Jiřina Štěpničková

Jiřina Štěpničková (3. dubna 1912 Praha – 5. září 1985 Praha) byla česká divadelní a filmová herečka. Jejím synem je herec Jiří Štěpnička.

Jiřina Štěpničková
Jiřina Štěpničková (před r.1941)
Narození3. dubna 1912
Praha
Úmrtí5. září 1985 (ve věku 73 let)
Praha
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Alma materPražská konzervatoř
Partner(ka)Ladislav Pešek
DětiJiří Štěpnička, syn
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život
Hrob Jiřiny Štěpničkové na Olšanských hřbitovech

Její rodina pocházela z Českomoravské vrchoviny, ona však žila a studovala v Praze. Již v době svých studií hostovala v roce 1928 v Osvobozeném divadle a později hrála v Národním divadle.[1] Na filmovém plátně se začala objevovat v první polovině 30. let, zviditelnila se roku 1935, kdy hrála v Maryše. Během války se v německých filmech z vlastní vůle neobjevovala. Po válce žila nějakou dobu v zahraničí, její syn Jiří se narodil v Londýně. V únoru 1948 podepsala výzvu kulturních pracovníků Kupředu, zpátky ni krok na podporu nově vznikající Národní fronty.[2] Později se stala obětí jedné z akcí komunistické tajné policie a následně byla po dvoudenním procesu odsouzena v prosinci 1952 k patnácti letům vězení.

Její sestra požádala v roce 1954 prezidenta republiky Antonína Zápotockého o udělení prezidentské milosti. Souběžně se dopisem na prezidenta obrátili se stejnou žádostí také představitelé českého divadla a kultury, mj. Martin Frič, Jiří Trnka, Ladislav Pešek, Jaroslav Průcha, František Salzer, Jaroslav Marvan, Bohuš Záhorský, Zdeněk Štěpánek, Růžena Nasková, Dana Medřická, Eduard Kohout, Zdenka Baldová, Lída Vostrčilová a další. V roce 1955 opět herci v čele s Leopoldou Dostalovou žádali o prezidentskou milost. Další žádost podal v roce 1956 Jaroslav Vojta. Nakonec jí byl trest snížen z 15 let na 10 let.[3]

Téměř celých deset let strávila v pardubické věznici, podmíněné propuštění přišlo dva měsíce před prezidentskou amnestií v roce 1960. Mohla se pak vrátit ke své profesi a po osmi letech, dne 5. května 1968, byla oceněna titulem zasloužilá umělkyně.[4] Její život skončil v roce 1985, kdy zemřela na rakovinu.

Je pochována na Olšanských hřbitovech v Praze 3.

Herecká dráha

Studium na konzervatoři v Praze nedokončila [5] a odešla v roce 1930 do pražského Národního divadla, po šesti letech změnila angažmá a mezi lety 1936 až 1951 hrála v Divadle na Vinohradech, střídavě jako stálý host nebo člen.[6] U filmu se objevila na počátku 30. let. Pozornost se k ní začala obracet po roli v Maryše, byla dost obsazovaná, ale vždy trochu ve stínu ostatních prvorepublikových hereček. Hrála hlavně smutné role nešťastně zamilovaných dívek a žen, ale diváci ji viděli i v několika komediích. Po propuštění z vězení nastoupila do souboru Městského divadla v Kladně (1961–1962), od roku 1962 až do svého skonu (1985) byla členkou pražského Realistického divadla.[7]

Citát
„ Byla půvabná a uchvacovala obecenstvo svým mladistvým přirozeným zjevem a zajímavou tváří. Byla mladá a dovedla ze svého mládí čerpat sílu. Volný čas měla přesně rozdělený na studium zpěvu, tance a cizích jazyků. Svůj temperament vybíjela ve sportu. Byla ctižádostivá, přesně věděla, co chce. “
— Ladislav Pešek [8]

Ocenění
  • 1940 Národní cena (za hlavní roli ve filmu Muzikantská Liduška)[9]
  • 1968 titul zasloužilá umělkyně
  • Byla po ní pojmenována ulice Jiřiny Štěpničkové v Zahradní čtvrti na Zbraslavi (na Zbraslavi pobývala od poloviny 30. let 20. století do roku 1951 ve vilce v tehdejší Březinově ulici)

Vybrané divadelní role

Filmografie
  • 1935 Jedenácté přikázání – role: Emma Voborská
  • 1937 Kříž u potoka – role: Eva Potocká
  • 1931 Muži v offsidu – role: Emilka
  • 1931 Miláček pluku – role: Anči
  • 1932 Extase – role: hlas Evy
  • 1934 Hrdinný kapitán Korkorán – Irena
  • 1934 Tatranská romance – Anuška, kovářova schovanka
  • 1934 Za ranních červánků – Madlenka
  • 1935 Maryša – Maryša
  • 1936 Velbloud uchem jehly – Zuzka
  • 1936 Páter Vojtěch – Frantina
  • 1936 Vojnarka – Madlena Vojnarová
  • 1937 Lidé pod horami – Tereza
  • 1938 Boží mlýny – Nana
  • 1938 Boží mlýny (německá verze) – Nana
  • 1938 Co se šeptá – Helena Horáková
  • 1938 Lidé pod horami (německá verze)
  • 1938 Včera neděle byla – Anežka
  • 1939 Mořská panna – Klára
  • 1939 Muž z neznáma – Helena
  • 1939 Teď zas my – vychovatelka Amálka
  • 1940 Babička – Viktorka
  • 1940 Muzikantská Liduška – Liduška
  • 1941 Preludium – Magda
  • 1941 Jan Cimbura – Marjánka
  • 1942 Barbora Hlavsová – Klára Hlavsová
  • 1942 Kníže Václav (nedokončený film) – kněžna Ludmila
  • 1943 Tanečnice – Marie
  • 1943 Šťastnou cestu – Anna Waltrová
  • 1944 Počestné paní pardubické – Rosina, katova žena
  • 1944 Děvčica z Beskyd – Heva
  • 1944 Sobota – Karla
  • 1947 Varúj...! – Eva
  • 1948 Léto – Valča Peroutová
  • 1951 Slepice a kostelník – Tereza
  • 1961 Kohout plaší smrt – Nejdková
  • 1962 Transport z ráje – Feinerová
  • 1962 Neschovávejte se, když prší – hostinská
  • 1965 Zločin v dívčí škole – Kotětová
  • 1966 Lidé z maringotek – Žanda Venclová
  • 1969 Kladivo na čarodějnice – Dorota Groerová
  • 1969 Skřivánci na niti – Pavlova matka
  • 1969 Hvězda – Slávka
  • 1970 Pěnička a Paraplíčko – bytná
  • 1970 Muž, který rozdával smích (dokumentární)
  • 1977 Všichni proti všem – Rakovcová
  • 1981 Konečná stanice – Sametka
  • 1984 Komediant – Barbora

