František Bílek (sochař 1872–1941)

Již od dětství se u něho projevovalo umělecké nadání. V Táboře vystudoval gymnázium a pak v letech 1887–1890 studoval malbu u profesora Maxmiliána Pirnera na Akademii výtvarných umění v Praze. Kvůli potížím s vrozenou oční vadou – částečným daltonismem – zabraňujícím Bílkovi rozeznávat některé barvy, přešel na radu svých učitelů k Josefu Maudrovi na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze studovat sochařství (1888–1890). Nadále však zůstal i studentem Akademie výtvarných umění.

Bílek získal stipendium mecenáše Vojtěcha Lanny mladšího a v lednu 1891 odjel do Paříže, kde studoval na soukromé Colarossiho akademii u prof. Jean-Antoine Injalberta (*1845, †1933).[3] Zde se seznámil se Zdenkou Braunerovou, s níž ho pak pojilo celoživotní přátelství, a také s českými umělci v Paříži, např. Alfons Mucha, Luděk Marold, Vojtěch Hynais a Stanisław Wyspiański. V té době vznikala Bílkova první díla inspirovaná jeho náboženským cítěním: Golgota – hora lebek a Orba je naší viny trest (1892). Nebyla však příznivě přijímána a stipendijní komise v Praze v čele s Myslbekem i Vojtěch Lanna díla odsoudili a Bílkovi bylo stipendium odejmuto. Myslbek se vyjádřil nevybíravě o promarněném stipendiu a o Bílkovi řekl, že není hoden ani srovnání s jeho posledním žákem. Mecenáš Lanna odmítl přijmout od Bílka darovanou Orbu.

Během života František Bílek podnikl řadu cest do zahraničí – Itálie (1900), Německo, Itálie, Sicílie (1902), Mnichov, Salcburk (1904), Paříž (1927).[4]

F. Bílek byl od roku 1898 členem SVU Mánes, ale roku 1912 sám vystoupil, dále členem Umělecké besedy a SČUG Hollar.

Po návratu z jednoroční vojenské služby (1893) si František Bílek v Chýnově zřídil sochařskou dílnu, v roce 1898 si postavil stavení s ateliérem podle vlastních návrhů, kde tvořil osaměle, vyhýbal se určení směru a slohu i spolkovým setkáním. V roce 1902 se oženil a krátce poté přestěhoval do Prahy.

V Praze bydleli manželé na několika místech (ul. Nové Mlýny; na Smíchově ve Švédské ulici; v Bubenči v Korunovační ulici) a Bílek přechodně pracoval v refektáři v klášteře na Strahově, v Bubenči nebo v Čechově ulici. Monumentální díla zpočátku tvořil v Chýnově, kam dojížděl zejm. v létě. Když zakoupil pozemek po zbouraných městských hradbách, nechal si roku 1911 podle svého návrhu postavit vilu s ateliérem v Mickiewiczově ulici na Hradčanech. Galerie hlavního města Prahy ve vile zřídila muzeum se stálou expozicí Františka Bílka. Spravuje také Bílkův dům se stálou expozicí v Chýnově. Dům je zasazen volně do přírodního prostředí, stěny jsou z režného cihlového zdiva v kombinaci s dřevem. Fasáda je zdobena řadou symbolických reliéfů doplněných umělcovými mystickými texty. Expozice se nachází v obytné části domu v přízemí a prvním patře. Přístupný je i ateliér.

Počátkem 30. let byl Bílek nemocný. Zpět do Chýnova se s rodinou přestěhoval po německé okupaci Prahy v roce 1939. Je pochován na místním hřbitově pod svou monumentální sochou Modlitba nad hroby[5] (z roku 1905), která vznikla obezděním stromu, ale po jeho setlení byla v roce 1980 nahrazena kopií. Dílo má dva názvy: Modlitba nad hroby a Génius smrti, které jako by symbolizovaly proměny tehdejšího vztahu ke smrti. Na rodném domku slavného umělce je pamětní deska.[6]

Otec sochaře Bílka pracoval jako kolář a měl malé povoznictví; bratr Josef (1870) byl projektant a stavitel; bratr Antonín (1881) absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu a byl sochařem.

Manželka Berta, roz. Nečasová, v roce 1963 darovala vilu i část manželova díla městu Praze; svého muže přežila o 23 let a zemřela roku 1964. Dcera Berta (1905–1971) byla opatrovatelkou otcova uměleckého odkazu; syn František (1907) byl knězem Církve československé. Vnučka Alena Bártová, žijící v USA, darovala Praze Bílkův dům v Chýnově.

