Gerhart Hauptmann

Gerhart Johann Robert Hauptmann (15. listopadu 1862, Obersalzbrunn – 6. června 1946, Agnieszków) byl německý prozaik a nejvýznamnější německý dramatik přelomu 19. a 20. století, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1912[1].

Gerhart Hauptmann
Narození15. listopadu 1862
Szczawno-Zdrój
Úmrtí6. června 1946 (ve věku 83 let)
Jagniątków
Povolánídramatik, básník, textař, romanopisec, autor autobiografie, scenárista, autor a spisovatel
NárodnostNěmci
Alma materUniverzita Jena
Tématadrama
Významná dílaKrysy
Hanička
Tkalci
OceněníFranz-Grillparzer-Preis (1896)
Franz-Grillparzer-Preis (1899)
Franz-Grillparzer-Preis (1905)
Maxmiliánův řád pro vědu a umění (1911)
Nobelova cena za literaturu (1912)
… více na Wikidatech
Manžel(ka)Margarete Hauptmannová
DětiIvo Hauptmann
Podpis
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Gerhart Hauptmann se narodil roku 1862 v rodině pruského hoteliéra v malém slezském městečku Obersalzbrunn (dnes je součástí Polska a jmenuje se Szczawno-Zdrój). Po absolvování Realschule v Breslau (nyní polská Vratislav) byl poslán na statek svého strýce v Jaueru (nyní polský Jawor), aby se učil zemědělství. Protože však Hauptmann nenašel v životě na venkově žádnou zálibu, brzy se vrátil do Breslau , kde začal studovat na umělecké škole, neboť se chtěl stát sochařem. Na škole se seznámil se svým celoživotním přítelem, německým malířem Josefem Blockem. Poté studoval sociologii a přírodní vědy na univerzitě v Jeně a v Berlíně a v letech 1883 a 1884 působil jako sochař v Římě. Roku 1885 se oženil, usadil se v Berlíně, zcela se věnoval literární činnosti a brzy získal pověst předního představitele nejen německého, ale i světového moderního dramatu. Roku 1891 se přestěhoval do Schreiberhau (dnes polská Szklarska Poręba) v Krkonoších, roku 1894 navštívil Ameriku a od roku 1907 žil v Agnetendorfu (dnes polský Jagniątków), rovněž v Krkonoších.

Gerhart Hauptmann

Ve svém díle byl zpočátku ovlivněn naturalismem (například slavné drama Před východem slunce s drastickými scénami, které vyvolaly skandál, nebo Forman Henčl, v němž je hrdina dohnán ženou k sebevraždě), ale později se v něm objevují i prvky symbolismu a novoromantismu (drama Hanička, kde se realita mísí se snem, nebo pohádková hra Potopený zvon). Jeho dramata i prózy se vyznačují dokonalým vystižením povah vystupujících postav v nejpodrobnějších odstínech. Roku 1912 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „… zejména za jeho bohatou, mnohostrannou, vynikající tvůrčí činnost v oblasti dramatického umění“ (citace z odůvodnění Švédské akademie).

Ve svých nejlepších dílech (vytvořených především před první světovou válkou) ztvárňoval Hauptmann s velkým citem sociální problematiku své doby, leckdy v historických kulisách. V jeho dílech se mísí soucit s bídou a bojová kritika současné společnosti se zachycením prvků života do té doby často tabuizovaných (rozklad maloměšťáckých rodin, náboženské a sociální problémy, bídu proletariátu, prušáctví a byrokratismus). Tento citlivý přístup k otevřeným otázkám jednotlivce, národa i lidstva se však v poválečné době změnil, protože Hauptmann nedokázal vinou své pasivity uhájit své dřívější humanistické postoje.

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci roku 1933 v Německu zůstal a stáhl se částečně do ústraní. Nacistický režim ho sice nijak zvlášť v lásce neměl, ale protože potřeboval reprezentativního spisovatele starší generace, žijícího klasika, povoloval nové inscenace mnohých jeho divadelních her. Hauptmann se některých představení dokonce zúčastňoval v čestné lóži společně s představiteli Třetí říše (např. s Hermannem Göringem). Jeho drama Tkalci z roku 1892 líčící útisk a stávku krkonošských tkalců ve čtyřicátých letech 20. století se ovšem hrát nesmělo. Kuriózní je, že během druhé světové války chtěli nacisté Tkalce přece jen uvést, ale s novým, optimistickým koncem, zhruba v tom smyslu, že se oněm tkalcům v hitlerovském státě dobře vede. Gerhart Hauptmann ale tento záměr odmítl. Koncem války pak Hauptmann v únoru roku 1945 zažil spojenecké bombardování Drážďan, při kterém bylo město téměř zničeno. Po skončení druhé světové války dožíval ve svém domě v tehdejším podkrkonošské vesnici Agnetendorf (dnes Jagniatków). Jelikož se Agnetendorf stal včetně téměř celého Dolního Slezska součástí Polska, bylo i Hauptmannovi samotnému oznámeno, že se musí s ostatními Němci vystěhovat. K tomu však nedošlo, protože náhle vážně onemocněl a následně ve svém domě roku 1946 zemřel. Jeho druhá manželka Margarete se po jeho smrti přestěhovala do Bavorska, kde zemřela o 11 let později.

