Jaroslav Vojta

Jaroslav Vojta, zpočátku své kariéry vystupoval pod jménem Jaroslav Vojta-Jurný (27. prosince 1888, Kutná Hora[1] – 20. dubna 1970, Praha) byl český herec.

Jaroslav Vojta
Jaroslav Vojta (1918)
Narození27. prosince 1888
Kutná Hora, Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí20. dubna 1970 (ve věku 81 let)
Praha, Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
PříbuzníHermína Vojtová a Adolf Vojta-Jurný (sourozenci)
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Pocházel ze starého a rozsáhlého českého hereckého rodu. Oba jeho rodiče Alois Vojta-Jurný a Amálie Vojtová jakož i jeho sourozenci (Hermína Vojtová a Adolf Vojta-Jurný) byli čeští herci. Z hereckého prostředí pocházela jak jeho nevlastní matka Hana Vojtová, tak její tři sestry Otýlie Beníšková, Terezie Brzková a Marie Spurná.

Vyučil se slévačem a měl běžné strojařské vzdělání. Divadlo začal hrát nejprve ochotnicky od roku 1906, později prošel několika kočovnými hereckými společnostmi (spol. V. Sýbrta-Mělnického, spol. M. Procházkové-Malé, spol. F. Šípka, spol. J. E. Sedláčka, spol. M. Kozlanské[2]), od roku 1910 pak hrál v kamenných divadlech střídavě v Brně (1910–1913;1916–1919)[3] a Plzni. Od roku 1919 do roku 1925 byl členem Divadla na Vinohradech, od roku 1925 až do roku 1959, kdy odešel do důchodu, působil v činoherním souboru Národního divadla v Praze.

Až do vysokého věku nebyl nikdy déle nemocný. Zemřel v nemocnici týden po těžkém infarktu, aniž by stihl natočit svou roli v chystaném seriálu F. L. Věk.[4]

Rodina
Pamětní deska na domě Jaroslava Vojty, ulice Vojtova, Praha Modřany.

Matka zemřela když bylo Jaroslavu Vojtovi sedm let.[5] Otec trpěl zhoubným onemocněním, vícekrát se pokusil o sebevraždu a nakonec se zastřelil.[4] Během angažmá v Plzni se Jaroslav Vojta seznámil se svou manželkou Antonií. Měli spolu dvě děti, syna Ivana († 1990), který se angažoval v Občanském fóru[6] a dceru Radanu, provdanou Pekárkovou († 2013) a od nich čtyři vnoučata.[4] Kromě vlastních dětí také po deset let vychovávali Ruth, dceru jejich kamarádky, která zemřela při autonehodě. Vnuci Jaroslav Pekárek a Jan Vojta jsou výtvarníky. [7] [8]

Hlasový projev

Měl velmi výrazný hlasový projev, který je dodnes vděčným objektem pro jeho různé imitátory.

Hrob na Olšanských hřbitovech

Anekdoty

Mimo svoji standardní hereckou kariéru také značně proslul svým pověstným vypravěčským stylem při vyprávění anekdot, které prý velice často zkazil, tzv. zvojtil.

Filmové role

Zahrál si v několika desítkách českých filmů, většinou šlo o rázovité, zemité a bodré muže z lidu. Snad nejznámější filmovou rolí Jaroslava Vojty se stala dodnes populární postava strašlivého loupežníka Sarky-Farky z filmu Hrátky s čertem.

„ Nikdo nepochopí, co jsem se po tomto okamžiku natoužil, co práce jsem si vždycky se všemi rolemi dával, jen abych si proklestil cestu k tomuto kýženému cíli a dočkal se oné nejblaženější chvíle, kdy se i mně, venkovskému a původně kočujícímu herci, otevře brána toho nejdražšího a tolik milovaného stánku umění – pražského Národního divadla!. “
— Jaroslav Vojta[9]

Ocenění

Odkazy

Reference
  1. Matriční záznam o narození a křtu.. ebadatelna.soapraha.cz [online]. [cit. 2016-10-28]. Dostupné online.
  2. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 566
  3. Postavy brněnského jeviště II, s. 264.
  4. Příběhy slavných... Jaroslav Vojta: Sukovitá duše — Česká televize [online]. Česká televize [cit. 2016-01-11]. Dostupné online.
  5. Jaroslav Vojta [online]. ČSFD.cz [cit. 2016-01-11]. Dostupné online.
  6. Tisk článku: JAKÝ BYL JAROSLAV VOJTA [online]. old.xantypa.cz [cit. 2016-01-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-06.
  7. BERANOVÁ, Danuta. Všichni sběhli ke kočovnému divadlu. NOVINY PRAHY 12. Roč. 2013, čís. červenec - srpen, s. 1, 2. Dostupné online.
  8. Ve foyeru příbramského divadla vznikne nová galerie [online]. Blesk.cz [cit. 2016-01-11]. Dostupné online.
  9. Jiří Tvrzník, Šest dýmek Františka Filipovského, Novinář, Praha, 1982, str. 320
  10. Časopis Pestrý týden, č. 40, ročník 15, vyd. 5. 10. 1940, str. 4, vyd. Grafické umělecké závody V. Neubert a synové, Praha, 1940

Literatura
  • Bohumil Bezouška: Tajnosti zákulisí, Panton, 1977, str. 176–9
  • Bohumil Bezouška: Jak jsem proskotačil život, Lunarion, Praha, 1993, str. 310–2, ISBN 80-85774-08-9
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 81, 174, 178, 219, 242–3, 250, 252–4, 258, 260, 290, 360, 363
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 72, 83, 191, 327
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 159, 172, 217, 234–6, 251
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 167
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 48, 247, 413, 455, 495, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 76, 111, 172, 232, 322, 423, 424.
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 235, ISBN 80-207-0419-1
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri , 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4. S. 715–719.
  • Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 74, 142–3
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 63, 71, 78, 133, 162
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 18, 29, 108, 113–4, 133, 136, 140, 171, 212, 359, 590, 609, 640, 643, 645, 658
  • Kolektiv autorů: Kniha o Národním divadle 1883 – 1963, Orbis, Praha, 1964, str. 35–6, 78
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 566–7
  • Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 16, 124–5, ISBN 80-86182-51-7
  • Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl II, 1884–1989 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1989. 784 s. S. 264–268.
  • Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 41–2, 50, 67, 90, 120, 145, 204
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 31, 35, 194, ISBN 978-80-239-9604-3
  • Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 83
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 58–60, ISBN 80-85837-35-8
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 477.
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 72, 92, 151, 158–9, 161, 181, 216, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Jiří Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského, Novinář, Praha, 1982, str. 320–1
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 70, 150, ISBN 80-207-0485-X
  • Jindřich Vodák: Tváře českých herců : od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha : Orbis, 1967. 250 s. S. 206–207.
  • Jaroslav Vojta: Cesta k Národnímu divadlu, Svobodné slovo – Melantrich, Praha, 1958
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 179, 186, 204–5, ISBN 978-80-239-9603-6

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.