Řád templářů

Po dobytí Jeruzaléma účastníky první křížové výpravy a po ustavení jeruzalémského království došlo k nárůstu počtu poutníků do Jeruzaléma. Přesto v celém následujícím čtvrtstoletí nebyly cesty v království i blízkosti Jeruzaléma bezpečné a hemžily se se lupiči, kteří zabíjeli a okrádali poutníky. Vznik templářského řádu souvisel s touhou poskytnout ochranu neozbrojeným poutníkům.[2] Bezprostředním důvodem ke vzniku řádu mohlo být napadení 700 poutníků na cestě z Jeruzaléma, kdy bylo 300 z nich zabito a 60 zajato muslimskými útočníky z Tyru a Aškalonu.[3] Přesné datum založení řádu není známo, ale je pravděpodobné, že vznikl v roce 1119 nebo 1120, přestože kronikář Vilém z Tyru (píšící ale až 50 let po vzniku řádu) uvádí rok 1118.

Hugo z Payns, Godefroi de Saint-Omer a král Balduin II. Jeruzalémský na středověké iluminaci

První písemná zmínka o řádu pochází z prosince roku 1120, kdy byl první velmistr řádu Hugo z Payns svědkem potvrzení výsad johanitů jeruzalémským králem Balduinem II.[5] Od svého vzniku se templáři těšili přízni krále, patriarchy, ale i významných poutníků jako byli například Fulko V. z Anjou, který se v roce 1120 stal přidruženým členem řádu, nebo Hugo I. ze Champagne, který se v roce 1125 stal řádným členem řádu. Představitelé řádu hráli důležitou roli i v diplomatické aktivitě, když Hugo z Payns byl v roce 1127 členem poselstva, které nabídlo sňatek s jeruzalémskou princeznou (a dědičkou) Melisendou hraběti Fulkovi z Anjou. Během této diplomatické mise měl Hugo také získat nové vojáky pro tažení proti Damašku.[6] Už dříve požádal král Balduin Bernarda z Clairvaux, aby pomohl templářům získat papežské schválení řádu.

Vyvrcholením templářské mise v Evropě bylo na koncilu v Troyes v lednu 1129, kde Hugo z Payns popsal neformální zásady a skutky bratrstva.[8] Řád se nejdříve přidal k řeholi sv. Augustina. O rozmach řádu a uznání řehole na koncilu v Troyes roku 1129 se významně zasloužil opat cisterciáckého kláštera v Clairvaux sv. Bernard, který templáře podporoval a byl autorem první řehole řádu, kterou se činnost templářů začala řídit. V této době měl řád tři sta rytířů, kteří veleli zhruba třem tisícům mužů.

Templářští rytíři na středověké iluminaci Matěje Pařížského sdílející jednoho koně podle pečeti řádu

Další středověká iluminace Matěje Pařížského s templáři, tentokrát obohacenou i o řádovou zástavu beauseant

Během čtvrtstoletí své existence se templářům podařilo dostat do centra dění ve Svaté zemi. Před odjezdem druhé křížové výpravy byli schopni svolat do Paříže 130 svých rytířů, kteří se pravděpodobně s francouzským vojskem vydali na východ spolu s nejméně stejným počtem seržantů a služebných bratří.[9] Během výpravy se řádový mistr ve Francii Evrard z Barres stal jedním z hlavních rádců francouzského krále Ludvíka VII. V průběhu výpravy také král svěřil templářům odpovědnost za ochranu vojska během tažení. Mimo jiné i proto, že měli zkušenosti s tureckou taktikou rychlých útoků jezdectva.[10] Také když se král během křížové výpravy dostal do finanční nouze, byli to právě templáři, kteří mu byli schopni půjčit větší sumu peněz. V červenci 1148 se spolu s křižáckými vojsky podíleli na neúspěšném tažení proti Damašku. Vina za neúspěch tažení byla některými současníky svalována na templáře, kteří prý přijali úplatek, aby obleženému městu tajně pomohli.[pozn. 1] Brzy po skončení křížové výpravy zemřel velmistr Robert z Craonu a na místě velmistra jej nahradil Evrard z Barrès.[12]

Na přelomu let 1149 a 1150 dostali templáři od jeruzalémského krále Gazu s cílem zvýšit tlak na muslimský Aškalon.

