Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Právnická fakulta Univerzity Karlovy (PF UK)[pozn. 1] je fakulta Univerzity Karlovy, která uskutečňuje vzdělávací a vědeckou činnost v oboru právo. Je jednou ze čtyř původních fakult této univerzity, založena byla spolu s ní už v roce 1348. Od roku 1372 se oddělila v samostatnou právnickou univerzitu, která zanikla počátkem husitských válek. Fakulta byla obnovena až roku 1624 a současná právnická fakulta se navíc odvozuje od rozdělení celé univerzity na českou a německou roku 1882.

Právnická fakulta
Univerzita Karlova
Facultas iuridica
Faculty of Law
Budova Právnické fakulty Univerzity Karlovy
Vedení fakulty
Děkan (seznam)prof. JUDr. Radim Boháč, Ph.D.
Proděkandoc. JUDr. PhDr. Marek Antoš, Ph.D., LL.M.
Proděkanprof. JUDr. Jakub Handrlica, LL.M., Ph.D., DSc.
ProděkankaJUDr. Věra Honusková, Ph.D.
Proděkankadoc. PhDr. Marta Chromá, Ph.D.
Proděkankadoc. JUDr. Mgr. Magdalena Pfeiffer, Ph.D.
Proděkanprof. JUDr. PhDr. Michal Tomášek, DrSc.
Předseda ASJUDr. Ing. Josef Staša, CSc.
TajemníkBc. Aleš Hájek
Statistické údaje k 31. 12. 2020[1]
Katedry16
Ústavy1
Centra4
Zaměstnanci256
Studenti3 937
Studijní program
Magisterský3 561
Doktorský376
Základní informace
Datum založení1348
Datum zrušení1419
Datum obnovení1624
Statusveřejná[2]
Kontaktní údaje
Adresanám. Curieových 901/7
Praha 1, Staré Město
116 40 Praha 1
Telefon+420 221 005 111
Souřadnice50°5′29,68″ s. š., 14°25′2,1″ v. d.
www.prf.cuni.cz

Fakulta sídlí v Praze v novoklasicistní památkově chráněné budově na nábřeží Vltavy a kromě programů celoživotního vzdělávání především realizuje právnické studium v pětiletém magisterském studijním programu (Mgr.), včetně možnosti vykonání rigorózní zkoušky (JUDr.), a ve čtyřletém doktorském studijním programu (Ph.D.).

Historie

Vysoké učení a univerzita juristů

Založena byla 7. dubna 1348 a patří tak mezi první čtyři fakulty pražského vysokého učení (společně s teologickou, medicínskou a artistickou). Vyučovalo se na ní právu římskému a zejména kanonickému, v roce 1372 se však kvůli dlouholetým sporům s vedením celé univerzity o způsob jejího řízení osamostatnila a vytvořila novou univerzitu juristů (universitas iuristarum) v čele s vlastním rektorem. Zůstala nicméně podřízena pražskému arcibiskupovi jako kancléři obou univerzit. O rok později pro ni byla z královských peněz postavena kolej u kostela sv. Jakuba v pozdější Celetné ulici. Šlo o skutečně mezinárodní školu; zapisovali se na ni studenti z mnoha částí Evropy, kteří se dělili na čtyři „národy“. Nejpočetnější byl saský, poté polský a nejméně zastoupeni byli bavorští a čeští studenti. Na fakultě působila řada významných právníků, např. Vilém Horborch, Bonsignore de Bonsignori, Jan Naz, Jan z Pernštejna, Mikuláš Geunher, Bohuslav z Krnova, Mikuláš Puchník nebo Kuneš z Třebovle.