Televize

Osobnosti divadla vzpomínají na Jiřinu Štěpničkovou

Svatopluk Beneš

  • Režisér Salzer mne obsadil do Ostrovského Bouře, kde jsem se jako Boris stal partnerem Jiřiny Štěpničkové v roli Káti Kabanové. Jiřina Štěpničková byla hvězdou Městských divadel pražských. Ačkoliv její výsadní postavení budilo nevoli v dámské části souboru, uměleckou prioritu ji nikdo nemohl upřít. Už předtím ve mně vzbuzovala respekt, ale teprve vedle ní jsem poznal, jak inspirující je partnerkou. Trpěl jsem s její Káťou a miloval ji. Ani jsem si neuvědomoval, že hraji.[10]

Odkazy

Reference
  1. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia : Praha, 1988, str. 506.
  2. Kulturní pracovníci v rozhodující chvíli: Kupředu, zpátky ni krok!. Rudé Právo. 25. 2. 1948, roč. 28, čís. 47, s. 1. Dostupné online.
  3. Eva Langšádlová: Čeští herci žádají o milost pro Jiřinu Štěpničkovou, In.: Divadlo na Vinohradech, divadelní měsíčník, sezona 2018/2019/X - červen, vyd. Divadlo na Vinohradech, Praha, str. 2
  4. Jindřich Černý: Jiřina Štěpničková, BRÁNA, Praha, 1999, str. 220
  5. Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 146
  6. Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 194, ISBN 978-80-239-9604-3.
  7. Český biografický slovník XX. století III, s. 312.
  8. Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 120
  9. Časopis Pestrý týden, č. 40, ročník 15, vyd. 5. 10. 1940, str. 4, vyd. Grafické umělecké závody V. Neubert a synové, Praha, 1940
  10. Svatopluk Beneš: Být hercem, vyd. BRÁNA, Praha, 1995, str. 57, ISBN 80-901783-6-7

Literatura
  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 28, 38, 50, 164
  • Bohumil Bezouška: Jak jsem proskotačil život, Lunarion, Praha, 1993, str. 191, 196, 242–3, 344, ISBN 80-85774-08-9
  • Bohumil Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jan Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 62, 81, 85, 125, 204, 215, 217, 219, 292
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 70, 96, 118
  • Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, Orbis, Praha, 1966, str. 85, 104, 108, 112, 124, 139, 145, 147, 169, 179, 180, 198, 219, 221, 226, foto 216, 256, 265, 283, 348, 367, 369, 432, 471, 473, 475, 529, 596, 601, 619
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 240, 258, 270
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 8, 51, 79, 165–6, 168, 215, 242, 252, 256, 264, 310, 359, 475, 489, 493, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Jindřich Černý: Jiřina Štěpničková, BRÁNA, Praha, 1999
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 95, 114, 115, 228, 300, 324, 373, 470.
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 60, 233, ISBN 80-207-0419-1
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri , 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4. S. 414–418.
  • Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 144, 148, 153, 155–6, 159, 182
  • Bedřich Jahn: Pět let ředitelem Městských divadel pražských, Melantrich, Praha, 1940, str. 22–4, 26–7, 31, 33, 35–6, 48, 61
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 89, 116–7, 129, 133, 155
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 219, 336, 367, 369, 374, 438, 486, 499, 619, 623, 659
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 506
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 128, 262, 286
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 204, 213–4, 252–4, 261
  • Kruh solistů MDP: Ročenka k jubileu Městských divadel pražských 1907–1937, Kruh solistů Městských divadel pražských, knihtiskárna Politika, Praha, 1938, str. 13, 75
  • Viktor Kudělka: Ženy jeho snů, vyd. Knihkupectví Michala Ženíška, Brno, 1994, str. 79–91
  • Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 93–4, 119, 157
  • Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 236, 251, ISBN 80-86182-51-7
  • V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 130–164, 180
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 708.
  • Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 224
  • Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s.
  • Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže viz
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 41, 67–8, 92, 101, 119–122, 135, 273
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 53, 55–7, 61, 65, 67, 71–3, 79, 81, 194, ISBN 978-80-239-9604-3
  • Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 47, 181
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q-Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 312.
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 87, 100–103, 106, 157, 171, 185, 215–7, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 125, 132, 156, 180–1
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 51, ISBN 80-85625-19-9
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 134, 186, 188–192, ISBN 978-80-239-9603-6

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.