Roberto Moreno

Při Grand Prix Nizozemska 1982 zaskakoval za zraněného Nigela Mansella u Lotusu, avšak po nedostatečné přípravě se ani nekvalifikoval. V roce 1987 si napravil reputaci, když v Grand Prix Japonska 1987 nahradil Pascala Fabreho u týmu AGS, v následující velké ceně obsadil 6. místo a získal jak pro sebe, tak pro tým vůbec první bod.

Po získání titulu šampiona Formule 3000 přešel do Formule 1 jako oficiální pilot. Podepsal smlouvu se stájí Coloni, ovšem s jejím nekonkurenceschopným autem se pouze čtyřikrát kvalifikoval do závodu a ani jeden z nich nedokončil.

Pro sezonu 1990 sehnal místo u týmu EuroBrun, v sezoně se kvalifikoval pouze do 2 ze 14 závodů.

Když zjistil, že se EuroBrun nezúčastní posledních dvou závodů, kontaktoval stáj Benetton F1 a začal se zajímat o její druhý monopost, který se uvolnil poté, co Alessandro Nannini přišel o ruku při nehodě helikoptéry. Při svém debutu v Grand Prix Japonska 1990 získal skvělé druhé místo za přítelem z dětství a týmovým kolegou Nelsonem Piquetem, k tomuto výsledku mu jistě pomohl i fakt, že velká část jezdců závod nedokončila, například Alain Prost a Ayrton Senna kolidovali již v prvním kole.

Pro sezonu 1991 byl jmenován druhým jezdcem Benettonu. Obsadil dvakrát 4. místo a v Grand Prix Belgie 1991 zajel nejrychlejší kolo závodu. Po závodě byl však z týmu vyhozen, aby uvolnil místo Michaelu Schumacherovi, kterého nahradil u týmu Jordan Grand Prix. Poslední závod odjel u týmu Minardi.

V roce 1992 podepsal smlouvu s týmem Andrea Moda Formula, avšak jeho netestovaným vozem se kvalifikoval pouze do Grand Prix Monaka 1992. Po vyloučení týmu na zbytek závodů po Grand Prix Belgie 1992 se načas s královskou třídou musel rozloučit.

Do F1 se vrátil s ambiciózním týmem Forti, jehož vůz byl však nejpomalejším ve startovním poli, a tak se Morenovým nejlepším výsledkem stala 14. příčka při Grand Prix Belgie 1995. Královnu motosportu opustil po nehodě v pitlane v Grand Prix Austrálie 1995.