Pražské vysoké právnické učení zažilo největší rozkvět v letech 1380 až 1390. Později, po přijetí dekretu kutnohorského, nastal značný úpadek, ačkoli dekret se formálně vztahoval jen na třífakultní univerzitu. Někdy na přelomu let 1418/1419 celá škola definitivně zanikla. Po skončení husitských válek už nebyla obnovena, pouze po roce 1556 se začalo vyučovat kanonickému právu na jezuitské akademii v Klementinu a Jan Kocín z Kocinétu občas přednášel na artistické fakultě o římském právu.[4][5]

Karlo-Ferdinandova univerzita

V roce 1622 padlo rozhodnutí obnovit právnickou fakultu a o dva roky později začala v rámci pražské univerzity opět fungovat. Kvůli událostem třicetileté války a sporům s jezuitskou akademií byla ale stabilizována až po roce 1654, kdy došlo ke spojení univerzity a akademie v Karlo-Ferdinandovu univerzitu. Studium bylo standardně tříleté a bylo opět založeno na právu římském a kanonickém, vyučovalo se v tzv. „čtyřech stolicích“ (Instituce, Digesta, Kodex z Justiniánovy kodifikace a jednotlivé prameny kanonického práva). Samotná výuka probíhala formou veřejných přednášek v jediné místnosti Karolina; řádní a později i mimořádní profesoři poskytovali i placené soukromé hodiny. Vyučoval zde např. Kryštof Kyblín z Waffenburku, Jan Kryštof Schambogen nebo Jan Václav Xaver Neumann z Pucholtze. Na konci studia bylo nutné složit ústní (tentamen) a písemnou (examen) zkoušku, absolvovat formální disputaci a po zaplacení poplatku a vystrojení hostiny profesorům i slavnostní promoci. Absolventi právnické fakulty získávali buď jen nižší licenciát nebo také vyšší titul doktora obojího práva (iuris utriusque doctor), průměrně ale byli promováni pouze dva doktoři ročně.[4][6]

Hlavní hala, zvaná Bazén

V době osvícenství se začala pomalu měnit struktura výuky, přibyly přednášky o české soudní praxi, řečnictví, politických vědách nebo o veřejném a lenním právu. Vyučovalo se německy; studium trvalo zprvu pět let, později již jen čtyři roky. Po roce 1755 se dosavadní závěrečné zkoušky nahradily přísnými zkouškami, rigorózy, a udílen byl už pouze doktorský titul. Rigoróza byla nejdříve čtyři, od roku 1774 tři, první z přirozeného, státního a kanonického práva, druhé z římského a trestního práva, a třetí z německého státního a lenního práva a z říšských právních dějin, později ještě z tzv. politických věd (státní správa, policejní věda, obchod a finance). V tomto období zároveň přibyly průběžné semestrální zkoušky a vedle voleného děkana začal fakultu také řídit direktor, vrchnostensky jmenovaný státní úředník. Mezi významné učitele lze zařadit Mikuláše Ignáce Königsmanna, Františka Karla Kressla z Kvaltenburku, Josefa Ignáce Bučka, Josefa Azzoniho, Jana Mayerna nebo Josefa Madera, který vyučoval statistiku.[4][6]

Studijní reformy pokračovaly i v 19. století; odpadly právní dějiny a státní právo Svaté říše římské a naopak na významu nabyly předměty jako občanské právo, obchodní a směnečné právo, trestní právo nebo soudní praxe. Výuka podle Thunových reforem později probíhala ve třech blocích, historickém, judiciálním a státovědném, z nichž každý byl zakončen státní zkouškou, které byly podmínkou pro pozdější zaměstnání v justici či státní správě. Semestrální zkoušky byly zrušeny. Titul doktora práv, pro nějž bylo nutné složit tři obdobná, ale nepovinná rigoróza, byl podmínkou jen pro působení v advokacii. Přesto začal narůstat počet promovaných studentů, zatímco ještě mezi roky 1800–1827 titul doktora obojího práva (označovaného také jako doktor veškerých práv) získalo jen 74 absolventů. V této době byl nejznámějším učitelem a také děkanem fakulty Jan Nepomuk Kaňka, dále zde přednášeli např. Josef Helfert, Václav Gustav Kopetz, Eberhard Jonák, Karel Habětínek nebo Němci Alois Brinz, Joseph Unger, Eduard Herbst, Emil Sax či Leopold Hasner. Po roce 1848 se začalo přednášet také česky; prvním vyučujícím byl docent Josef František Frič. V době Bachova absolutismu bylo od vyučování v domácím jazyce upuštěno, ale po obnovení konstitucionalismu v 60. letech se čeština opět vrátila.[4][7]

