Zdeněk Štěpánek

Zdeněk Štěpánek (22. září 1896 Tvoršovice[2] u Benešova – 21. června 1968 Praha[3][p 1]) byl český herec, dramatik, režisér a scenárista, dlouholetý člen činohry Národního divadla v Praze, československý legionář, otec herců Jany, Martina a Petra Štěpánkových a divadelní režisérky Kristiny Taberyové.

Zdeněk Štěpánek
Jako Míťa Karamazov ve hře F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi, Divadlo na Vinohradech, režie Jan Bor, 1931
Narození22. září 1896
Tvoršovice, Rakousko-Uhersko
Úmrtí21. června 1968 (ve věku 71 let)
Praha, Československo
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Manžel(ka)
Děti
Rodiče
Příbuzní
Umělecké ceny
národní umělec (1953)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bývá považován za jednu z nejvýraznějších a nejznámějších českých hereckých osobností 20. století; proslul mnoha svými rolemi v divadle i ve filmu a dodnes patří mezi nejlepší české herce všech dob. Byl to herec robustní postavy a bouřlivácké povahy, jenž oplýval zvláštním charakteristicky něžným i drsně chraplavým hlasem, který našel své uplatnění nejen při herecké práci, ale i jako výborný recitátor poezie, předčitatel krásné literatury i příležitostný rozhlasový hlasatel. Z celé řady divadelních rolí jeho nejmilejší byla role Cyrana z Bergeracu nebo v roli vodníka v televizní inscenaci Jiráskovy Lucerny, kterou hrál i v Národním divadle. Ztvárnil několik postav české historie, v husitské trilogii režiséra Otakara Vávry, kde ztvárnil hlavní postavy Jana Husa i Jana Žižky z Trocnova, v Císařově pekaři - Pekařově císaři maršála Russworma či Mikuláše Dačického z Heslova v Cechu panen Kutnohorských, toho ztvárnil jak ve filmovém, tak divadelním zpracování.

Mládí

Narodil se předčasně, po sedmi měsících těhotenství; jako zajímavost některé prameny[zdroj?] uvádějí, že prý jej matka „dopékala“ v troubě (namísto inkubátoru), aby vůbec přežil. Jeho tatínek byl po svém otci hudbymilovný a široce kulturně založený člověk. Mladý Zdeněk absolvoval v Rakovníku hospodářskou školu, nastoupil do práce v lihovaru u otce a četl (z otcovy knihovny zejména dramata). Těsně před vypuknutím první světové války utekl k divadlu, kde zpočátku hrál v různých kočovných společnostech, nicméně již v roce 1915 dobrovolně narukoval do Rakousko-uherské armády.

V legiích

Na východní frontě upadl do ruského zajetí, kde v zajateckém táboře řídil táborové divadlo, nakonec přešel k československým legiím v Rusku, kde působil jako herec, režisér a scenárista Divadla Československé armády na Rusi.[4] S legiemi se pak dlouhou cestou přes Vladivostok (tzv. legionářská nebo sibiřská anabáze) dostal v roce 1920 zpět domů do nedávno vzniklého Československa.

Meziválečné období

Po válce krátce působil v divadle v Kladně, odkud pak přešel v roce 1921 do pražského Divadla na Vinohradech,[5] od roku 1934 působil coby člen činohry Národního divadla v Praze.[6] V té době působil také jako divadelní autor, režisér a scenárista, přičemž psal a inscenoval zejména hry s legionářskou tematikou. Je například autorem dramatu Nezbedný bakalář a spoluautorem scénáře ke stejnojmennému filmu, kde si zahrál hlavní postavu bakaláře Jana.

V roce 1937 a 1938 hrál jedny z hlavních rolí ve dvou filmech, které měly podporovat český národ. Prvním byla Čapkova Bílá nemoc, která byla silně protiválečná a protitotalitní, zde ztvárnil hlavní zápornou postavu, maršála Kriegera (česky válečník). Druhým byl Cech panen Kutnohorských, kde ztvárnil hlavního hrdinu Mikuláše Dačického z Heslova, který kritizoval a odsuzoval německou "roztahovačnost" v Čechách a že Češi si své záležitosti dokáží spravovat sami. .

Po druhé světové válce

Po válce, 28. června 1945, začala disciplinární komise prověřovat Zdeňka Štěpánka kvůli jeho činnosti za protektorátu.[7] Byl obviněn z toho, že:

  1. 18. června 1942 četl na manifestační schůzi Národní rady české rezoluci, v níž byl schválen nacistický okupační režim a tupen prezident Edvard Beneš.
  2. 10. března 1943 promluvil v Rudolfinu na večírku pořádaném K. H. Frankem, kde Frankovi poděkoval za přijetí.
  3. Při návštěvě Josepha Goebbelse v Praze ho uvítal ve filmových ateliérech na Barrandově.
  4. Stýkal se s představiteli okupačního režimu.
  5. Účinkoval na dobročinných představeních ve prospěch Německého červeného kříže.
  6. Po premiéře Gygova prstenu obdržel od K. H. Franka koš s květinami a alkoholem.

