Růžena Nasková

Narodila se v Praze na Královských Vinohradech v dobře situované měšťanské rodině jako druhá ze dvou dcer.[2] Otec Josef Nosek (*1829) byl žurnalistou a fejetonistou, spolupracovníkem Jana Nerudy. Z existenčních důvodů se však stal magistrátním úředníkem.[3] Od mládí toužila hrát divadlo, ale rodiče si to nepřáli. Tajně si sama pro sebe recitovala poezii, a také hodně četla. podporu našla při studiu na Vyšší dívčí škole.

Až po otcově smrti začala studovat zpěv a brala hodiny herectví u Otilie Sklenářové–Malé. Od mládí však měla potíže kvůli své tělesné výšce i své robustní postavě. Již na počátku století vystupovala jako ochotnice v Pištěkově aréně na Vinohradech v roli Amálie v Schillerových Loupežnících.[4] V letech 1904 až 1907 vystupovala ve slovinském národním divadle v Lublani,[5] přičemž v létě v době divadelních prázdnin hrála v Praze na periferních scénách a v literárních kabaretech.

Jejím manželem byl malíř František Xaver Naske, za kterého se provdala nejdříve civilně v roce 1910 na Staroměstské radnici a poté i církevně 25. června 1940 na Smíchově.[6]

Od roku 1907 až do roku 1948 byla členkou souboru Národního divadla v Praze, pohostinsky však stále vystupovala i s ochotníky, kde hrála až do roku 1944. V roce 1948 kvůli onemocnění přestala hrát úplně, do důchodu odešla definitivně v roce 1955. Zpočátku byla značně ovlivněna dobovými trendy tzv. realistického herectví, kdy rozvíjela především kulturu herecké řeči. Hrála role tragické i komické, především jí vyhovovaly role aristokratických žen, kde vynikla její mohutná postava, efektní zjev i přirozená noblesa. Postupně si vytvořila image hrdinských matek a velice moudrých žen.

Ve filmu se poprvé objevila už v roce 1915 (němý film Ahasver),[7] ale její systematická práce v kinematografii započala až v roce 1930. Zde vytvářela rázovité postavy moudrých a rozšafných babiček, maminek, tetiček a starších žen vůbec. Po válce namluvila také text k několika filmovým pohádkám a komentář k filmu Jiřího Trnky Staré pověsti české (1953).

Její vysoká kultura herecké řeči ji přímo předurčovala k práci v Československém rozhlase, kde působila především jako recitátorka či kultivovaná čtenářka děl především českých národních klasiků (Božena Němcová: Babička, Alois Jirásek: U nás, a jiné). Nesmrtelným se stal také přednes mnoha českých národních pohádek pro děti. V roce 1941 vydala svoji vzpomínkovou knihu Jak šel život. Není příliš známo, že je i autorkou několika šansonů (např. Svatební cesta).[8] Publikovala rovněž v časopisech stati o divadle a spoluredigovala vzpomínkový sborník Heleny Malířové Jeden život (1948). Překládala také ze slovinštiny. Příkladem budiž autorizovaný překlad knihy Dům Marie Pomocné od Ivana Cankara.

Zemřela roku 1960 a pohřbena byla spolu se svou sestrou Helenou Malířovou v urnovém háji strašnického krematoria.

• 1931 Státní cena
• 1947 titul národní umělkyně
• 1953 Řád práce