Tato situace pak vedla roku 1882 až k rozdělení celé školy na českou a německou univerzitu, z nichž každá měla svou vlastní právnickou fakultu. Na české vyučoval Antonín Randa, Josef Stupecký a Emanuel Tilsch občanské právo, Emil Ott civilní proces, Karel Hermann-Otavský obchodní právo, Alois Zucker a František Storch trestní právo, římské právo Leopold Heyrovský, právní dějiny Jaromír Čelakovský, Jan Jaromír Hanel a Bohuslav Rieger, Jiří Pražák a František Fiedler správní právo, Matouš Talíř statistiku a finanční právo a Albín Bráf a Josef Kaizl národní hospodářství. Profesoři fakulty se významně podíleli na vydávání odborného časopisu Právník a od roku 1900 též Sborníku věd právních a státních. Začala se také rozvíjet studentská spolková činnost, už v roce 1868 byl v hostinci „U Fáfů“ založen spolek Všehrd, který se staral o knihovnu, vydával odborné publikace a pořádal také veřejné přednášky.[4][7]

Univerzita Karlova

Po vzniku Československa byla zákonem z roku 1920, později zvaným lex Mareš, česká univerzita pod názvem Univerzita Karlova prohlášena pokračovatelkou původního vysokého učení. Také byly založeny další československé právnické fakulty, brněnská a bratislavská,[pozn. 2] přičemž v meziválečném období se pak zejména mezi pražskou a brněnskou vyvinula jistá rivalita a právněteoretické spory (brněnská byla normativistická, zatímco pražskou ovládal právní pozitivismus). Probíhaly též diskuze o velké reformě právnických studií, s níž by byly ve prospěch platného práva omezeny zejména historickoprávní obory, ale za celou první republiku nedošly svého naplnění.[8][pozn. 3] Už od roku 1918 bylo umožněno, aby na právnické fakultě studovaly ženy, ačkoli zpočátku šlo jen asi o 5–7 % všech posluchačů. V roce 1922 promovala Anděla Kozáková-Jírová jako první doktorka práv, která se také stala první notářkou, a roku 1928 se jako první habilitovala Jarmila Veselá v oboru trestního práva. Za první republiky zde přednášeli Jan Krčmář, Emil Svoboda a Bedřich Andres občanské právo, Václav Hora civilní právo procesní, Arnošt Wenig-Malovský obchodní právo, August Miřička a Josef Prušák trestní právo, správní právo Jiří Hoetzel a Jan Matějka, ústavní právo František Vavřínek, mezinárodní právo Antonín Hobza a Ladislav Vošta, právní filosofii Bohuš Tomsa, Vilém Funk a Josef Drachovský finanční právo a finanční vědu, Cyril Horáček, Josef Gruber a Vilibald Mildschuh národní hospodářství, právní dějiny Jan Kapras, Karel Kadlec, Theodor Saturník a Miloslav Stieber, římské právo Josef Vančura, Otakar Sommer a Miroslav Boháček a kanonické právo Kamil Henner. 17. listopadu 1939 došlo k uzavření všech českých vysokých škol, během války pak byl popraven docent Vladimír Hora a profesoři Wenig, Matějka a Peška byli vězněni v koncentračních táborech.[4]