Význam Gazy se ukázal při konečném dobytí města ke kterému došlo v roce 1153. Při dobývání Aškalonu padl velmistr Bernard z Tremelay a nahradil jej André z Montbardu.[14]

V 70. a 80. letech 12. století působilo na východě asi 600 rytířů a 2000 seržantů. Z toho polovina z nich působila v jeruzalémském království a druhá polovina v Tripolisu a Antiochii.[15]

Bitva u Hattínu v roce 1187 znamenala zvrat v křižáckých válkách

Model templářského rytíře

Z katastrofy u Hattínu vyvázlo jen několik templářů. Nejvýznamnějším z nich byl velký komtur bratr Terricus, který se ujal velení nad zbytky řádu. Brzy po bitvě také adresoval dopis papeži Urbanovi a flanderskému hraběti Filipovi (a zprostředkovaně i všem křesťanům i templářům v Evropě), ve kterém vyzýval všechny k vyslání okamžité pomoci křesťanům ve Svaté zemi. Během následující muslimské ofenzivy ztratili křesťané většinu území ve Svaté zemi. Už v září 1187 se ze zajetí vrátil velmistr templářů Gerard z Ridefortu, kterého Saladin vyměnil za templářský hrad v Gaze. Velmistrovy osudy v dalších měsících neznáme, ale byl ve vojsku, které v srpnu 1189 shromáždil jeruzalémský král Guy z Lusignanu k obléhání Akkonu. V boji v okolí města také velmistr 4. října 1189 padl.[17]

Novým velmistrem řádu byl v roce 1191 zvolen (pravděpodobně pod vlivem anglického krále Richarda) Robert ze Sablé.[18]

Když v roce 1244 vypukla válka mezi as-Sálihem Ajjúbem a Ismá'ílem, podpořili Templáři vládce Damašku Ismá'íla. Ajjúb se spojil s chorezemskými Turky, kteří v červenci vyplenili Jeruzalém a velmi brutálně naložili s místním obyvatelstvem. Křesťané sebrali velké vojsko a spolu se svými muslimskými spojenci se 17. října u La Forbie střetli se spojenými vojsky Egypta a Chorezmu. Po dezerci muslimských spojenců byla křesťanská armáda zdecimována. Templáři ztratili v bitvě asi 260–300 rytířů včetně velmistra Armanda z Périgordu, který buď padl přímo v bitvě nebo zahynul později v zajetí. Bitvu údajně přežilo jen 39 templářů, 26 johanitů a 3 němečtí rytíři.[19]

Křižák a templář na portugalském obrázku z roku 1917

V polovině 60. let 13. století zahájil mamlucký sultán Bajbars dobývání křesťanských území. Templáři ztratili v roce 1266 hrad v Safedu a v roce 1268 Beaufort. Mnohem vážnější však byla ztráta Antiochie. Po jejím dobytí templáři rezignovali na obranu svých hradů v této oblasti a Bagras, La Roche de Roussel a Port Bonnel byly opuštěny. V roce 1271 ztratili další svůj hrad Chastel-Blanc a teprve následujícího roku, kdy bylo zásluhou anglického prince Eduarda uzavřeno desetileté příměří s Bajbarsem, si mohli templáři alespoň na chvíli oddechnout. Během pouhých sedmi let (1265–1271) se Bajbarsovi podařilo odstranit celý základ pečlivé templářské organizace ve Svaté zemi.[20][21]

V 70. letech 13. století podporovali templáři nároky sicilského krále Karla z Anjou na jeruzalémský trůn. Svým postojem si templáři znepřátelili většinu šlechty ve Svaté zemi, která podporovala kyperského krále Huga. Karlovu pozici oslabilo povstání proti jeho vládě na Sicílii. Templáři pak raději podpořili kyperského krále Jindřicha II. (Hugova syna a nástupce).

Když v roce 1277 zemřel Bajbars, nahradil jeho syny schopný vojevůdce Kalavun.