Dílo
Die Weber, plakát českého malíře Emila Orlíka z roku 1897 ke hře Tkalci
Nicola Perscheid: Gerhart Hauptmann (1914)

Divadelní hry
  • Vor Sonnenaufgang (1889, Před východem slunce), Hauptmannova dramatická prvotina zobrazující morální úpadek současné rodiny na příkladu tragického konfliktu starce, držitele rodinné moci, se zbytkem své rodiny, která uhlazeností společenských forem a předstíranou účastí na starcově životě sleduje jenom vlastní hmotný prospěch. Již touto hrou si autor založil svou reputaci vrcholného představitele německého naturalismu.
  • Das Friedensfest (1890, Slavnost smíření), rodinná katastrofa ve třech jednáních, krajně naturalistická práce, spíše fysiologické než psychologické povahy.
  • Einsame Menschen (1891, Osamělé duše), drama o pěti jednáních,
  • Die Weber (1892, Tkalci), mohutné drama líčící útisk a vzpouru krkonošských tkalců ve čtyřicátých letech 19. století napsané nejprve ve slezském dialektu pod jménem De Waber.
  • Kollege Crampton (1892, Kolega Crampton), drama umělce hynoucího opilstvím,
  • Der Biberpelz (1893, Bobří kožich), zlodějská komedie ve čtyřech dějstvích, satirický obraz německého měšťáctví projevující se zejména v takové správě věcí obecních, která chce dobré chránit a špatné trestat a ve skutečnosti dobré trestá a špatné chrání.
  • Hanneles Himmelfahrt (1893, Hanička), zdramatisovaný mystický sen sirotka uštvaného surovým otcem,
  • Florian Geyer (1895), historická hra ze selské války v roce 1525,
  • Die Versunkene Glocke (1896, Potopený zvon), pohádkové drama ve verších,
  • Elga (1896),
  • Fuhrmann Henschel (1899, Forman Henčl), hra o pěti jednáních,
  • Michael Kramer (1900),
  • Schluck und Jau (1900),
  • Der rote Hahn (1901, Červený kohout), tragikomedie, pokračování hry Bobří kožich,
  • Der arme Heinrich (1902, Nebohý Jindřich),
  • Rose Bernd (1903, Růžena Berndtová), hra zobrazuje tragický osud mladé ženy, která je znásilněna a po tajném porodu své nechtěné dítě zabije.
  • Und Pippa tanzt! (1905, A Pippa tančí), pohádka ze sklářské hutě o 4 jednáních,
  • Die Jungfern von Bischofsberg (1907, Panny z Bischofsbergu), veselohra,
  • Griselda (1909),
  • Die Ratten (1910, Krysy), berlínská tragikomedie v pěti dějstvích,
  • Festspiel in deutschen Reimen (1913, Slavnostní hra v německých rýmech),
  • Der Bogen des Odysseus (1914, Luk Odysseův),
  • Magnus Garbe (1914), první verze,
  • Der weisse Heiland (1917, Bílý Heiland),
  • Winterballade (1917, Zimní balada),
  • Herbert Engelmann (1921-1926),
  • Dorothea Angermann (1926),
  • Spuk (1928, Přízrak), skládá se ze dvou her Die schwarze Maske (Černá maska) a Hexenritt (Čarovná jízda).
  • Vor Sonnenuntergang (1932, Před západem slunce), divadelní hra pojednávající o rodinné tragédii, která je alegorií na nastupující fašismus,
  • Die goldene Harfe (1933, Zlatá harfa),
  • Hamlet im Wittenberg (1935, Hamlet z Wittenbergu),
  • Die Finsternisse (1937, Temnota),
  • Ulrich von Lichtenstein (1937),
  • Die Tochter der Kathedrale (1938, Dcera katedrály),
  • Magnus Garbe (1942), druhá verze,
  • Die Atriden (Atreovci), autorova antická tetralogie vyjadřující i jeho určité protiválečné tendence. Skládá se z dramat Iphigenie in Delphi (1940, Ifigenie v Delfách), Iphigenie in Aulis (1943, Ifigenie v Aulidě), Agamemnons Tod (1948, Agamemnonova smrt) a Elektra (1948), přičemž poslední dvě hry byly uvedeny posmrtně.

