Per Olov Enquist

Enquist vyrůstal ve Västerbottenu. Jeho matka Maja Lindgren (1903–1992) byla učitelkou na základní škole, otec Elof Enqvist (1903–1935) zemřel dříve než Per Olof dovršil jeden rok. V padesátých letech se Enquist angažoval v atletice, obzvláště ve skoku do výšky. Po promoci na univerzitě v Uppsale, kde studoval literární vědu, pracoval v letech 1965–1976 jako kulturní kritik v denících Svenska Dagbladet a Expressen i jako televizní moderátor. Po nějakou dobu žil v Kodani, v letech 1970-1971 v západním Berlíně a v roce 1973 v Los Angeles, kde působil jako profesor na Kalifornské univerzitě.

V roce 1961 debutoval dílem Křišťálové oko, ale významnější se stal až jeho román z roku 1964 Magnetizérova pátá zima. Mezinárodní průlom dosáhl reportážním románem Legionáři, který byl přeložen do několika jazyků a zfilmován Johanem Bergenstråhlem pod názvem Baltutlämningen. Enquist také psal pro filmové a televizní společnosti, například rukopisy Strindberg-život nebo filmové scénáře Il Capitano a Hamsun. Jako dramatik mimo jiné spolupracoval s Ingmarem Bergmanem v Královském dramatickém divadle na hře Obrázkáři (1998). [5]

V tu dobu se také dva roky po sobě (1998, 1999) objevil v Praze ku příležitosti pražského festivalu spisovatelů. V roce 1999 navíc zhlédl premiéru své vlastní hry Obrázkáři v inscenaci Divadla Komedie.[5][6]

Enquistova tvorba se potýká s problémem pravdy ve věcech etiky a metodologie, kde ústřední roli hraje napětí mezi subjektivismem, relativitou, absolutnem a (des)iluzí. Je pro ni příkladná narativní, často experimentální forma, která byla nejpronikavější začátkem 60. let, a kterou v Magnetizérově páté zimě uvedl přimícháním deníkových poznámek do vyprávění. Několik děl pojednává o skutečných osobách a událostech jako například román Kniha o Blanche a Marii, jenž pojednává o Blanche Wittmanové, někdejší pacientce a milence pařížského profesora Jeana Martina Charcota a Marie Curie-Skłodowské, u níž Blanche dělala asistentku.

Po dvě desetiletí se Enquist co by novinář vracel v podobě knižních recenzí a vlastních pozorování k tématu vyšetřování vraždy Olofa Palmeho. Tento námět také v roce 1992 zpracoval v prosaické formě ve sbírce esejů Kartritarna.

Roku 1997 získal Literární cenu Selmy Lagerlöfové.[7]

K psaní divadelních her se dostal Enquist až poté, co se stal uznávaným autorem románů a povídek. Svou první hru napsal v roce 1975 (Noc Tribádek) a od té doby jich vytvořil dalších sedm. Na množství jeho her se autorsky podílel Anders Ehnmark (Chez Nous, Lidé na chodníku). Mezi jednotlivými Enquistovými díly je cítit určitá spojitost. Jeho dramatické postavy mohou mít předobraz v jeho prózách a lze v nich nalézt společné motivy a myšlenky (V hodině rysa, Svržený anděl a Knihovna kapitána Nema) [8] Zajímají ho otázky lidské existence, komplikovaný vztah mezi mužem a ženou, rozumem a skepsí, citem a vírou, láskou a racionalitou. [9] Při psaní próz i dramat využívá tzv. pseudodokumentární metodu, která se vyznačuje důmyslnou kombinací fakt s fikcí. V jeho textech se často objevují historické postavy jako např. August Strindberg, Knut Hamsun apod. Nezachází s nimi však pietně, chová se k nim jako k běžným postavám, jde na jejich dřeň, a proto mají svou hloubku a jímavost. Není to však nedostatek úcty k těmto postavám, ale touha učinit je živými. [10]

Ukázkovým příkladem jsou tři dramata, která se hrála na mnoha švédských i světových scénách a v roce 1981 vyšla knižně pod souborným názvem Triptych: Noc tribádek, Faidra a Ze života žížal. Jejich protagonisté – August Strindberg a jeho první manželka Siri von Essenová v části první, Euripidova antická hrdinka Faidra v části druhé a Hans Christian Andersen, autor vaudevillů Johan Ludvig Heiberg a jeho žena, herečka Johana Luisa Heibergová, v části třetí – jsou postavy historicky či literárně dobře známé, uvažují však jako naši současníci a aktuální jsou i témata, jimiž se zabývají. Je to například láska nebo naopak citová vyprázdněnost, touha po seberealizaci a uznání apod. „Nechci předvádět Faidru do naší doby,“ vysvětluje autor, „ale chci s naší dobou navštívit dobu Faidřinu. Navštívit dějiny a mýtus, jako by to byla nějaká cizí planeta, pozorovat je a pak najednou spatřit, jak je zbarvujeme svým životem, svou současností. Jako bychom je infikovali svými zkušenostmi.“ [10]

