Arthur Schopenhauer

První významným filosofickým dílem Schopenhauera je jeho disertace z roku 1813 nazvaná O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu. Text přepracoval, doplnil a publikoval roku 1847. Východiskem knihy je věta o dostatečném důvodu, který (zjednodušeně řečeno) říká, že každý fakt a každá skutečnost má nějaký důvod svého bytí. Tedy je možné smysluplně odpovědět na otázku "proč?" týkající se každého faktu a podat přiměřené vysvětlení důvodu jeho existence.

Podle Schopenhauera existují čtyři druhy faktů (skutečností): 1) hmotné objekty, 2) abstraktní pojmy, 3) matematické a geometrické konstrukce a 4) psychologické motivující síly. Tyto čtyři druhy faktů tvoří z hlediska epistemologie oddělené sféry, tedy při vysvětlování důvodů konkrétních faktů se lze pohybovat vždy jen v jedné z těchto oblastí a nelze mezi nimi přecházet (takové vysvětlení je vždy chybné). Například platnost matematické rovnice nelze vysvětlit psychologickou motivací a naopak. Věta o dostatečném důvodu se tedy rozvětvuje do čtyř podob a má čtyři kořeny, jak stojí i v titulu jeho díla.

Svět jako představa – těmito slovy začíná Schopenhauerova kniha. Ale tuto první část Schopenhauerovy teze již známe od Kanta, podle kterého jsou nám všechny věci dány pouze jako jevy. Tím navazuje Schopenhauer na to, že Kantovu nauku sám označuje za vstupní bránu ke své vlastní filosofii. Je sice nezvratné, že svět je představa, ale chápat jej POUZE takto je přesto jednostranné. Podle Kanta metafyzika neexistuje. Schopenhauer však klade otázku, co když je zcela chybné vycházet z toho, že pramen metafyziky nesmí být zásadně empirický, že její zásady v žádném případě nesmí pocházet z vnější či vnitřní zkušenosti. To by přece znamenalo, že řešení hádanky světa nelze najít ve světě samém. Proto musíme neumlčovat náš hlavní pramen poznání, vnější a vnitřní zkušenost. Jaké je ale ono „pravé místo“, na nějž je třeba navázat?

Hrob Arthura Schopenhauera na hlavním hřbitově ve Frankfurtu nad Mohanem

Svět jako vůle – zvnějšku se podstatě věcí přiblížit nelze. Výsledkem jsou vždy pouhé obrazy a jména. Jediné místo, jež nám umožňuje vstoupit do nitra světa, je v nás samých. V individuu. Jednotlivci je jeho vlastní tělo dáno dvěma zcela odlišnými způsoby: jednak jako představa v rozumovém nazírání, tedy jako objekt mezi objekty, zapojený do kauzální souvislosti všech jevů… a zároveň naprosto odlišným způsobem, totiž jako to, co každý dobře zná a co se označuje slovem vůle… (jak píše ve svém díle Welt als Wille und Vorstellung I tj. Svět jako vůle a představa, str. 119).

Akt vůle a tělesná akce nejsou dvě různé věci, spojené kauzálně. Jsou jedno a totéž. Tělesné jednání je objektivovaný akt vůle, který je přístupný názoru. Tělo je vůle objektivovaná v čase a prostoru.

Schopenhauer dále vyvozuje, že podstata člověka nezáleží v myšlení. Vědomí je pouze povrch naší bytosti (je jako zevní povrch zeměkoule). Naše vědomé myšlenky jsou jen hladina hluboké tůně. Naše soudy nevznikají zřetězením jasných myšlenek podle logických zákonů, jsou téměř neuvědomělým dějem, jako trávení. O vzniku nejhlubších myšlenek nemůžeme vydat žádné svědectví. Vznikají působením vůle.

I paměť je pouze služkou naší vůle. Vůle je jako statný slepec, který nese na svých ramenou vidoucího, ale chromého člověka. Ve skutečnosti jsme poháněni zezadu. Žene nás nevědomá vůle k životu.

Vůle formuje charakter stejně jako lidské tělo. Vědomé funkce potřebují spánek, ale vůle nikoli, vždyť co se děje bez našeho vědomí, neumdlévá. Ale vůle se skrývá také za jevy neživé přírody (chemická přitažlivost a odpudivost látek, gravitační přitažlivost), to vše je nevědomá světová vůle. V říši života je nejsilnějším projevem vůle k životu rozmnožovací pud. Ten dokonce překonává i individuální smrt.

Metafyzika pohlavní lásky patří k nejproslulejším partiím jeho díla. Sotva se živá bytost postarala o zachování sebe sama, už usiluje o rozmnožování, o zachování. Tato vůle se projevuje téměř nezávisle na poznání. Má-li u člověka poznání (dobrý rozum) své místo v mozku, jsou pohlavní orgány, místo pohlavního pudu, vlastním ohniskem vůle a protipólem mozku.