Po válce byla spolu s celou německou univerzitou zrušena i její právnická fakulta, na českou se naopak v akademickém roce 1945/1946 zapsalo 5987 studentů. S Únorem 1948 však přišly politické čistky, kromě asi 1300 studentů museli odejít profesoři Engliš, Bušek, Matějka, Vošta, Boháček a Tomsa. Zdeněk Peška byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou a Otto Fischl byl dokonce v rámci procesu s Rudolfem Slánským popraven. Výuka byla podřízena ideologii marxismu-leninismu, kromě ní se vyučovaly i dějiny mezinárodního dělnického hnutí, politická ekonomie apod., a na fungování fakulty přímo dohlížela právní komise ÚV KSČ. Podle sovětského vzoru byly zřízeny katedry a po roce 1955 se studium prodloužilo na pět let, ačkoli od roku 1977 bylo zkráceno zpátky na čtyři roky. Kromě řádného denního studia se organizovaly i zvláštní školy pracujících se zkráceným studijním programem. Byl také na čas zrušen tradiční titul JUDr., v předválečném období někdy používaný i se zkratkou Dr. jur. (doctor juris),[8] absolventi až do roku 1966 získávali jen profesní označení „promovaný právník“. V 60. letech se situace pomalu liberalizovala, reformy byly ale ukončeny nástupem normalizace, kdy opět musela odejít řada učitelů, např. Petr Pithart, Zdeněk Jičínský, Václav Pavlíček nebo František Šamalík. Kromě nich na fakultě vyučovali např. Viktor Knapp občanské právo, právní teorii a srovnávací pravovědu, trestní právo Vladimír Solnař, teorii státu a práva Jiří Boguszak, právní dějiny Václav Vaněček, Josef Tureček a Jaromír Kincl, ústavní právo Pavel Peška, správní právo Pavel Levit nebo finanční právo Bedřich Spáčil.[4]

Se sametovou revolucí došlo i k rehabilitacím dříve vyloučených učitelů a studentů a fakulta se zapojila do řady mezinárodních vědeckých spoluprací. Byl také např. obnoven spolek Všehrd a vznikla zde místní skupina ELSA. Doba řádného studia se opět prodloužila na pět let a byl zaveden blokový systém, který však byl po roce 1997 opuštěn a studium se zase začalo organizovat ročníkově.[4]

Děkani fakulty
Podrobnější informace naleznete v článku Seznam děkanů Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Po roce 1989 děkany postupně byli:[11]

Sídlo
Vstup do fakulty
Podrobnější informace naleznete v článku Budova Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Právnická fakulta sídlí v památkově chráněné budově[12] postavené v letech 1924–1931 na nábřeží řeky Vltavy u Čechova mostu v Praze (do té doby používala jen několik místností Karolina). Roku 1907 vznikl projekt centrální budovy české univerzity, kterým byl pověřen zakladatel moderní české architektury Jan Kotěra. Už o rok později byl slavnostně položen základní kámen, celá realizace se ale poněkud pozdržela. Kotěra postupně zpracoval několik variant, poslední návrh budovy byl již v novoklasicistním stylu. Naproti měla původně stát právnická fakulta německé univerzity, po vzniku Československa byla ale tato myšlenka opuštěna. Samotná stavba byla zahájena až po Kotěrově smrti, projekt dokončil Ladislav Machoň, který jej plně respektoval a doplnil pouze o vlastní návrhy vybavení interiéru.[13]

Stavbě, která má pět nadzemních a dvě podzemní podlaží, dominuje velký trojúhelníkovitý štít, v jehož špici je československý státní znak, pod ním nápis „Universita Karlova“ a ještě níže pískovcové sochy ženy a muže od Bedřicha Stefana. Základním komunikačním prostorem je prostorná vstupní hala zasahující několik podlaží a největší přednáškovou místností je Collegium maximum, původně zamýšlená jako promoční sál univerzity. Vzhledem k velkorysé a kvalitní koncepci nemusela být budova po dlouhá léta upravována, ačkoli v protektorátním období sloužila jako velitelství SS a ke konci války byl poničen interiér. Až v roce 1996 došlo k větší rekonstrukci fakultní knihovny a mezi lety 2004 až 2007 byly adaptovány půdní prostory, kde vznikla mj. výuková soudní síň.[13] 14. března 2018 byl po rekonstrukci zprovozněn historický páternoster.[14]