Jako dramatik spolupracoval Per Olov Enquist úzce s Ingmarem Bergmanem, který množství jeho her zinscenoval.[8]

• 1961 - Kříšťálové oko (Kristallögat)
• 1963 - Färdvägen
• 1964 - Magnetizérova pátá zima (Magnetisörens femte natt, česky 1995)
• 1964 - Bratři Caseyovi (Bröderna Casey)
• 1966 - Hess
• 1966 - Kritika šedesátých let (Sextiotalskritik)
• 1968 - Legionáři (Legionärerna)
• 1971 - Sekundant (Sekonde)
• 1972 - Katedrála v Mnichově (Katedralen i München)
• 1974 - Vyprávění z dob zrušených vzpour (Berättelser från de ibställda upprorens tid)
• 1978 - Odchod muzikantů (Musikanternas uttåg)
• 1981 - Triptych (En triptyk) - Noc Tribádek, Pro Faidru, Ze života žížal
• 1982 - Nový zákon doktora Mabuse (Doktor Mabuses nya testamente), ve spolupráci s Andersem Ehnmarkem
• 1984 - Strindberg - život (Strindberg. Ett liv., česky 1990)
• 1985 - Svržený anděl (Nedstörtad ängel, česky 1992)
• 1986 - Dvě reportáže o sportu (Två reportage om idrott)
• 1991 - Knihovna kapitána Nema (Kapten Nemos bibliotek)
• 1999 - Návštěva osobního lékaře (Livläkarens besök, česky 2002)
• 2001 - Léwiho cesta (Lewis resa)
• 2003 - Tři jeskyně (De tre grottornas berg, česky 2004)
• 2004 - Kniha o Blanche a Marii (Boken om Blanche och Marie, česky 2007)
• 2008 - Jiný život (Ett annat liv, česky 2011)
• 2011 - Den tredje grottans hemlighet
• 2013 - Liknelseboken

Dramata

• 1975 - Noc Tribádek (Tribadernas natt)
• 1976 - Chez Nous (ve spolupráci s Andersem Ehnmarkem)
• 1979 - Lidé na chodníku (Mannen på trottoaren) (ve spolupráci s Andersem Ehnarkem)
• 1980 - Pro Faidru (Till Fedra)
• 1981 - Ze života žížal (Från regnormarnas liv)
• 1988 - V hodině rysa (I lodjurets timma)
• 1998 - Obrázkáři (Bildmakarna, hra)
• 2000 - Sestry (Systrarna)
• 2004 - Blanche a Marie (Blanche och Marie)

Inscenace Enquistových her na českých jevištích:[11]

• Rodinný portrét z roku 1856 (Ze života žížal) – prem. 21. 3. 1985 (československá premiéra), Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého, Praha; režie Luboš Pistorius
• Ze života žížal – prem. 30. 10. 1985, Divadlo J. K. Tyla, Plzeň; režie Lída Engelová
• Noc tribádek – prem. 20. 12. 1993 (česká premiéra), Divadlo Dagmar Karlovy Vary; režie Michal Przebinda
• Noc tribádek – prem. 2. 12. 1996, Městská divadla pražská (Divadlo Rokoko); režie Jana Kaišová
• Noc tribádek – prem. 25. 9. 1998, Divadlo Petra Bezruče, Ostrava; režie Michal Przebinda
• Obrázkáři – prem. 15. 3. 1999 (česká premiéra), Městská divadla pražská (Divadlo Komedie); režie Michal Dočekal
• Obrázkáři – prem. 16. 3. 2001, Národní divadlo Brno; režie Ľubomír Vajdička
• Faidra – prem. 8. 6. 2001, Činoherní studio Ústí nad Labem; režie Martin Tichý
• V hodině rysa – prem. 22. 4. 2003 (česká premiéra), Městská divadla pražská (Divadlo Rokoko); režie Zdenek Potužil
• Svržený anděl – prem. 15. 1. 2004 (česká premiéra), Divadlo Dagmar Karlovy Vary; režie: Hana Franková
• Noc tribádek – prem. 20. 3. 2005, A Studio Rubín, Praha; režie: Viktorie Čermáková
• Noc tribádek – prem. 17. 6. 2006, Komorní scéna Aréna, Ostrava; režie: Matěj T. Růžička
• Faidra – prem. 11. 9. 2006, Depresivní děti touží po penězích, Praha; režie Jakub Čermák
• Faidra – prem. 22. 10. 2006, Divadelní studio Továrna, Praha; režie Viktorie Čermáková
• Blanche a Marie – prem. 21. 2. 2009 (česká premiéra), Divadlo Na zábradlí, Praha; režie: Jan Nebeský
• V hodině rysa – prem. 7. 1. 2010, Divadlo Dagmar Karlovy Vary; režie: František Hnilička
• Blanche a Marie – prem. 5. 11. 2011, Městské divadlo Zlín; režie: Anna Petrželková
• V hodině rysa - prem. 25. 3. 2016, Divadlo U22, DDM P10 - Dům UM, režie: Jakub Šmíd