Neúspěchy evropské snahy dobýt a udržet pozici na Blízkém východě začaly pádem jeruzalémského království v roce 1187, roku 1244 ztratili Evropané Jeruzalém a v roce 1291 padla i poslední pevnost St. Jean d'Acre. To ukončilo přítomnost křižáckých armád ve Svaté zemi. Templáři i Špitálníci museli postupně opustit dobytá území. Templáři se vraceli do Francie po etapách přes Kypr a Sicílii, zatímco Špitálníci našli své konečné útočiště na ostrově Malta.

Z ekonomických aktivit templářů se zdá být patrné, že jejich vedení si uvědomovalo složitost pozice na východě, a je zřejmé, že se snažili vybudovat základny i v Evropě. Počátkem 13. století se tak templáři stali výraznou ekonomickou, politickou i vojenskou silou, která nepodléhala prakticky nikomu a měla sloužit jen papeži. Templáři vybudovali početnou a silnou nadnárodní armádu. Jejich hrady a pozemky se nacházely po celé Evropě a Středním východě. Vystupovali také jako významní mezinárodní bankéři a vydělávali na křížových výpravách a obchodování se Svatou zemí obrovské jmění.

V roce 1212 tak vybudovali v Paříži na pozemcích darovaných řádu Ludvíkem VII. největší řádovou základnu na evropském Západě Templ, hlavní oficiální sídlo řádu ovšem zůstávalo až do jeho zániku na Kypru. V té době již původní smysl řádu, tj. ochrana poutníků, zcela zmizel. Řád se věnoval především svým ekonomickým aktivitám, přičemž se podle některých kritiků základní hodnotou řádu staly právě peníze. Pařížský, ale i londýnský Templ sloužily jako velká pokladnice a banka, byla zde uložena i velká část královského pokladu ve speciálně k tomu vybudované věži. Sloužil však i jako útočiště pro pronásledované (právo azylu), které využil při bouřích v roce 1306 sám král Filip IV. Sličný.

Upalování templářů na středověké iluminaci

Jacques de Molay a Geoffrey de Charnay upalovaní na hranici (z francouzského rukopisu z 15. století)

Moc a bohatství řádu samozřejmě popuzovaly světské panovníky. Proti templářům od roku 1307 začal vystupovat i francouzský král Filip IV. Sličný; jako důvod uvedl, že mu templáři údajně odmítli přispět na jeho válečné výlohy. Do jaké míry to byla záminka a do jaké míry skutečný důvod, lze těžko posuzovat, každopádně důvodů k zakročení proti této mocné síle bylo více než dost. Templáři byli bohatí a samostatní, nepodléhali světské moci ani biskupům a sloužili pouze zájmům papeže. Je tedy možné, že posloužili jen jako prostředek králova boje proti papežskému stolci a svrchovanosti papeže nad světskými panovníky, zároveň bylo lukrativní převzít jejich majetek. Filip IV. Sličný se rozhodl využít klesající popularity templářů a uskutečnil plán navržený jeho rádcem Vilémem z Nogaretu, který spočíval v postupné diskreditaci tohoto řádu.

Řád uzavřený před okolním světem přirozeně obklopovalo mnoho tajemství a dohadů, kterých král využil k obviněním, která byla proti řádu vznesena mnohdy neprávem. Templáři byli mimo jiné obviněni z kacířství, neúcty k svátosti oltářní a sodomie. Francouzský král se snažil přimět papeže, aby templáře exkomunikoval, což ale, přes značný nátlak, odmítli jak Bonifác VIII., tak i jeho nástupce Benedikt XI. Až následující papež Klement V. souhlasil s Filipovými požadavky vůči templářům (jakož i s řadou dalších požadavků vůči církvi). Právě tento papež později přesunul sídlo papeže do Avignonu (který sice v té době nebyl součástí Francie, ale italský básník Francesco Petrarca v této souvislosti hovořil o „avignonském zajetí“).

Je pravděpodobné, že templáři se dozvěděli o přípravách útoku proti jejich řádu, ale patrně ho nepovažovali za příliš reálný. Skutečností však je, že lodě templářské flotily z přístavů odpluly a po útoku na řád se přemístily do portugalských a skotských přístavů, mnoho řádových pokladů bylo převezeno a tajné dokumenty zničeny.^[zdroj?]