Básnické dílo
  • Liebesfrühling (1881, Milostné jaro),
  • Promethidenlos (1885),
  • Das bunte Buch (1888, Pestrá kniha), rané poémy,
  • Das Hirtenlied (1924, Pastýřské zpěvy),
  • Die blaue Blume (1924, Modrá květina),
  • Till Eulenspiegel (1927), novela ve verších,
  • Das Meerwunder (1934, Mořská panna), novela ve verších,
  • Der grosse Traum (1912–1942, Velký sen),
  • Neue Gedichte (1946, Nové básně)

Prózy
  • Fasching (1887, Masopust), Hauptmannova první novela.
  • Bahnwärter Thiel (1888, Železniční hlídač Thiel), „novelistická studie“ popisující zešílení otce nad synovou smrtí.
  • Der Apostel (1890, Apoštol), novela.
  • Griechischer Frühling (1909, Řecké jaro), autobiografická próza,
  • Der Narr in Christo Emanuel Quint (1910, Blázen v Kristu Emanuel Quint), román umístěný do Slezska vypráví o náboženském blouznivci, který se svými stoupenci sní o světě bez bídy a útlaku, a líčí tragikomické příběhy slezského mesiáše a jeho přívrženců ze všech vrstev společnosti, kteří se snaží žít v tehdejším světě podle představ starých křesťanů.
  • Atlantis (1912), román o německém lékaři, který z lásky k mladičké tanečnici podnikne cestu do Ameriky, přežije s ní a několika jinými ztroskotání velké zámořské lodi. Ve Spojených státech, které se mu záhy zprotiví svou honbou za penězi, prochází těžkou duševní krizí a vrací se do Evropy začít nový život.
  • Gral-Phantasien (1912–1914, Svatý grál), skládá se z novel Parsival a Lohengrin.
  • Der Ketzer von Soana (1917, Kacíř ze Soany), novela líčící osud mladého kněze svedeného krásou mladé pasačky.
  • Phantom (1922, Fantóm), novela v podobě zápisků bývalého trestance, mladého muže, který z lehkomyslnosti dospěl až k účasti na zločinu.
  • Die Insel der großen Mutter (1924, Ostrov velké matky), román umístěný na rajský ostrov v Tichém oceánu, líčící utopický život ve státě žen.
  • Die Hochzeit auf Buchenhorst (1927–1931, Svatba v Buchenhorstu), novela.
  • Wanda (1928), román.
  • Buch de Leidenschaft (1930, Kniha vášně), autobiografická novela ve formě deníku.
  • Die Spitzhacke (1931), novela.
  • Im Wirbel der Berufung (1936), román.
  • Das Abenteuer meiner Jugend (1937, Dobrodružství mého mládí), autobiografie.
  • Der Schuss in Park (1939), novela.
  • Das Märchen (1941, Pohádka), novela.
  • Mignon (1947), novela, výdáno posmrtně.

Česká vydání
  • Osamělé duše, F. Šimáček, Praha 1895, překlad M. A. Šimáček
  • Tkalci, Edvard Beaufort, Praha 1898, překlad Josef Krušina
  • Potopený zvon, Alois Wiesner, Praha 1899, překlad František S. Procházka
  • Kollega Crampton, F. Šimáček, Praha 1900, překlad B. Kaminský
  • Hanička, Knapp, Praha 1902, překlad Bedřich Čaloun
  • Bobří kožich, Knapp, Praha 1903, překlad Pavel Nebeský
  • Elga, Knapp, Praha 1905, překlad Jaroslav Čach
  • Forman Henčl, Knapp, Praha 1907, překlad Bedřich Čaloun
  • Potopený zvon, Alois Wiesner, Praha 1907, překlad František S. Procházka
  • Železniční hlídač Thiel, Mladé proudy, Praha 1913, překlad Adolf Neumann
  • A Pippa tančí, B. Kočí, Praha 1918, překlad František S. Procházka
  • Potopený zvon, Praha 1922, překlad František S. Procházka
  • Tkalci, Zora 1922, překlad Jakub Rydvan a L. Janoušek
  • Kacíř Soanský, Čin, Praha 1924, překlad Karel Kraus
  • Fantom, Čin, Praha 1926, překlad Emanuel Moravec
  • Ostrov velké matky, Alois Srdce, Praha 1926, překlad Olga Laurinová
  • Mořská panna, Nakladatelské družstvo Máje, Praha 1938, překlad Eva Formanová
  • Bobří kožich, Orbis, Praha 1953, překlad Pavel Eisner
  • Tkalci, ČLDJ, Praha 1953, překlad Pavel Eisner
  • Před západem slunce, Orbis, Praha 1957, překlad Jitka Fučíková
  • Atlantis, Práce, Praha 1961, překlad Milada Parezová
  • Krysy, DILIA, Praha 1965, překlad Pavel Eisner
  • Fantóm, NPL, Praha 1966, překlad Jiří Stach., obsahuje novely Železniční hlídač Thiel, Fantóm a Kacíř ze Soany
  • Blázen v Kristu Emanuel Quint, Práce, Praha 1975, překlad Jiří Stach.
  • Bobří kožich, DILIA, Praha 1984, překlad Jiří Stach.

Fotogalerie
  • Robert Hauptmann se svým synem Gerhartem
  • Gerhart Hauptmann (1890)
  • Gerhart Hauptmann (1898)
  • Gerhart Hauptmann (1900)
  • Hauptmannův rodný dům (Szczawno-Zdrój, ul. Wojska Polskiego 1, "Korona Piastowska")
  • Pamětní deska na jeho rodném domě (Szczawno Zdrój, Polsko)
  • Hauptmannův hrob (Ostrov Hiddensee, Kirchweg 13)

Odkazy

Reference
  1. Gerhart Hauptmann, German writer.

Literatura

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.