Palác Michny z Vacínova

Nedokončená výzdoba fasády

V roce 1623 celý objekt přešel z majetku rodiny Jindřicha Matyáše Thurna do rukou císařského dvorního úředníka Pavla Michny z Vacínova, po němž tento objekt nese dodnes své jméno. Tento státní úředník, inspirován vedoucí osobností té doby Albrechtem Václavem Eusebiusem z Valdštejna, nechal vilu kompletně přestavět a přeměnil ji na nádherný a mohutný palác. Autorem této přestavby byl patrně italský architekt Francesco Caratti. Od roku 1632 pak tuto přestavbu financoval syn Pavla Michny Václav Jan Michna. Původní stavba byla touto přestavbou podstatně rozšířena i celkově zvýšena, byla opatřena bohatou štukovou výzdobou. Z této části stavby byl asi nejhezčí zahradní rizalit na východní straně (směrem ke Kampě) s půvabnou salou terrenou. Všechny práce však byly na přelomu 40. a 50. let 17. století z finančních důvodů zastaveny a nebyly již nikdy obnoveny, výzdoba paláce tak zůstala nedokončena.

V druhé polovině 17. století palác opět změnil majitele, dalším majitelem se stal Jan Adolf ze Schwarzenbergu, jenž zde provedl další úpravy zahrady východním směrem k ostrovu Kampa. Směrem jižním ke Všehrdově ulici byla v té době dostavěna velká jízdárna. V roce 1763 palác opět změnil svého majitele, Schwarzenbergové palác prodali Janu Bornscheinovi, který jej z finančních důvodů roku 1767 prodal vojenskému eráru, jenž zde zřídil zbrojní sklad. Během 150 následujících let, kdy objekt využívalo vojsko, palác pustl a chátral, došlo k velkému znehodnocení a nenávratnému poškození mnoha zdejších prostor. V roce 1772 navíc došlo k další dostavbě západního průčelí (směrem k Petřínu), v nejpůvabnější a nejcennější části objektu zahradního rizalitu byla zřízena výrobna střeliva, v zahradě byla postavena rozsáhlá ubytovna (kasárna) s vnitřním nádvořím (tzv. carré). Stav objektu na konci první světové války byl natolik žalostný, že byl klasifikován jakožto ruina.

Průčelí paláce z ulice Újezd

Dne 30. dubna 1921 od pražské obce poničený Michnův palác zakoupila Česká obec sokolská, která zde zahájila další přestavby a dostavby. Ve vypsané soutěži na přestavbu paláce zvítězil návrh architekta Františka Krásného. Byla dostavěny šatny a tělocvična, bývalá jízdárna byla zvýšena a přebudována na velkou sokolskou ubytovnu.

Touto poslední další náročnou přestavbou a dostavbou byl někdejší barokní palác přestavěn na moderní tělovýchovné a společenské zařízení, ve kterém se také nacházela výstavní síň, kuchyně, jídelna, mnoho kanceláří a i velká tělocvična vybavená šatnami a umývárnami. Pod tělocvičnou se nalézá 20 metrů dlouhý bazén. Někdejší zahrada a pozdější vojenský dvůr byl proměněn na lehkoatletické cvičiště. Areál byl slavnostně otevřen v květnu 1925 za účasti prezidenta Masaryka, jeho syna Jana, předsedy vlády Antonína Švehly, ministra Františka Udržala, primátora Karla Baxy, starosty ČOS Josefa Scheinera, náčelníka ČOS Jindřicha Vaníčka a dalších osobností.[5] Celý objekt od té doby slouží české tělovýchově. V roce 1926 v průběhu VIII. Všesokolského sletu byla na prvním nádvoří odhalena socha dr. Miroslava Tyrše, kterou vytvořil sochař Ladislav Šaloun.[6] Socha byla za okupace zničena, po válce znovu odlita.[7]

Interiér paláce

Za okupace, po zákazu Sokola, byl Tyršův dům sídlem Kuratoria a Hitlerjugend.[7] Nejasný je osud kolumbária významných sokolských osobností. Některé zdroje uvádějí projekt jako nezrealizovaný,[8] dobový tisk ale píše o kolumbáriu v roce 1939 jako o funkčním, včetně jmen osob, jejichž urny zde byly uloženy.[9]

V období socialismu užívala objekt po čtyřicet let jednak Fakulta tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Dále zde sídlilo Muzeum tělesné výchovy a sportu, pobočka Národního muzea, které bylo po roce 2002 včetně archivu začleněno do Historického muzea jako součást oddělení novodobých českých dějin, jímž je dodnes. V roce 1990 byl areál v restituci navrácen České obci sokolské.[7] V roce 2002 byl, jako mnoho jiných malostranských objektů, těžce poškozen ničivou povodní na Vltavě. Sokolové část budovy pronajímají.

Sokolský prostor cvičiště s běžeckými dráhami znetvořil barokní palácovou zahradu; dnes slouží jako parkoviště.

• Jaroslava Staňková, Jiří Štursa, Svatopluk Voděra: Pražská architektura, významné stavby jedenácti století, Praha, 1991, ISBN 80-900209-6-8

• Letohrádek hraběte Michny z Vacínova - vila Amerika, v němž sídlí Muzeum Antonína Dvořáka

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Palác Michny z Vacínova na Wikimedia Commons
• Pražské kašny a fontány, prazskekasny.net, archivováno