Ráno v pátek 13. října 1307 (odtud podle některých teorií nešťastný pátek třináctého) začalo rozsáhlé zatýkání templářů v celé Francii. Zároveň byl veškerý templářský majetek převzat královými zplnomocněnci.[23]

Rytíři se ale nepostavili na odpor a bylo tak zatčeno na 5 000 rytířů včetně velmistra řádu Jacquese de Molay. Zatýkání templářů bylo papežem nařízeno i dalším evropským panovníkům, ale nařízení se setkalo jen s malým ohlasem.

Zatčení templáři strávili téměř rok ve vězení, což mnohé zlomilo k tomu, že přiznali vinu (do ledna 1308 se přiznalo 134 ze 138 rytířů zajatých v Paříži, Jacques de Molay po deseti dnech), jiné zlomilo použití útrpného práva. Postava Jacquese de Molay je v této chvíli zajímavá tím, že opakovaně měnil svou výpověď a nakonec odmítl hájit řád. Samotné procesy trvaly celkem sedm let, během nichž řada templářů odvolala svá prvotní přiznání, což pro ně ale znamenalo rozsudek smrti. Prvních 54 templářů bylo upáleno v Paříži 12. května 1310. Přestože většina prelátů shromážděných na koncilu ve Vienne, který měl rozhodnout o osudu řádu, se zrušením templářů nesouhlasila, byl zrušen papežskou bulou Vox in Excelso datovanou 22. března. Rozhodnutí o zrušení bylo zveřejněno 2. dubna 1312. Majetek zrušeného řádu měl být převeden na johanitský řád. Z majetku řádu ale mělo být vyplaceno 200 000 livrů jako odškodné francouzské královské pokladně za údajně vzniklé ztráty.[24] V roce 1312 byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu, zbývali jen velmistr Jacques de Molay a tři další představení řádu Hugo z Pairaudu, Geoffrey z Gonnevillu a Geoffroy de Charnay, kteří byli 18. března 1314 odsouzeni k doživotnímu vězení.

Po krátkém údivu, který mezi soudci jejich popření viny vyvolalo, nařídil král Filip IV., aby byli ještě téhož dne Jacques de Molay i Geoffroy de Charnay upáleni.[25]

Vousatá hlava s třemi tvářemi (Bafomet?) z kláštera v Tomaru, Portugalsku, později konvent Řádu Krista, 16. století

Dnes bývá templářům mylně připisován (patrně kvůli stejnému názvu) i tento Bafomet od francouzského okultisty Eliphase Léviho, ten však byl vymyšlen a nakreslen Lévim až v 19. století

Baphomet je jméno údajného idolu templářů, který měli členové řádu uctívat a klanět se mu. Jméno vzniklo patrně ze starofrancouzské zkomoleniny Mahomet, tedy jména proroka Mohameda. Smyslem obvinění mohla být snaha pošpinit řád nařknutím z tajného spojenectví s muslimy nebo tajným praktikováním islámu. Přiznání templářů a jejich popis se zcela vymykají všemu, co je pro islám typické, je však typické pro představy, které měli středověcí křesťané o islámu, tzv. pohanských kultech a dalších konkurenčních náboženstvích.[26]

Výpovědi uvězněných členů řádu se v této otázce během procesu měnily. Někteří modlu popisovali jako lidskou hlavu vousatého muže s třemi či dvěma tvářemi, jiní ji připisovali rohy nebo templářský čepec, další jako hlavu ženy. Z držení modly byl obviňován především vizitátor Hugo de Pairud, který ji při řádových shromážděních svíral v rukou a své bratry vyzýval k jejímu uctívání. Vousatá hlava měla být údajně vyrobena ze dřeva, z mědi či jiného kovu a členové řádu se jí měli dotýkat, popřípadě ji obtáčet šňůrkami, které potom nosili u sebe jako magické talismany. Z této hlavy mělo údajně pocházet bohatství řádu i plodnost země. Hlava ovšem nebyla nikdy nalezena, a to i přesto, že se během procesu po ní pátralo. Ke komisi byla dopravena pouze dutá ženská hlava s nápisem Caput LVIII m, jednalo se patrně o relikviář sloužící k úschově ostatků. Obtáčení či dotýkání šňůrkami tehdy představovalo běžnou náboženskou praxi, neboť ve Svaté zemi se duchovní běžně dotýkali šňůrami svých hábitů svatých míst, aby do nich přešla část jejich magické síly.^[zdroj?]

