oslav 20. výročí založení Sokola navrhl uspořádat veřejné cvičení s průvodem Prahou. Prvotní návrh pak rozšířil na uspořádání sjezdu všech sokolských jednot z Čech a Moravy s přizváním bratrských spolků ze světa (1. Všesokolský slet).

V únoru 1882 předložil cvičitelskému sboru Sokola Pražského základní sokolský dokument Základové tělocviku (dokončil Vilém Kurz), později nazývaný „Tyršova soustava“, který se stal i základem sestav pro sletová cvičení. Stanovil také sokolské zásady (síla a mužnost, činnost a vytrvalost, láska k volnosti a vlasti, dobrovolná práce a kázeň, vzájemný bratrský vztah členů).[14]

(Převzato ze Slovníku českých filosofů.[12])
»Bývá řazen mezi sociální evolucionisty darwinovského typu, ale filozofických vlivů lze u něho nalézt více. Stálou inspirací mu byla antika a německá filozofie. Už v 50. letech 19. století se zabýval Schopenhauerem (Historische Einleitung in die Philosophie A. Schopenhauers), z jehož filozofie mu vyhovovala zejména nauka o vůli, teorie identity těla a duše a etický ideál lásky. Zároveň ho poutal L. Feuerbach svou kritikou náboženství. Na začátku 60. let se seznámil s Darwinovým spisem O vývoji druhů (z r. 1859), přijal jeho přírodovědnou teorii, zejména zákon vývoje, který pak aplikoval na společenost. Darwinův boj o život chápal jako vědecké a filozofické překonání pesimismu a pasivity, v něž ústí Schopenhauerovo učení o vůli k životu, jako předpoklad pokroku, postupného zušlechťování člověka a společnosti, pobídku k činnosti. Měl za to, že „veškeré dějiny jak tvorstva vůbec, tak lidstva zvláště jsou věčný boj o bytí a trvání, v němž podlehne a vyhyne, co k životu nadál je neschopno a celku závadno“ a že „každý národ zhynul jen vlastní vinou svojí“; čím menší národ, tím „větší činnost vyvinouti musí, aby byl a zůstal platným a závažným členem lidstva“. – Všechny tyto filozofické vlivy pronikají i do Tyršových úvah o náboženství. Ty se objevují i v uměnovědných pracích, v článcích z r. 1871 a 1881 a zejména ve studii Mohamed a nauka jeho, pojednávající nejen o islámu, ale také o vzniku a podstatě náboženství, náboženských dogmatech, obřadech, mravouce, herezi, politickém pozadí náboženských konfliktů. Tyrš podobně jako Feuerbach předpokládal, že lidé promítají do konceptu boha své vlastnosti a poměry, že národ si podle svého obrazu vytváří bohy, kteří vyhovují jeho potřebám. Původní formu náboženství spatřoval v polyteismu, jehož rozmanité podoby vysvětloval geografickými a národními specifiky. Snažil se též vypátrat, jak fungují mechanismy vývoje náboženských útvarů (např. polyteismus se promění v náboženství světové, setřou-li se atributy příznačné jen pro určitou zemi). Na otázku, zda se po islámu, nejmladším ze světových náboženství, může objevit další světové náboženství, jemuž by se podařilo „podrobiti sobě mysli veškeré“, odpovídá, že takové náboženství tu již je, že „je to duch lásky a osvěty“ a že jeho proroky jsou všichni „dobří, vzdělaní a horliví lidé“, kteří chtějí spojit své síly a vymýtit ze světa hmotnou i duševní bídu, ovšem „toliko zbraní mravnou a duševní“.«[12]

Při ozdravném pobytu v Ötzu utonul v říčce Ötztaler Ache u osady Habichen v Tyrolských Alpách.[15] Jeho tělo bylo nakrátko pohřbeno v Ötzu.[6] Okolnosti jeho úmrtí nebyly nikdy zjištěny.

Miroslav Tyrš je pohřben na Olšanských hřbitovech a sdílí zde mohylu společně s Jindřichem Fügnerem.

Když vznikla první sokolská župa (v r. 1884 v Kolíně), byla pojmenována po Miroslavu Tyršovi „Sokolská župa Tyršova na středním Labi se sídlem v Kolíně“.[14] K mohyle na Olšanech byly vysílány při všesokolských sletech delegace k uctění památky obou zakladatelů Sokola.