Pomník Jana Blahoslava v Přerově (1923)

Již jako žák 1. třídy Bílek ministroval a tehdy započal a postupně narůstal jeho vztah k náboženství. Jako dospělý se pak, i přes své hluboké náboženské cítění, často rozcházel s oficiální katolickou církví a v únoru 1921 s celou rodinou přestoupil do československé církve (dnešní Církev československá husitská) a stal se jejím oficiálním umělcem.[7] Svou uměleckou práci bral jako službu bratřím a oběť ve prospěch druhých. Jako umělec byl známý též jako náboženský myslitel a mystik, ve svém díle často spojoval křesťanské a orientální náboženství v mystické jednotě světa.

Postupem let navrhl Bílek pro Církev československou husitskou obřadní předměty (kalichy), bohoslužebná roucha, štóly, několikery jesličky,[8] svícny, výtvarné symboly, prapory a korouhve nebo formy na hostie. Díky náboženské obci Církve československé husitské v Praze 4-Michli se po 85 letech podařilo v roce 2020 obnovit přerušenou výrobu hostií podle Bílkova návrhu.[9] Ve sborech a modlitebnách Církve československé husitské byly instalovány desítky jeho plastik, reliéfů i drobnějších sochařských prací. Nejucelenější realizace chrámových interiérů se nalézají v Husově sboru v Českých Budějovicích a v chrámu sv. Václava na Novém Městě v Praze. Umělec promýšlel rovněž strukturu husitského bohoslužebného obřadu.[10]

• Ukončení žeber v presbytáři chrámu v Prostějově a uvnitř chrámu křížová cesta
• Památník Padlým vojákům s Bílkovými plastikami, v ambitech poutního kostela na Křemešníku
• Náhrobky a reliéfy na mnoha hřbitovech (mj. na Olšanech v Praze náhrobek sochaře Josefa Maudera, na zdi hřbitova v Poděbradech je Čtyřiačtyřicet reliéfů, další na hřbitově v Jinošově u Náměště nad Oslavou, v Domažlicích i v Chýnově, náhrobek matky spisovatele Monsignora Františka Bernarda Vaňka ve Stádlci nad Lužnicí)
• Pomník Otokara Mokrého v Českých Budějovicích (1919)

• Stavba budoucího chrámu v nás: přednáška. Praha: Meditace, 1908. 32 s.
  • 2. vydání, v Lyře Pragensis 1. vyd.: Praha: Nadace Lyry Pragensis, 1996. 108 s. Lyra Pragensis, sv. 116. ISBN 80-7059-044-0.
• Cesta: cyklus původních litografií. Praha: Odbor svazu čsl. studentstva pro postav. stud. pomníku Mládí, 1909. 12 stran se dvěma dřevoryty, 40 listů s litografiemi. Český a francouzský text Miloš Marten a F. Bílek. Pergamenová vazba L. Bradáč.
• Jak mi dřeva povídala. Praha: Jan Pohořelý, 1946. Edice Kotnov, sv. 2. Obálka František Kobliha, grafická úprava Josef Sonberg.
  • 2. vydání: Brno: Zvláštní vydání, 1992. 13 listů. Faksimile, bibliofilie. ISBN 80-85436-12-4.

• Cyklus o počtu čtení písmeny těla lidského, list I-III, rukopis v archivu Národní galerie v Praze.
• Meditace. Dva rukopisné sešity, soukromá sbírka.
• Návrh na program a stanovy společnosti J. Zeyera, soukromá sbírka.

• Confiteor umění. Nový Život: měsíčník pro umění, vzdělání a zábavu. 1897, roč. II, č. 1, s. 3–5; č. 2, s. 34–37; č. 3, s. 60–62; č. 4, s. 91–94.
• Za pravdou. Nový Život: měsíčník pro umění, vzdělání a zábavu. 1897, roč. II, č. 6, s. 162–164; č. 7, s. 181–183.

• František Bílek hovoří o Otakaru Březinovi – 1934.[11]