Někteří badatelé se domnívají, že tyto předměty se vztahovaly spíše k uctívání ostatků sv. Eufémie, jedné z jedenácti panen sv. Uršuly, zakladatele řádu Hugona de Payens a sv. Jana Křtitele než k uctívání pohanských idolů nebo ďábla. Jedna z teorií o uctívání „hlavy“ se vztahuje také k existenci Turínského plátna, které mohli templáři získat z kořisti při 4. křížové výpravě, kdy byla křižáky dobyta Konstantinopol. Mohlo se tedy jednat o uctívání „vousaté hlavy“ z tohoto plátna. Je taktéž zajímavé, že ani jeden z templářů (na rozdíl od jejich konkurentů johanitů) nebyl nikdy blahoslaven ani svatořečen.

Později bylo také připisováno templářským kaplanům vytvoření slova Bafomet pomocí zašifrování (šifrou Atbaš) esoterického pojmu sofia (řec. moudrost).^[zdroj?] Tato interpretace je nicméně kontroverzní a je založena na dohadech.

Templářům dnes bývá mylně připisován Bafomet francouzského okultisty Eliphase Léviho. Ten byl ovšem vymyšlen a nakreslen Lévim až v 19. století a s templářským Bafometem vyjma názvu nemá vůbec nic společného. Ve 20. století se Léviho Bafomet stal symbolem moderního satanismu, který započal Anton Szandor LaVey, zakladatel Církve Satanovy a autor Satanské bible. Přestože Léviho Bafomet měl nejspíše představovat archetyp pohanského boha plodnosti (jsou zde jisté analogie například s keltským bohem Cernunnem, řeckým Panem, indickým Pašupatim, ovšem nejvíce se Léviho Bafomet shoduje se staroegyptským bohem Banebdjedetem, který je nazýván "Kozlem z Mendézu", což je přezdívka, kterou má i dnešní Léviho Bafomet), byl Léviho Bafomet nakonec křesťany a satanisty ztotožněn s ďáblem. Kvůli tomu dnes někteří lidé mylně považují středověké templáře za satanisty a obviňují je z uctívání ďábla.^[zdroj?]

Na hradě Chinon byly nalezeny podivuhodné symboly vyryté na stěnách cel, autory těchto znamení mohli být věznění templáři, mezi kterými pravděpodobně nechyběl ani poslední velmistr Jacques de Molay. Znamení jsou magického nebo snad alchymistického původu a byly na stěnu vyškrábány místními vězni.

Abraxas je jméno božstva starověkých gnostiků. Jeho typická podoba s kohoutí hlavou a hadími končetinami je zpodobněna na jedné z templářských pečetí ověnčené nápisem „TEMPLI SECRETUM“, určená snad pro označování řádových tajemství. Některé teorie obviňují templáře z tajného praktikování rituálů po vzoru gnostiků. Spojitost templářů se starověkou gnózí nebyla nikdy prokázána ani v rámci vyšetřování v templářském procesu.

Chinonský pergamen

Konspirační teorie, vysvětlující příčinu likvidace templářského řádu, jdou často ještě mnohem dále, než připouští nejčastěji přijímané vysvětlení, že příčinou byla snaha o získání templářského majetku a konsolidaci geopolitické moci. Stanovisko katolické církve je v každém případě takové, že šlo o neoprávněné pronásledování, templáři se ničeho zlého nedopustili a papež byl v tom čase donucen povolit jejich pronásledování. V roce 2001 objevila dr. Barbara Frale v Tajných vatikánských archívech tzv. Chinonský pergamen, dokládající, že již v roce 1314 papež Klement V. templáře tajně omilostnil.[27]

Každopádně je s templářskou činností na Blízkém východě spojena řada nejasností a dokonce existuje i řada důkazů, podle nichž byli ochotni se spojit za peníze i s nepřítelem. Dokladem toho jsou např. jejich styky s asasíny.

