Josef Mocker

Narodil se v rodině Josefa Mockera (1804–1868[6]), sedláka v Cítolibech a jeho ženy Kateřiny (1808–1873[7]), rozené Cywka.[2] Již od mládí projevoval umělecké nadání. Aby si zdokonalil němčinu, pobýval po skončení povinné školní docházky, od svých čtrnácti let, u svého strýce v Lovosicích, kde se seznámil s malířem Vojtěchem Berkem, který rozpoznal chlapcovy schopnosti a navedl ho na studijní dráhu. Studoval reálné gymnázium v Litoměřicích (1849–1851) a následně v Praze (1851–1856), po maturitě pokračoval na pražské Vysoké škole technické (1856–1862) v oboru stavitelství a studium zakončil na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Byl žákem slavných architektů jako Eduarda van der Nülla, Augusta Sicardsburga, nebo Friedricha von Schmidta a pro své výborné studijní výsledky byl vyznamenán Hagenmüllerovou cenou.

První projekt, na němž se podílel, byla rekonstrukce vídeňského dómu sv. Štěpána (1864–1869), ještě pod vedením profesora Schmidta. Ten měl na svého studenta velký vliv, nadchl jej pro sakrální stavitelství a zároveň mu umožnil rychle nabýt cenné zkušenosti a dobré renomé, když ho jmenoval stavbyvedoucím při dostavbě katedrální věže. Mladý architekt jeho důvěru nezklamal a oba později spolupracovali na mnoha dalších dílech, mimo jiné při opravě Karlštejna. Absolventi Schmidtovi třídy byli především zruční kreslíři. Měli znalosti středoevropské, zejména městské středověké architektury. Jejich schopnosti a zkušenosti vycházely pouze z pozorování a popisu staveb.

Během roku 1865 absolvoval studijní cestu po Rakouském mocnářství, při níž pro řadu stavebních památek vytvořil technickou kresbou základy dokumentace, které byly později souborně vydány pod hlavičkou Wiener Bauhütte[8]. Již z této doby pochází čtyři pohledové kresby, které patří k nejstarší části podkladů pro opravu Karlštejna. Je patrné, že se Mocker učil na Vladislavském sále a na parléřovském pastoforiu z kostela svatého Bartoloměje v Kolíně. Kresby vzniklé z této cesty později využil pro návrhy rekonstrukcí i pro vlastní tvorbu.[9]

V roce 1869 se vrátil do Čech a byl zaměstnán ve stavební kanceláři hraběte Františka Antonína Thuna v Děčíně. Současně působil jako učitel stavitelství a kreslení na hospodářské škole v Libverdě. Vedl stavbu novogotické kostela sv. Jana Nepomuckého a Thunovské hrobky v Chrástu a vily Waldstein ( jeho první samostatné dílo) v Horním Žlebu, navrhl plány pro novou budovu gymnázia v Litoměřicích a Mladé Boleslavi. Zabýval se též plány na rekonstrukci kostelů sv. Bartoloměje v Kolíně a sv. Mikuláše v Lounech. Pro podnikatele Františka Hýru upravoval lounský kostel sv. Petra na rodinnou hrobku, ale práce nebyly dokončeny, neboť v roce 1873 došlo ke krachu na vídeňské burze, který Hýru přivedl k bankrotu. Nerealizoval se ani jeho návrh kašny na náměstí, která měla být ozdobena sochou Benedikta Rejta[10]. Z prvotních realizací tak zůstává nejvýznamnější přestavba hrobky rodiny Thunů v Děčíně.

V roce 1872 hrabě Thun přivedl Josefa Mockera do Prahy, kde se od 17. května 1873 stal stavitelem svatovítské huti, namísto zemřelého Josefa Krannera, a začal pracovat na svém životním díle, dostavbě svatovítské katedrály. Do svatovítské huti byl přijat Jednotou pro dostavění katedrály na doporučení hraběte Thuna a profesora Friedricha Schmidta. Schmidt o svém žákovi napsal: „Tohoto svého Mockera jsem zjevně vlastně vychoval pro místo, o které tu jde, a odvažuji se směle říct, že v rakouském císařství nelze najít vhodnějšího a užitečnějšího muže pro toto postavení.“[9] . Po příchodu do Prahy se Josef Mocker stal členem Spolku inženýrů a architektů (SIA) a obratem se zapojil do odborných diskusí a přednášek. V letech 1873–1876 psal posudky na pražské stavební projekty včetně městské kanalizace, sanace Židovského města a podílel se i na vzniku nového městského stavebního řádu v roce 1878.[9].

Mockerova představa dostavby katedrály se výrazně odlišovala od Krannerova konceptu. Ihned v prvním roce svého působení předložil nový ambiciozní plán, navazující na původní Parléřovské pojetí. Jednota pro dostavění katedrály však tento plán odmítla a označila ho za přemrštěný a nehospodárný. Mocker se však své koncepce nechtěl zcela vzdát, a tak v roce 1877 předložil přepracovanou verzi; tu Jednota nakonec schválila. Oproti plánu svého předchůdce tak provedl regotizaci celé stavby a přidal chrámu dvojici věží, čímž mu vtiskl požadovanou monumentalitu a zbavil ho dojmu nehotovosti a roztříštěnosti. Mockerova dostavba spojila práci předchozích stavitelů a vnesla do celku katedrály tolik potřebnou jednotu; konečně se podařilo proměnit polostředověké torzo do dnešní podoby.

Po jeho smrti se prací ujal Kamil Hilbert, a Mockerovy plány nebyly zcela zrealizovány. Nedošlo zejména k regotizaci tzv. Velké věže, která si tak uchovala barokní charakter.