Budova fakulty je často využívána domácími i zahraničními filmaři, zvláště potom její mramorová hlavní dvorana. Ta se již několikrát změnila v sídlo nacistických úřadů, které pokrývají prapory se svastikou (I ve smrti sami, České století), což je kuriózní, protože v budově za války opravdu sídlily jednotky SS. Ve filmu Člověk proti zkáze zde například Karel Čapek hraný Josefem Abrhámem přednáší studentům, v cyklu České století je hala kulisou svatby Emanuela Moravce, v Lídě Baarové se stává místem projevu Josepha Goebbelse.

Studium

Na fakultě jsou vyučovány:[15]

  • pětiletý magisterský studijní program Právo a právní věda, jehož absolventi po vykonání všech částí státní zkoušky a obhajobě diplomové práce získávají akademický titul „magistr“ (Mgr.); po vykonání státní rigorozní zkoušky, jejíž součástí je obhajoba rigorozní práce, získávají akademický titul „doktor práv“ („JUDr.“);
  • čtyřletý doktorský studijní program Teoretické právní vědy (jehož absolventi získávají akademický titul „doktor“, Ph.D.), v oborech Právní dějiny a římské právo, Teorie, filozofie a sociologie práva, Občanské právo (včetně civilního procesu, rodinného práva a práva k nehmotným statkům), Obchodní právo, Mezinárodní právo soukromé a právo mezinárodního obchodu, Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení, Evropské právo, Trestní právo, kriminologie a kriminalistika, Ústavní právo a státověda, Finanční právo a finanční věda, Mezinárodní právo, Správní právo a správní věda, Právo životního prostředí, a anglický program Law and Legal Theory in European Context;
  • programy celoživotního vzdělávání (ve školním roce 2016/2017 bylo v Informačním systému uvedeno 38 kurzů CŽV, z toho dva LL.M. kurzy v angličtině, 35 kurzů[16] pořádaných Ústavem pro další vzdělávání právníků – JURIDIKUM a jeden kurz Univerzity třetího věku).

Vedle toho fakulta organizuje též studium pro studenty jiných fakult univerzity, studium pro studenty jiných vysokých škol na základě dohod a postgraduální studium pro absolventy zejména zahraničních vysokých škol. Od akademického roku 2005/2006 škola používá kreditní výukový systém.

Přijímací zkoušky do magisterského studia pořádá PF UK jako národní srovnávací zkoušky, neboli Scio testy, které jsou tvořeny dvěma oddíly. První je nazvaný jako obecné studijní předpoklady, které ověřují uchazečovo logické a analytické myšlení. Druhý oddíl pak tvoří základy společenských věd, jejichž náplní je ověření znalostí základu společenských věd, evropského zeměpisu a novodobých dějin. Zohledňují se také výsledky maturitní zkoušky a případná státní nebo mezinárodně uznávaná zkouška z cizího jazyka. Každý rok je k magisterskému studiu přijato přibližně 650 studentů.