• ADAM, Jan a kol. Osobnosti – Česko: Ottův slovník. Praha: Ottovo nakl., 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 53.
• BŘEZINA, Otokar. Dopisy Otokara Březiny. III, Františku Bílkovi. V Praze: Nakl. Fr. Borový, 1932. 187 s. Paměti. Knihovna literárních vzpomínek a korespondence, svazek V.
• DAČEVOVÁ, Rumjana a kol. Karáskova galerie. Praha: Památník národního písemnictví, 2012. ISBN 978-80-87376-01-0
• HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. S. 14.
• CHURAŇ, Milan a kol. Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. 1. díl, A–M. 2. rozšíř. vyd. Praha: Libri, 1998. 467 s. (Kdo byl kdo). ISBN 80-85983-44-3. S. 49–50.
• Ilustrovaný encyklopedický slovník. Díl I. A–I. Praha: Academia. 1981. 970 s. 1980.
• JINDRA, Martin. František Bílek a jeho rodina v Církvi československé. In: JINDRA, Martin; NYTROVÁ, Olga; HLASIVCOVÁ, Markéta a STRACHOTA, Václav, eds. Víra a umění Františka Bílka: sborník projevů pronesených na konferenci k 70. výročí úmrtí umělce (6. 11. 1872 – 13. 10. 1941) [pořádané 23. listopadu 2011 ve sboru Gustava Adolfa Procházky v Praze 8-Karlíně]. Praha: CČSH ve spolupráci s Kulturní radou a LHODR, 2012. S. 35–76. ISBN 978-80-7000-077-9.
• JINDRA, Martin. Jesličky, které učí žít. Český zápas. 2015, roč. 95, čís. 51, s. 8. Dostupné online. ISSN 0323-1321.
• JINDRA, Martin. Macešský život hostií podle návrhu Františka Bílka v Církvi československé husitské. Theologická revue Církve československé husitské. 2020, roč. 91, č. 1, s. 70–79. ISSN 0139-7702.
• JINDRA, Martin, ed. a SLADKOWSKI, Marcel, ed. Biografický slovník Církve československé husitské. Praha: CČSH, 2020. 639 s. ISBN 978-80-7000-167-7.
• KULÍK, Jan, ed. Táborsko – srdce jižních Čech. Tábor: Okresní rada osvětová, 1948. 127 s.
• MIKULECKÁ, Milena, ed. František Bílek v Církvi československé husitské. Praha: ÚR CČSH, 2000.
• NEČAS, Vilém a SUCHÝ, Václav, ed. Bílek: svědectví o bratru Františkovi. Praha: Malvern, 2015. 316 s., 30 s. obr. příl. ISBN 978-80-7530-026-3. Vydala Společnost Františka Bílka v nakl. Malvern.
• PUTNA, Matin C. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918. Praha: Torst, 1998. 801 s. ISBN 80-7215-059-6.
• MUDROVÁ, Ivana. Bílkova vila je plná symbolů. In: Prahou s otevřenýma očima. Díl 1. Praha: NLN Nakl. Lidové noviny, 2005. 273 s. S. 89–90. ISBN 80-7106-737-7.
• MUDROVÁ, Ivana. Bílkův náhrobek Jaroslava Boudy v Bubenči. In: Prahou s otevřenýma očima. Díl 2. Praha: NLN Nakl. Lidové noviny, 2005. 287 s. S. 60. ISBN 80-7106-787-3.
• Pražská informační služba. „A–Z“ – Fr. Bílek.
• PYTLÍK, Radko. O Bubenči a okolí: z cyklu Hledání ztraceného času. [Praha]: Emporius, ©2004. 136 s. ISBN 80-86346-09-9.
• SLAVÍČEK, Lubomír, ed. et al. Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008). 1. svazek, A–M. Praha: Academia, 2016, 970 s. S. 103–104. ISBN 978-80-200-2094-9.
• ŠTAMPACH, Odilo Ivan. Tušili světelné záplavy. Praha: Cherm, 2001. 311 s. ISBN 80-86370-05-4.
• TOMEŠ, Josef a kol. Český biografický slovník XX. století: I. díl: A–J. Praha: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 97.
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla a kol. Biografický slovník českých zemí: 5. sešit: Bi–Bog. Praha: Libri, 2006. 478–585 s. ISBN 80-7277-309-7. S. 501–502.
• Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. 1, a/b. 2. nezm. vyd. Praha: Diderot, 2002. 518 s. ISBN 80-86613-01-1.

• Bílkova vila
• Bílkova vila (Tábor)

• Zápis v matrice narozených římskokatolické farnosti v Chýnově
• Inventář osobního fondu, Archiv Národní galerie v Praze
• Dokumentární fotografie v archivu rodiny Šechtlů
• ŠTAMPACH, Odilo Ivan: František Bílek zemřel před osmdesáti lety, má stále co říct Dingir 13. 10. 2021
• JINDRA, Martin: Nedoufal jsem již, že na zemi může být tak krásně, jásal sochař. Zachránila ho žena. Aktuálně.cz. 23. 10. 2021 20:17
• JINDRA, Martin: Chtěl uctít Komenského. Pomník mu postavil u domu ve tvaru zkoseného obilného lánu. Aktuálně.cz. 28. 3. 2022
• František Bílek v Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 ^{[nedostupný zdroj]}
• Obrázky, zvuky či videa k tématu František Bílek na Wikimedia Commons
• Osoba František Bílek ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je František Bílek (sochař 1872–1941)
• František Bílek v informačním systému abART