Josef Mocker zemřel 16. ledna 1899 po dlouhé nemoci, jako příčina smrti je uvedena celková sešlost (marasmus).[4] Uvádí se též, že zemřel na chronické selhání ledvin,^[zdroj?] případně, že se nachladil v prosinci 1898, během oslav 50. výročí nástupu Františka Josefa I. na trůn, a zemřel po krátké nemoci[11]. [p 2] Pohřben byl 19. ledna na Vyšehradském hřbitově. Ve svatovítské katedrále je nad jeho bustou do kamene vytesán následující text:

Mockerové byli původem selská, německy mluvící rodina z Nechranic[2]. Architekt Josef Mocker, který pocházel už z druhé generace vyrůstají v prostředí převážně česky mluvících Cítolib, se cítil být především Rakušanem. V poměrně vypjaté atmosféře nacionálních rozepří konce 19. století to znamenalo, že si vysloužil kritiku jak z řad českých Němců, tak Čechů. Mnozí Němci jeho chování označovali za pročeské, mnozí Češi ho zase odsuzovali pro jeho přílišnou příchylnost k církevním a aristokratickým kruhům. Z důvodů národnostních třenic mu ústecká, německá městská rada dokonce neumožnila dostavět kostel Nanebevzetí Panny Marie, na němž 15 let pracoval.[12]

Josefa Mocker měl sestru Karolínu (provdanou Drastíkovou) a čtyři bratry. Starší bratr František (10. 8. 1830 – 18. 3. 1873) sloužil jako nadporučík 36. pěšího pluku.[13] Prostřední bratr, Adolf Mocker (30. 8. 1841 – 11. 6. 1915) zastával pozici stavebního inženýra schwarzenberské kanceláře v Třeboni.[14] Mladší bratr Václav (12.10.1844 – 2.3.1886) převzal po otci hospodářství v Cítolibech a nejmladší bratr Antonín Mocker zemřel v dětském věku (1. 3. 1850 – 20. 6. 1855).

Mockerova manželka Františka (4. 10. 1863 – 14. 2. 1941) pocházela ze starého rodu Teisingerů, který přišel do Prahy ze Štýrska v roce 1736. Teisingerové vlastnili v Karlíně stavební parcely tzv. zahrady. Ve svém domě, na místě dnešního Masarykova nádraží v Dlážděné ulici, provozovali Teisingerové od roku 1819 divadlo. [15] Manželé Mockerovi se vzali 23. 2. 1884, bydleli v budově Starého proboštství na Pražském hradě a měli spolu dvě dcery Josefinu (1885), Annu (1891) a syna JUDr. Františka Mockera (1889).[16][14]

O osobním životě Josefa Mockera existuje jen málo informací. Při stém výročí architektova narození vyšla série ostře kritických článků profesora Zdeňka Wirtha, vdova Františka pod jejich vlivem údajně zničila část osobní korespondence. Z pozůstalosti představující původní studie a plány, cestovní skicáky, akvarely z cest po Itálii a celou obsáhlou knihovnu se dochovaly jen zlomky.[14]

• Staronová synagoga
• Prašná brána (dokončeno 1888)
• Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha (1873–1899)
• Chrám sv. Štěpána
• Kostel svatého Jindřicha a svaté Kunhuty
• Chrám sv. Apolináře na Větrově
• Chrám sv. Petra na Poříčí
• Bazilika sv. Petra a Pavla
• Malostranská mostecká věž (1874–1878)
• Staroměstská mostecká věž (1879–1883)
• Nové proboštství na Pražském hradě (1878–1890)
• Karolinum (1879–1881)
• Jindřišská věž (1876–1879)

• Karlštejn (1877–1899) – do roku 1891 pod vedením Friedricha von Schmidta[17]
• Konopiště (1889–1894)
• Křivoklát (1882–1884)
• Thunovské pohřební kaple sv. Jana Nepomuckého v Děčíně (1870–1872)
• Děkanský kostel sv. Mikuláše, biskupa v Jaroměři
• Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad Labem[18]
• Kostel svatého Bartoloměje v Kolíně
• Katedrála svatého Bartoloměje v Plzni (1879–1884)
• Chrám svaté Barbory v Kutné Hoře (1883–1896)
• Kostel Proměnění Páně na hoře Tábor (1896–1898)
• Kostel svatého Vavřince ve Vysokém Mýtě (1892–1899)
• Kostel svatého Bartoloměje v Rakovníku (od 1885)
• Katedrála svatého Štěpána (Stephansdom) ve Vídni (1864–1869)
• Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mohelnici nad Jizerou
• kostel sv. Jáchyma a sv. Anny v Jáchymově (dokončen 1876)

• kostel svatého Prokopa na Žižkově (spolu s Františkem Mikšem)
• kostel sv. Ludmily (1888–1893) (spolu s Františkem Mikšem)
• projekt kostela sv. Markéty ve Zvoli (1894)[19]
• kostel sv. Jana Křtitele v Dolních Hbitech (dokončen 1875)
• Vila Waldstein v Děčíně (1870–1871)

• František Mikš

• Dobroslav Líbal, Pavel Zahradník, Zdeněk Chudárek, Tomáš Durdík. monotematické číslo časopisu k výročí Josefa Mockera. Zprávy památkové péče. 2001, roč. 61, čís. 2. ISSN 1210-5538.
• Taťána Petrasová: Josef Mocker 1835–1899 : stavitel katedrály, Praha : Správa Pražského hradu, 1999, ISBN 80-86161-14-5
• Výběr literatury (sestavila Jana Bednářová), PDF[1]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Mocker na Wikimedia Commons
• Autor Josef Mocker ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Mocker
• Návrh na obnovu chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně, 1881. – Národní archiv