Disciplinární komise vyloučila Zdeňka Štěpánka z jakéhokoliv vystupování na všech koncertních a divadelních scénách Československé republiky a předala ho lidovému soudu.[7] Zdeněk Štěpánek měl během války mezi veřejností mimořádnou autoritu a právě toho se snažili nacisté využít.[8] Většiny údajných „zločinů“ se tak dopustil pod silným tlakem ze strany okupační moci. V poválečné atmosféře bylo jeho úsilí o obhajobu marné. Na rozdíl od dalších umělců se mu podařilo dosáhnout očištění již po dvou letech.[9] Následně se zapojil on i jeho děti do budovatelské kinematografie komunistického režimu.

Dlouhou dobu také působil v hnutí svobodných zednářů.[10]

Zemřel na infarkt 21. června 1968, přesně dva měsíce před okupací Československa, v malostranském hostinci U Tří pštrosů, kam zašel po představení v Redutě, kde vystupoval s přednesem veršů ze Starého zákona.[11]

Děti

Z prvního manželství s Elenou Hálkovou (vnučkou českého básníka Vítězslava Hálka) pochází jeho první dcera česká herečka Jana Štěpánková, z druhého manželství se Soňou Grossovou [12] jsou pak dva synové, oba čeští herci – Martin Štěpánek a Petr Štěpánek a jeho druhá dcera Kristina, provdaná Taberyová, která je divadelní režisérkou a současnou pracovnicí České televize.

Ocenění

Divadelní režie, výběr

Divadelní role, výběr, Vinohradské divadlo

Filmografie, výběr

Televize

Citáty
„ Štěpánek byl herec mimořádného osobního kouzla. Nesl v sobě něco z démonismu a titanismu velkých romantických tragédů. Dovedl si vždy diváka k sobě bezpečně připoutat. Ne náhodou se říkávalo, že při hře "čaruje". “
—  František Černý [13]
„ Měl jsem štěstí, že jsem mohl Zdeňka Štěpánka poznat zblízka; býval jsem u Štěpánků často hostem a navštěvovali jsme se někdy i o prázdninách. Jezdíval jsem na Šumavu zprvu do Železné rudy a pak do Horní Vltavice, anebo jsme zajížděli do Velhartic... Přečasto se vracím s úctou a láskou ke Zdeňkovi, k jeho (také už zesnulé) ženě Soně, k rodině, kde jsem strávil tolik hezkých chvil. Štěpánek byl velký herec i člověk, prostý jako kytice polního kvítí, kterou k jeho rakvi položila tak symbolicky Vlasta Fabianová. Obě Štěpánkovy podoby by měly zářit jako světlo na cestu příštím hereckým pokolením. “
— Bohumil Bezouška[14]

Odkazy

Poznámky
  1. Zemřel v noci, uvádí se též datum úmrtí 20. srpna.

Reference
  1. matriční zápis o narození a křtu Vincence Františka Štěpánka
  2. Matriční záznam o narození a křtu Zdeňka Štěpánka
  3. Zdeněk Štěpánek zemřel. S. 1. Rudé právo [online]. 1968-06-22 [cit. 2020-10-01]. S. 1. Dostupné online.
  4. Zdeněk Štěpánek v databázi čs. legionářů z 1. světové války (VHA)
  5. Redakce umělecké správy divadla: Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech, jubilejní sborník, vyd. Městské divadlo na Král. Vinohradech, Praha, 1932, str. 118
  6. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 502
  7. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 211, ISBN 80-86182-51-7.
  8. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 212 - 213, ISBN 80-86182-51-7.
  9. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 214, ISBN 80-86182-51-7.
  10. Kdo byl také svobodným zednářem? [online]. Brno: Řádná a Dokonalá zednářská Lóže U VYCHÁZEJÍCÍHO SLUNCE v Orientu [cit. 2010-01-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-01-19.
  11. HRUBÝ, Dan. Pražské příběhy. Na cestě Malou Stranou.. Jarošov nad Nežárkou: Pejdlova Rosička, 2015. ISBN 978-80-905720-3-4. S. 57.
  12. Blanka Kubíková: Všichni na scénu!, In: Týdeník Květy, 12/2010 (speciál), str. 36
  13. František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 222
  14. Bohumil Bezouška: Jak jsem proskotačil život, Lunarion, Praha, 1993, str. 298, ISBN 80-85774-08-9