• 1286 – Friedrich Sylvestr
• 1292–1295 Bertram von Esbecke
• 1292–1296 Friedrich von Alvensleben

Zemský komtur na Moravě

• 1244 Friedrich

Zemský komtur v Čechách a na Moravě (a Rakousku)

• 1294–1309 Ekko

• BARBER, Malcolm; BATE, Keith. Letters from the East : crusaders, pilgrims and settlers in the 12th-13th centuries. 1. vyd. Farnham: Ashgate Publishing, 2010. 188 s. ISBN 978-0-7546-6356-0. (anglicky)
• BARBER, Malcolm. Noví rytíři : dějiny templářského řádu. Praha: Argo, 2006. 433 s. ISBN 80-7203-764-1.
• BARBER, Malcolm. Proces s templáři. Praha: Argo, 2008. 396 s. ISBN 978-80-257-0018-1.
• BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů a kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. I. díl. Řády rytířské a křížovníci. Praha: Libri, 2002. 215 s. ISBN 80-7277-085-3.
• CERRINIOVÁ, Simonetta. Templářská revoluce : ztracený příběh z 12. století. Praha: Argo, 2013. 196 s. ISBN 978-80-257-0779-1.
• DEMURGER, Alain. Jakub z Molay : soumrak templářů. Praha: Argo, 2011. 276 s. ISBN 978-80-257-0432-5.
• DEMURGER, Alain. Vie et mort de l'Ordre du Temple : 1120-1314. Parie: Seuil, 1993. 433 s. ISBN 2020208156. (francouzsky)
• DEMURGER, Alain. Les Templiers : une chevalerie chrétienne au Moyen Âge. Parie: Seuil, 2005. 662 s. ISBN 2020669412. (francouzsky)
• FOREY, Alan. The Military Orders 1120-1312. In: RILEY-SMITH, Jonathan. The Oxford history of the Crusades. Oxford ; New York: Oxford University Press, 1999. ISBN 0-19-285364-3. S. 176–210. (anglicky)
• FRALEOVÁ, Barbara. Templáři. Praha: Argo, 2009. 173 s. ISBN 978-80-257-0173-7.
• FRALEOVÁ, Barbara. Templáři a Kristův rubáš. Praha: Argo, 2011. 196 s. ISBN 978-80-257-0404-2.
• HAAG, Michael. Templáři : fakta a mýtus. Praha: Slovart, 2011. 367 s. ISBN 978-80-7391-444-8.
• MARTIN, Sean. Templáři : vzestup, moc, pád a mystéria templářských rytířů. Praha: Grada, 2009. 125 s. ISBN 978-80-247-3191-9.
• NICHOLSON, Helen Jane. Templáři 1120-1312. Brno: Computer Press, 2008. 62 s. ISBN 978-80-251-1882-5.
• NICHOLSON, Helen Jane. The knights Templar : a new history. Stroud: Sutton, 2001. 278 s. ISBN 0750925175. (anglicky)
• READ, Piers Paul. Templáři. Praha: BB art, 2001. 335 s. ISBN 80-7257-406-X.
• SKŘIVÁNEK, František. Templáři v zemích Koruny české ve světle našich archivních pramenů. Praha: Klub pro českou heraldiku a genealogii, 2003. 32 s. ISBN 80-902907-5-2.
• ŠEDIVÝ, Jaroslav. Tajemství a hříchy rytířů templářského řádu. 2. vyd. Praha: Volvox Globator, 2008. 183 s. ISBN 978-80-7207-672-7.
• Processus contra Templarios. La prima edizione critica del processo ai Templari dai documenti originali dell'Archivio Segreto Vaticano. Città del Vaticano: Archivio Segreto Vaticano, 2007. 251 s. ISBN 978-88-85042-52-0. (latinsky)

• Velmistři řádu templářů
• Rytířské řády
• Bafomet

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Řád templářů na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo templář ve Wikislovníku
• Templáři ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích