Ezechiel

O Ezechielově životě víme velmi málo a jen z Bible. Narodil se v kněžské rodině z rodu Sádokova (Ez 1,3). Jako prorok snad vystoupil roku 592 př. n. l. Po dobytí Jeruzaléma Nabukadnezarem II. roku 597 př. n. l. byl spolu s králem Jójakínem a ostatními izraelskými vzdělanci odveden do babylónského exilu. Usadil se u průplavu Kébar nedaleko Babylónu, kde snad měl vlastní dům (Ez 3,24) a když mu žena náhle zemřela, žil v něm osaměle. Zde se mu v samotě dostalo vidění a pověření, aby se stal „strážcem Izraele“ (Ez 3,17). Ezechiel v knize skutečně vystupuje především jako „pastýř“, který se snaží povzbuzovat vyhnance a posilovat je jako společenství. Podle tradice se Ezechielův hrob nachází v iráckém městečku Al-Kifl. Benjamín z Tudely ve svém cestopisu místo uložení ostatků popisuje takto: „Kolem synagogy stojí šedesát věží a vždy mezi dvěma z nich je malá synagoga; na dvoře té velké stojí svatostánek a za ní se nachází hrob Ezechiela ben Buziho, nad nímž se klene veliká kupole. Je to nádherná stavba, jedna z těch, které zbudoval judský král Jechonja a třicet pět tisíc Židů, kteří s ním přišli poté, co ho Evil Merodach vyvedl z vězení, a ono místo leží na řece Kevar z jedné strany a z druhé má Eufrat. A všechna jména, Jechonjovo i těch, kdo přišli s ním, jsou vytesána na zdi, Jechonjovo na začátku, Ezechielovo na konci.“[2]

Svá většinou chmurná, hrozivá vidění líčí Ezechiel velmi barvitě, v překvapivých a často obtížně srozumitelných obrazech. Tak vidí čtyři ohnivé bytosti s křídly a na kolech (Ez 1), má sníst svitek, popsaný žalozpěvy (Ez 2,8-3,3), musí se prokopat zdí (8,8) a mnoho podobných obrazných jednání. Jedním z nejznámějších Ezechielových vidění je to, jak ho Bůh zavedl do údolí plného suchých kostí a řekl mu: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“. Pak je Hospodin obalí masem a oživí jako lidi. Kosti patrně představují vyhnané zbytky Izraele, který je podle lidských odhadů už beznadějně mrtev, jenže Hospodin, který je stvořil, je může zase oživit.

Babylonské vyhnanství představuje v dějinách Izraele zlomovou událost. Vzdělanější část národa – kněží, řemeslníci, obyvatelé města – byla násilím oddělena od „lidu“, od své země a svého chrámu. Město bylo zpustošeno a opuštěno, zanikl jeruzalémský chrám a celá bohoslužba – všechno to, co tvořilo jeho totožnost. Vyhnanci se s tím ale nesmířili a pokusili se udržet, co jim zbylo – především různé texty, v té době už možná i zčásti zapsané. Ale nejen to. Proroci, kteří se o vyhnance starali, se snažili prosadit nesmírně těžkou myšlenku, že si za své neštěstí může Izrael sám. Velice významnou roli v tom zřejmě sehrál právě Ezechiel.

Kniha Ezechiel nese zřetelné stopy několika etap svého vzniku a není snadné stanovit, co můžeme přisuzovat Ezechielovi samému. Velkou část jeho proroctví tvoří výčitky a hrozby na adresu „Jeruzaléma“. Hospodin se ho ujal jako pohozeného dítěte, pečoval o něj a zahrnul ho dobrodiním, ale Izrael se mu zpronevěřil jako prostitutka, takže musí být potrestán. Vyhnaný Izrael si stěžuje na svůj krutý osud, jenže nevidí, že si jej způsobil sám svou „svévolí“ a neposlušností. Trest, který se tak barvitě líčí, není ale posledním Hospodinovým slovem:

„Když se svévolník odvrátí od své zvůle, jíž se dopouštěl, a jedná podle[3] práva a spravedlnosti, zachová svou duši při životě.“ (Ez 18,27)

Na několika místech se zdůrazňuje, že člověk bude souzen jen podle svých vlastních činů, ne podle toho, co spáchali jeho rodiče a předkové. Hospodin zde vystupuje jako svrchovaný Bůh, pán a vládce světa, kterému přesto na Izraeli záleží. Vytýká mu zatvrzelost, „kamenné srdce“ a slibuje, že i toto nakonec změní:

„Vložím do jejich nitra nového ducha, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce z masa, aby se řídili mými nařízeními.“ (Ez 11,19-20)

Ezechiel je uznáván za proroka také v mormonismu (americkém odvětví křesťanství). Mormonský vůdce Joseph Smith tvrdil, že není hanba nerozumět ezechielovým vizím. Pokud daná kniha neobsahuje "prorocké" vysvětlení vize, nemůžeme si být výkladem nikdy jisti. Výklad symbolických zvířat z Knihy Ezechiel se však zdá být totožný s výkladem, který Joseph Smith získal skrze Urim a Thummim o zvířatech v Janově zjevení (viz Nauka a Smlouvy 77:2-4).[4]

Joseph Smith také v rámci svého Inspirovaného překladu Bible "opravil" jeden z veršů Knihy Ezechiel, který pojednával o vztahu Boha a proroků. V originálním textu zní verš takto: "Dá-li se prorok svést a promluví falešné slovo, svedl jsem toho proroka já, Hospodin." Smith změnil význam tohoto verše a učil, že Bůh nemůže nikoho svádět, natož své proroky.[5][6]