Petr I. Kastilský

Byl jediným přeživším synem kastilského krále Alfonse XI. a jeho ženy Marie Portugalské. Alfons XI. se svou zákonitou chotí zplodil dva syny a pak se již zdržoval u své metresy Eleonory z Guzmánu, která mu dala deset dětí; jedno z nich byl syn Jindřich z Trastámary, o rok starší než Petr a jeho pozdější soupeř o trůn.

Alfons XI. zemřel při obléhání Gibraltaru roku 1350 na mor a na trůn nastoupil šestnáctiletý Petr. Pokračoval v otcových šlépějích a svou podporou měšťanstva proti sobě popudil šlechtu a klér. Novou složkou státní správy se stali Židé, hlavním královým pokladníkem se stal Samuel Halevi z Toleda. Daňové reformy, které měly zabránit zneužívání moci šlechtou a královskými úředníky a nařízení týkající se majetku královského, klášterního, panského a soukromého se králi staly osudnými.[1]

Od roku 1356 do roku 1361 Petr válčil s Aragonií ve „válce dvou Pedrů“, ve které neukázal žádné schopnosti nebo odvahu. Aragonii podporovala Francie, což si Petr zapříčinil sám zapuzením Blanky Bourbonské, v boji proti němu se angažoval také jeho nevlastní bratr Jindřich z Trastámary.[3] Soudobí kronikáři připisují králi během tohoto období sérii vražd.

Pedrova smrt v souboji s nevlastním bratrem Jindřichem (středověká iluminace)

V roce 1366 vypukla občanská válka a města se rozdělila na příznivce měšťanstva (Burgos, Zamora, Sevilla atd.) a příznivce šlechty či církve (Toledo, Salamanca aj.) Šlechta si našla jako kandidáta na trůn Jindřicha z Trastámary, protože ten, kdo „dobře svému lidu vládne a chrání jej, ten skutečně je králem, druhý budiž vypuzen“.[5] Jindřich byl podporován Francií a stál v čele početného žoldnéřského vojska společně s Bertrandem du Guesclinem. Petra podporovala Anglie; v čele anglického vojska stál Černý princ. Petr uprchl i se svou pokladnicí a dcerami do sousedního Portugalska, kde byl chladně přijat svým strýcem králem Petrem I. Odtud pokračoval do Galicie a pak do anglického Gaskoňska.

Konflikt skončil v březnu 1369 Petrovou smrtí. Bratr Jindřich jej v osobním souboji zabil dýkou a dosedl po něm na kastilský trůn. Musel však čelit nárokům na trůn, jež vznášely a prosazovaly dcery Petra I. ze vztahu s Marií z Padilly; řešení přinesl až sňatek vnuka Jindřicha z Trastámary Jindřicha s vnučkou Petra I. (dcerou jeho starší dcery Konstancie) Kateřinou z Lancasteru.

Petr měl být původně zasnouben s anglickou princeznou Isabelou,[6] k dohodě však nedošlo, a proto se měl oženit s její mladší sestrou Johanou, která na cestě do Kastilie roku 1348 zemřela v Bordeaux na mor.[7] 3. června roku 1353[8] se mladý král na nátlak své matky, kastilské šlechty a příslibu bohatého věna oženil s Blankou, dcerou bourbonského vévody Petra a přes sestru Johanu také švagrovou francouzského dauphina Karla V. V tu dobu však byl pravděpodobně již ženatý se svou milenkou Marií z Padilly. S mladičkou Blankou strávil pouhých pár dní[3] a pak ji nechal zapudil – poslal ji nejdříve ke své matce do Mediny-Sidonia, posléze ji nechal ji zavřenou na hradě v Arévalu[9] a nakonec v pevnosti v Toledu a vrátil se opět ke své milence Marii, jež mu již porodila dceru Beatrix.

To vše vyvolalo odpor části šlechty, včetně tří jeho nevlastních bratří, synů Eleonory de Guzmán Jindřicha, Fadriqua a Tella, i Juana Alfonsa de Alburquerque, který po nešťastném sňatku, jenž pomáhal zosnovat, ztratil přízeň krále, i Pedrovy vlastní matky Marie Portugalské.

Francouzský dvůr se cítil Blančiným zapuzením pochopitelně uražen a uzavřel spojenectví se sousední Aragonií. Bratranec uvězněné Blanky, francouzský král Jan II. podal stížnost k papeži Inocencovi VI. Výsledkem byla Petrova exkomunikace. Reagoval na ni tím, že nechal manželství prohlásit za neplatné a roku 1354 se oženil znovu[10] s Juanou de Castro, dcerou hraběte Pedra de Lemos, kterou však záhy zapudil rovněž, stačil s ní však zplodit syna. Poté se vrátil ke své původní milence a údajné manželce Marii z Padilly.

Roku 1361 byla nešťastná uvězněná Blanka Bourbonská na králův příkaz zavražděna.[9] Téhož roku zemřela i Marie z Padilly, pravděpodobně jako oběť moru. Petr ji posmrtně při zasedání kortesů nechal prohlásit za svou první a jedinou zákonitou choť a obě další manželství za neplatná.[11]

• s Marií z Padilly
  • Beatrix (1353–1369), jež měla zdědit kastilský trůn po svém otci, zemřela však v tomtéž roce jako on
  • Konstancie (1354–1394) ∞ 1371 Jan z Gentu, vévoda z Lancasteru
  • Isabela (1355–1392) ∞ 1372 Edmund z Langley, vévoda z Yorku
  • Alfonso (1359–1362)

• s Juanou de Castro
  • Jan Kastilský, jako možný pretendent trůnu byl celý život internován na hradě v Sorii

Kromě těchto legitimních nebo za legitimní považovaných dětí měl i řadu levobočků.