Roku 1933 postavili sokolové na Spořilově v Praze 4 novou sokolovnu a při ní vysadili 2 lípy velkolisté na památku Dr. Miroslava Tyrše (lípa vpravo) a Jindřicha Fügnera (lípa vlevo).[16]

Tyrš byl často zpodobován sochařsky, malířsky i v grafice. Největší sbírku má Národní muzeum v Praze, oddělení novodobých českých dějin (jež spravuje někdejší sbírky Muzea tělovýchovy a sportu a Českého Sokola). Autory Tyršových portrétů jsou mj.:

• 
  Miroslav Tyrš v sokolském kroji od sochaře Ladislava Šalouna na nádvoří Tyršova domu v Praze na Újezdě. Socha byla odhalena v roce 1926, za války zničena, po válce odlita podle dochovaného modelu.
• 
  Socha Miroslava Tyrše v Praze ve Vinohradské Sokolovně
• 
  Tyršův hrob na Olšanských hřbitovech
• 
  Miroslav Tyrš – pamětní deska v pražské Karmelitské ulici
• 
  Miroslav Tyrš – pamětní deska v Moravském divadle v Olomouci
• 
  Miroslav Tyrš – pamětní deska od Sylvestra Harny připomínající svěcení Mánesova praporu v roce 1865 v Kroměříži
• 
  Pamětní deska na sokolovně v Čáslavi z roku 1932 (odhalená k 100. výročí narození)
• 
  Reliéf Miroslava Tyrše v Tyršových sadech v Třebíči
• 
  Pamětní deska Miroslava Tyrše Ve Výčapech u Třebíče
• 
  Pamětní deska Miroslava Tyrše v Jaroměřicích nad Rokytnou
• 
  Pamětní deska Miroslava Tyrše v Uherském Hradišti
• 
  Pamětní deska Myroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera v Praze
• 
  Pamětní deska Miroslava Tyrše v Mukařově

• FROLÍK, František. Osobnosti Rakovnicka a Novostrašecka s ukázkami jejich rukopisů. 1. vyd. Nové Strašecí: Jiří Červenka - Gelton, 2016. 315 s. ISBN 978-80-88125-04-4. S. 15–18.
• CHADRABA, Rudolf a kol. Kapitoly z českého dějepisu umění. I, Předchůdci a zakladatelé. Praha: Odeon, 1986. 229 s., 88 s. obr. příl. Ars. Uměnovědná řada.
• JANDÁSEK, Ladislav. Život Dr. Miroslava Tyrše. Brno: Moravský legionář, 1926. 172 s. Dostupné online.
• PAVLINCOVÁ, Helena a GABRIEL Jiří. Miroslav Tyrš. In: Slovník českých filosofů. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta ©2018 [cit. 26. 9. 2018]. dostupné online
• PRECLÍK, Vratislav: Prezident Masaryk a sokolská myšlenka, in Čas: časopis Masarykova demokratického hnutí, duben - červen 2018, roč. XXVI. čís. 122. ISSN 1210-1648, str.10–16
• SCHEINER, Josef. Miroslav Tyrš: stručný nástin života a působení jeho. V Praze: [J. E. Scheiner], 1884. 59 s. Vydáno péčí pražské tělocvičné jednoty „Sokol“. dostupné online
• SLAVÍČEK, Lubomír, ed. et al. Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 2. Praha: Academia, 2016, s. 1544–1546. ISBN 978-80-200-2094-9.
• SCHŮTOVÁ, Jitka; HAVRÁNKOVÁ, Hana a SAUROVÁ, Vlasta. Signované plastiky a sportovní trofeje: sbírka tělesné výchovy a sportu Národního muzea. Praha: Národní muzeum, 2010. 282 s. ISBN 978-80-7036-275-4.
• ŠTECH, V. V. V zamlženém zrcadle. Praha: Českosl. spisovatel, 1969, s. 77, 82, 139, 220, 222.
• 100 let českého sportu 1918-2018. 1. vyd. Praha: Olympia, 2018. 400 s. ISBN 978-80-7376-521-7. S. 18–19.

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Miroslav Tyrš
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Miroslav Tyrš na Wikimedia Commons
• Osoba Miroslav Tyrš ve Wikicitátech
• Digitalizovaná díla Miroslava Tyrše v digitální knihovně Kramerius NK ČR.
• Miroslav Tyrš v informačním systému abART
• Památník Sokola Pražského – vydaný v Praze 1883 na oslavu dvacetiletého trvání Tělocvičné jednoty Sokola Pražského (1882). Autoři Josef Müller a Ferdinand Tallowitz
• Miroslav Tyrš - Paže tuž, vlasti služ! Archivováno 5. 3. 2016 na Wayback Machine
• Český rozhlas: Tajemství života a smrti Miroslava Tyrše
• Miroslav Tyrš - příspěvek k formování české estetiky
• pamětní deska na budově TJ Sokol Kunratice čp. 161 v ul. K Šeberáku 16 Praha 4 Kunratice Archivováno 27. 9. 2018 na Wayback Machine