Literatura
  • Bohumil Bezouška: Tajnosti zákulisí, Panton, Praha, 1977, str. 119–121
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 92, 118, 124, 128, 132–3, 145–6, 155, 167, 176, 188, 224, 231, 233, 249, 303
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 35, 61, 64, 73, 85, 87, 92, 95, 97, 99, 105, 112, 115, 117, 123, 132, 135, 144, 148, 155, 163, 179, 190–1, 194, 213, 222, 251, 277–8, 292, 297, 318–9, 321, 323, 327, 330, 331, 333
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 79, 197, 210, 252, 259, 287–8, 322, 328–9, 332, 334, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 101, 215, 217–9, 221–4, 227–9, 233–4, 236, 248, 252, 258, 261–2, 270, 274–5, 287, 289, 291, 299, 300
  • František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, Praha, 1970, str. 13, 21–40, 99, 106–7, 130, 141–3, 191, 210
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 175, 349, 382, 407
  • Jindřich Černý: Jiřina Štěpničková, Brána, Praha, 1999, str. 68–9, ISBN 80-7243-037-8
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 25, 71–2, 82, 85, 113–4, 155, 159, 161, 179, 206, 211, 247–8, 283–4, 306, 341, 381–2, 402, 415, 427, 454–6, 495, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 113, 324–326, 520.
  • Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str.  554
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 100, 128, 141, 172, 220–2, 227, 235, 240–1, 258–9, 262, 430, 445, ISBN 80-207-0419-1
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri, 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4. S. 400–405.
  • František Götz: Národní umělec Zdeněk Štěpánek, SNKLU, Praha, 1962
  • Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 67, 122–6
  • Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 40, 76–7, 79, 87, 96, 102–7, 110–112, 114, 219, 244, 270, 292, 299, 310, 313, 330, 333, 347, 433, 447, ISBN 80-204-0493-7
  • Lukáš Kašpar: Český hraný film a filmaři za protektorátu. Propaganda, kolaborace, rezistence, Libri, Praha, 2007, ISBN 978-80-7277-347-3
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 75, 94, 117–8, 162–4, 170
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 18, 54, 58–9, 63, 74–5, 108, 111–2, 116, 122, 139, 140, 145, 254–5, 258–9, 339, 342, 352, 357–8, 461–6, 469, 499, 502, 504, 590, 597, 603, 608–610, 619, 624–5, 628, 642–3, 645, 652, 657–8, 664
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 502–4
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 190, 202, 204, 213, 231, 236–7, 239, 240, 242–4, 246–250, 252, 285, 300, 316, 334–6, 348
  • David Laňka: Zdeněk Štěpánek – Něžný bouřlivák, Petrklíč, 2007, ISBN 978-80-7229-162-5
  • David Laňka: Zdeněk, Jana, Martin a Petr v divadle, filmu, v životě. Řitka : Čas, 2011. 268 s. ISBN 978-80-87470-35-0.
  • Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, 2006, str. 124, 206, 209–214, ISBN 80-86182-51-7
  • V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 180, 130–164
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 707.
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 38, 124, 133, 149, 201, 257
  • PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná, Žižkova 2379 (734 01 Karviná) ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, str. 85
  • Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 203
  • Redakce umělecké správy divadla: Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech, jubilejní sborník, vyd. Městské divadlo na Král. Vinohradech, Praha, 1932, str. 19, 56, 59–60, 118
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 25–6, 31, 33, 35–40, 42–3, 45, 48–9, 51, 75, 105, 168, 170–5, 194, ISBN 978-80-239-9604-3
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 310–311.
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju... Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 58–60, 93, 105, ISBN 80-85837-35-8
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 74, 76, 82–3, 86, 88, 90, 92, 94, 101, 103–6, 118, 135, 228, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 157, 159, 160, 210, 240, 280, 383 ISBN 80-207-0485-X
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 11, 18, 27, 50, 180, 181, 195, 217, ISBN 80-85625-19-9
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 116, 121, 145, 151–3, 172, 182, 185–6, 199, ISBN 978-80-239-9603-6
  • SMITKA, Luboš. Rakovnické pomníky v lesku a bídě. 1. vyd. Rakovník: Státní oblastní archiv, 2008. 196 s. Dostupné online. Kapitola Humanistickému právníkovi a spisovateli (Sixt z Ottersdosrfu).
  • FROLÍK, František. Osobnosti Rakovnicka a Novostrašecka s ukázkami jejich rukopisů. 1. vyd. Nové Strašecí: Jiří Červenka – Gelton, 2016. 315 s. ISBN 978-80-88125-04-4. Kapitola Zdeněk Štěpánek, s. 87–89.
  • ŠTĚPÁNEK, Zdeněk. Vzpomínky. Praha: SNDK, 1966

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.