Max Švabinský
Max Švabinský, celým jménem Maxmilian Theodor Jan Švabinský (17. září 1873, Kroměříž[1] – 10. února 1962, Praha), byl český malíř a rytec.
prof. Max Švabinský | |
---|---|
Max Švabinský asi v roce 1933 | |
Narození | 17. září 1873 Kroměříž, Morava, Rakousko-Uhersko |
Úmrtí | 10. února 1962 (ve věku 88 let) Praha, Československo |
Místo pohřbení | Vyšehradský hřbitov |
Národnost | česká |
Povolání | malíř a rytec |
Manžel(ka) | Ela Švabinská (1900–1923) Anna Vejrychová |
Významná díla | Splynutí Duší, 1896 Chudý kraj, 1900 |
Ocenění | Řád čestné legie (1923) Čestný doktorát Masarykovy univerzity (1933) národní umělec (1945) Řád republiky (1958) |
Podpis | |
Citát "Obdivovat přírodu vždy a všude jest žití." | |
multimediální obsah na Commons | |
citáty na Wikicitátech | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jeden z nejvýznamnějších českých umělců dvacátého století, který byl obdivován pro neobyčejnou kreslířskou zručnost a rozmanitost grafických technik. Příkladnou celoživotní prací, spojenou s neutuchající láskou k přírodě, vytvořil dílo, jež prověřil čas. Na jeho portrétech se můžeme setkat s mnoha významnými osobnostmi jeho doby. Společně s Janem Preislerem, Antonínem Slavíčkem a Milošem Jiránkem patří ke generaci umělců, kteří položili základy našeho moderního výtvarného umění 20. století. Švabinský se také velkou měrou podílel na zviditelnění českého výtvarného umění v celé Evropě.
Osobní život
Narodil se 17. září 1873 v moravské Kroměříži v Jánské ulici domě číslo 15 jako nemanželský syn Marii Švabinské. Na rodném domě i na domku v areálu kroměřížské Octárny, kam se se brzy odstěhovali jsou umístěny pamětní desky. Jeho otcem byl později prohlášen Jan Novotný z Klenovic. Již jako desetiletý vystavoval ve výkladní skříni kroměřížské lékárny své první práce a jejich prodejem pomáhal rodině.
V roce 1891 vystoupil z kroměřížské reálky, kde studoval v kvintě a byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, na které studoval do roku 1896. V roce 1900 se oženil s Elou Vejrychovou, s jejíž rodinou se znal již od roku 1895. Elu opustil v roce 1919. Manželství bylo rozvedeno v roce 1923 a odděleno (rozloučeno) v roce 1931.[2] Příčinou rozpadu byl vztah Švabinského s Annou Vejrychovou, manželkou švagra Rudolfa Vejrycha.[3] Obě ženy byly častými modely Švabinského děl. Ela Vejrychová např. na olejomalbách Kulatý portrét a Chudý kraj, Anna Vejrychová na řadě grafik, např. Rajská sonáta.
V roce 1931 se s Annou Vejrychovou oženil a žil s ní až do její smrti v roce 1942. V roce 1945 adoptoval dceru Anny Vejrychové a Rudolfa Vejrycha Zuzanu Švabinskou (1912–2004). Ta po smrti Maxe Švabinského pečovala o jeho dílo a napsala knihu vzpomínek Světla paměti (Academia, 2012).[3]
Po smrti druhé manželky žil Max Švabinský až do konce svého života v pražské Bubenči a v letních měsících na pražském Chodově.[4] Je pochován na pražském vyšehradském hřbitově[5].[6]
Dílo
Mezi techniky, kterým se v průběhu života věnoval, patřily: olejomalba, perokresba, litografie, mozaika, akvarel, mezzotinta, lept, pastel, dřevoryt, návrhy na vitráž, kresba suchou jehlou, rudkou, černou křídou, tužkou, uhlem.
Umělcův žánrový rejstřík: portréty, krajinomalba, ilustrace, erotické náměty, plakáty, exlibris, návrhy gobelínů, vitráží, poštovních známek a bankovek.