Láska je iluze, jejíž pomocí se příroda stará o zachování rodu. Každý miluje to, co jemu samému chybí. Nejmužnější muž bude hledat nejženštější ženu a naopak. Vystřízlivění se dostavuje zejména v manželství uzavřeném z lásky. Jako v pohlavní lásce vychází najevo, že jednotlivec je pouhým nástrojem druhu, tak platí i obecně, že individuum (vůbec každý myslitelný jev) je střídání látky v téže formě. Tím ale Schopenhauer skoncoval s důležitým předpokladem, který byl uznáván od dob renesance, že svět je harmonický. Svět není logický, je alogický. Od optimismu přechází k pesimismu.

Vůle je nekonečná, naplnění omezené. Z každé uspokojené žádosti ihned roste nová. Sotva pomine jedna bolest…, přichází nové zlo. Bolest je vlastní realitou života. Slast a štěstí, to je pouze něco negativního, totiž nepřítomnost bolesti. Schopenhauer se stavěl proti přehnanému metafyzickému optimizmu Leibnize. Absurditu tvrzení, že žijeme v nejlepším možném světě viděl jako křiklavou, oproti ní stavěl názor, že žijeme v nejhorším z možných světů, neboť každé bytosti se dostalo právě tolik, aby byla schopna udržet se naživu, ale nic navíc. Oproti optimistickému názoru, že svět je krásný, stavěl vcítění se do věcí: "Optimista mne vyzve, abych otevřel oči a pohlédl na svět, jak je krásný ve slunečním světle, se svými horami a údolími, řičkami, rostlinami, zvířaty, atd. Cožpak je však svět nějaké kukátko? Na vidění jsou tyto věci ovšem krásné, ale být jimi je něco zcela jiného."[6]

• Co máme, toho si nedovedeme vážit.
• Metlou většiny lidí je nouze.
• Nevyhnutelným údělem člověka je osamění.
• Pohlcovat a být pohlcován, to je život.

Podle Schopenhauera přece existuje východisko:

Estetická cesta vykoupení – Můžeme se povznést k poznání toho, co se skrývá za jevy? Zvíře to nedokáže, ale člověk ano. Poznáním, kterým je mu to umožněno, je umění. Umění není vykoupením ze života, nýbrž pouze krásnou útěchou v něm.

Etická cesta vykoupení – Je cestou myšlení starých Indů. Nechat se prodchnout duchem popírání světa. Popření vůle.

Co to je sláva? Pouhý odraz naší bytosti v hlavách jiných.

Schopenhauerovi porozumíme snad jen tehdy, orientujeme-li se alespoň zběžně ve starých indických filozofiích – hinduismu a především buddhismu, z nichž si Schopenhauer vypůjčil nejednu myšlenku, jako např. neuspokojitelnou mysl, teorii reinkarnace (viz spisek O smrti), možnost vykoupení se z koloběhu utrpení atd.

Jak může ve světě, jehož jedinou podstatou je slepá vůle, triumfovat intelekt nad vůlí. Nesvědčí to o tom, že kromě slepé vůle musí existovat i jiná síla?

Odpověď: Pokud svoje myšlení, které vzešlo ze slepé vůle, dokážeš rozvinout na tak velkou míru, že dokážeš objektivizovat svoje osobní vlastnosti jako sobeckost, radost apod. tak jsi na dobré cestě tyto vlastnosti ovládnout.

• Umění dostat v každé debatě za pravdu, překlad Břetislav Hůla, Praha : Portál, 2019. ISBN 978-80-262-1529-5
• Parerga a Paralipomena, malé filosofické spisy, překlad: Milan Váňa, Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, 2011
• O vůli v přírodě a jiné práce, překlad Milan Váňa, Praha: Academia, 2007
• Svět jako vůle a představa, překlad : Milan Váňa, Pelhřimov : Nová tiskárna Pelhřimov, 1998
• O spisovatelství a stylu, vybral Petr Sacher, přeložila Věra Koubová, Hynek-Punkt, 1994
• O barvách (Z korespondence mezi Schopenhauerem a Goethem), přeložil Martin Pokorný, Souvislosti 2/2014
• Životní moudrost, překlad : Vítězslav Tichý, Praha : Svoboda, 1992
• Eristická dialektika, překlad : Ivana Laňová, Praha, Havlíčkův Brod : nakladatelství en, 1991
• Eristická dialektika čili Umění dostati v každé debatě za pravdu, překlad a poznámky: Břetislav Hůla, Praha : Pokrok, 1927

• Socha Arthur Schopenhauer od Elisabet Neyové

• Galerie Arthur Schopenhauer na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Arthur Schopenhauer na Wikimedia Commons
• Autor Arthur Schopenhauer ve Wikizdrojích (německy)
• Osoba Arthur Schopenhauer ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Arthur Schopenhauer