Zlatá Praha (časopis)

Časopis Zlatá Praha založil redaktor Vítězslav Hálek v nakladatelství Karla Seyfrieda počátkem roku 1864. Cílem bylo, nabídnout českým čtenářům podobný typ ilustrovaného časopisu, jaký byl v té době oblíbený ve vyspělejších částech Evropy. Měl vycházet dvakrát měsíčně (vždy 1. a 15. dne) a obsahovat přehled politických událostí, životopisy významných osobností, popisy uměleckých děl, vlastivědné články a literární práce, vše doplněné kvalitními ilustracemi.[1]

První číslo (datované 1. ledna 1864) vyšlo s týdenním zpožděním 8. ledna. Obsahovalo články Karla Jaromíra Erbena (Stará radní síň), Karla Víta Hofa (Pouť na Velehrad) a Emanuela Tonnera (Starý hřbitov židovský v Praze), rubriku o literatuře a divadle, povídku Karoliny Světlé (Lamač a jeho dcera), básně Vítězslava Hálka a Emanuela Züngla a několik ilustrací (z toho na titulní straně portrét Františka Ladislava Čelakovského). Národní listy jej ocenily pro vysokou kvalitu ilustrací i textu a přály jejich redakci, aby v této záslužné činnosti mohla s podporou veřejnosti pokračovat.[2]

Slibný rozvoj časopisu skončil v polovině roku 1865. Jeho nakladatel Karl Seyfried odjel 22. června do Teplic, odtud se vrátil do Roztok a v tamějším lese spáchal sebevraždu zastřelením.[3] Zlatá Praha naposledy vyšla 15. června 1865 (ročník 2, číslo 12).[4] Počátkem července přinesly Národní listy zprávu, že časopis zřejmě přestane vycházet, protože vypořádání dědictví po K. Seyfriedovi se protáhlo a jiný nakladatel se nenašel.[5] Koncem července oznámili správci pozůstalosti, že se s dalším vydáváním již nepočítá a předplatitelům budou vráceny peníze.[6]

K obnovení časopisu došlo 4. ledna 1884. Nakladatel Jan Otto jej pojal jako „list věnovaný ušlechtilé zábavě a duchovnímu životu českého národa“.[7] Měl vycházet týdně a přinášet články z oblasti vědy a kultury, zeměpisu, filozofie, estetiky apod., dále literární práce a reprodukce uměleckých děl. Prvním redaktorem se stal Ferdinand Schulz.[7] Podobně jako před dvaceti lety, i nyní si časopis získal pochvalný komentář v Národních listech, tentokrát na konci prvního ročníku.[8] Nebyl však v té době jediným ilustrovaným týdeníkem – konkuroval časopisu Světozor, který vycházel od 13. července 1867.[9]

Významným redaktorem Zlaté Prahy byl Vilém Weitenweber, který řídil její obrázkovou část od založení po více než deset let. Jeho zásluhou získal časopis vysokou výtvarnou úroveň a jeho prostřednictvím se mohla široká veřejnost seznámit s řadou prací začínajících i známých českých umělců.[10]

V roce 1900 došlo ke spojení s týdeníkem Světozor, který od té doby vycházel jako příloha. Na konci roku 1903 oslavil časopis dvacet let svého trvání. Mezitím se obměnila redakce – textovou část převzal Jaroslav Kvapil, obrázkovou Viktor Oliva. Článek v Národních listech, vydaný k tomuto výročí, oceňoval trvale vysokou úroveň i aktuálnost žurnalistiky i ilustrací.[11] Necelý rok předtím, 16. ledna 1903, vydala redakce jubilejní tisící číslo (ročník 20, č. 12), kde v řadě článků popsala vývoj předchozích devatenácti let a představila portréty většiny spolupracovníků.[12]

V roce 1923 vstoupila Zlatá Praha do 41. ročníku. V té době již hospodařila se ztrátou. Kulturní veřejnost ji považovala za významný archiv, umožňující sledovat vývoj českého výtvarného umění a literatury.[13]

Časopis zanikl 46. ročníkem 26. září 1929. Se čtenáři se za redakci rozloučili Gustav Pallas a Artuš Scheiner.[14]

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/) a z projektu Kramerius NK ČR (http://kramerius.nkp.cz).