Nejznámější olejomalby
Další techniky
Nejznámější grafická díla
- Rajská sonáta (1917)
- Tomáš Garrigue Masaryk (1928)
- Josef Mánes (1917)
Monumentální díla
- Okno Seslání Ducha svatého v kapli svaté Ludmily chrámu sv. Víta (návrh 1933, realizace 1934–1935)[7]
- Okno Poslední soud v jižní příčné lodi chrámu sv. Víta (návrh 1935–1936, realizace 1937–1939)[7]
- Okno Svatá Trojice a průvod českých králů v závěru vysokého chóru chrámu sv. Víta (návrh trojice oken 1937–1939, realizace 1946–1948)[7]
- Mozaika Křest Kristův v kapli svaté Ludmily chrámu sv. Víta (dokončena 1955)[8]
- Mozaiky v Národním památníku na Vítkově (1938)
Bankovky a poštovní známky
Max Švabinský je autorem tří bankovek:[9]
Galerie
- Max Švabinský: František Palacký (1912)
- Max Švabinský: Sidonie Nádherná z Borutína (1908)
- Max Švabinský: Vojta Náprstek (1898)
Ocenění
Byl mimo jiné zakládajícím členem SČUG Hollar, členem SVU Mánes, kuratoria Moderní galerie Království českého, vídeňského spolku umělců Hagenbund a Société nationale des Beaux-Arts v Paříži. Dále byl čestným doktorem Masarykovy university v Brně, rytířem Řádu čestné legie, profesorem C. k. Akademie umění v Praze, osmkrát jejím rektorem, doživotním čestným profesorem Akademie výtvarných umění v Praze, akademikem-korespondentem Real Academia de Bellas Artes v Madridu a laureátem ceny italské vlády za kolekci leptů.
Dne 14. září 1923 byl k poctě padesátých narozenin jmenován čestným občanem města Kroměříž.
Kromě dalších ocenění byl roce 1945 jmenován národním umělcem a v roce 1958 se stal nositelem Řádu republiky.
Památníky a pamětní desky
V Kroměříži je od roku 2003 v rámci Muzea Kroměřížska otevřen Památník Maxe Švabinského se stálou expozicí jeho díla. Na rodném domě i na domku v areálu kroměřížské Octárny, kam se se brzy odstěhovali jsou umístěny pamětní desky. Pamětní deska je umístěna i na domě v Praze 6, Bubenči, kde žil s rodinou více než 30 let před svou smrtí.
Odkazy
Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).
Reference
- Matriční záznam o narození a křtu
- Matrika oddaných, Litomyšl 1885-1904, snímek 287 (1. sňatek M. Švabinského a poznámky o rozvodu) [online]. SOA Zámrsk [cit. 2020-01-11]. Dostupné online.
- i-Dnes.cz: Idyla o malíři Švabinském
- Radio Praha: Pražské stopy Maxe Švabinského
- hrob malíře Maxe Švabinského na Vyšehradském hřbitově v Praze
- Hrob Maxe Švabinského, Vyšehradský hřbitov
- Katedrála sv. Víta v Praze. Příprava vydání Merhautová Anežka. Praha: Academia, 1994 (dotisk 2003). 286 s. ISBN 80-200-0189-1. S. 248–250.
- Katedrála sv. Víta v Praze, s. 252
- Výtvarníci papírových platidel Bankovky Maxe Švabinského
- Známky Maxe Švabinského
- Kulatý portrét (35 Kč, 2013)
Literatura
- ORLÍKOVÁ, Jana. Max Švabinský Ráj a mýtus. Praha: Gallery, 2001. 71 s. ISBN 80-86010-50-3.
- PÁLENÍČEK, Ludvík. Švabinského český slavín. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1973. 224 s.
- ŠVABINSKÁ, Zuzana. Světla Paměti. Praha: Academia, 2002. 260 s. ISBN 80-200-0912-4.
- VOLAVKOVÁ, Hana. Max Švabinský. Praha: Odeon, 1977. 84 s.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Max Švabinský na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Max Švabinský
- Osoba Max Švabinský ve Wikicitátech
- Ukázky grafických listů
- (německy) Galerie řady Švabinského děl
- Chaloupka Maxe Švabinského
- Pořad Českého rozhlasu Plus Max Švabinský, nic než umění
- Max Švabinský v informačním systému abART
- Max Švabinský v databázi Olympedia (anglicky)
Předseda SVU Mánes | ||
---|---|---|
Předchůdce: Stanislav Sucharda |
1905 Max Švabinský |
Nástupce: Stanislav Sucharda |