Ze srovnání všech českých veřejných právnických fakult,[pozn. 4] které uskutečnily Hospodářské noviny v roce 2011, ztratila dlouholetou vedoucí pozici a vyšla až jako druhá nejlepší po Právnické fakultě Masarykovy univerzity.[17] Druhého místa dosáhla také téhož roku a opětovně i v roce 2012 ve srovnání Lidových novin.[18] V roce 2013 ze srovnání Hospodářských novin vyšla opět na druhém místě,[19] o dva roky později už obsadila první místo, ale roku 2016 ji znovu předstihla brněnská právnická fakulta.[20] V prestižním mezinárodním žebříčku Times Higher Education Ranking se v kategorii právo poprvé umístila v roce 2019, zařazena byla na pozici 151+.[21] V roce 2020 si dané místo udržela.[22] Následující rok zaznamenala propad na pozici 201+, na které zůstala i v roce 2022.[23][24] V rámci žebříčku Times Higher Education Ranking byla mimo rok 2021, kdy dosáhla stejného výsledku jako Právnická fakulta Masarykovy univerzity vyhodnocena jako druhá nejlepší právnická fakulta v České republice za již zmíněnou Právnickou fakultou Masarykovy univerzity.[21][22][23][24]

Vedení fakulty

Kolegium děkana od roku 2022:[25]

  • prof. JUDr. Radim Boháč, Ph.D. – děkan, vedoucí Katedry finančního práva a finanční vědy PF UK
    • doc. JUDr. PhDr. Marek Antoš, Ph.D., LL.M. – proděkan pro komunikaci a IT, vedoucí Katedry ústavního práva PF UK
    • prof. JUDr. Jakub Handrlica, LL.M., Ph.D., DSc. – proděkan pro doktorské studium, profesor Katedry správního práva a správní vědy PF UK
    • JUDr. Věra Honusková, Ph.D. – proděkanka pro rozvoj fakulty, odborná asistentka Katedry mezinárodního práva PF UK
    • doc. PhDr. Marta Chromá, Ph.D. – proděkanka pro magisterské studium, vedoucí Katedry jazyků PF UK
    • doc. JUDr. Mgr. Magdalena Pfeiffer, Ph.D. – proděkanka pro zahraniční vztahy, docent Katedry obchodního práva PF UK
    • prof. JUDr. PhDr. Michal Tomášek, DrSc. – proděkan pro vědu, výzkum a edici, vedoucí Katedry evropského práva PF UK
      • Bc. Aleš Hájek – tajemník
      • JUDr. Ing. Josef Staša, CSc. – předseda Akademického senátu PF UK, odborný asistent Katedry správního práva a správní vědy PF UK
      • JUDr. Karolina Žákovská, Ph.D. – místopředsedkyně Akademického senátu PF UK, odborná asistentka Katedry práva životního prostředí PF UK
      • Pavel Linzer – místopředseda Akademického senátu PF UK
      • prof. JUDr. Kristina Koldinská, Ph.D. – koordinátorka pro LL.M. a cizojazyčné studijní programy, profesorka Katedry pracovního práva a PSZ PF UK
      • JUDr. Mgr. Michal Urban, Ph.D. – koordinátor pro inovace ve studiu, vedoucí Centra právních dovedností a odborný asistent Katedry politologie a sociologie PF UK

Katedry a ústavy

Fakulta má celkem 16 kateder, jeden ústav a pět center:[26][27]

  • Katedra teorie práva a právních učení
  • Katedra politologie a sociologie
  • Katedra právních dějin
  • Katedra občanského práva
  • Katedra trestního práva
  • Katedra obchodního práva
  • Katedra pracovního práva a práva sociálního zabezpečení
  • Katedra ústavního práva
  • Katedra národního hospodářství
  • Katedra správního práva a správní vědy
  • Katedra finančního práva a finanční vědy
  • Katedra práva životního prostředí
  • Katedra mezinárodního práva
  • Katedra evropského práva
  • Katedra jazyků
  • Katedra tělesné výchovy
  • Ústav práva autorského, práv průmyslových a práva soutěžního
  • Centrum právněhistorických studií historického ústavu AV ČR a PF UK
  • Centrum zdravotnického práva
  • Centrum právní komparatistiky
  • Centrum právních dovedností
  • Centrum mimosoudního řešení sporů

Odkazy

Poznámky
  1. V právních vztazích, v nichž fakulta vystupuje jménem Univerzity Karlovy, užívá názvu „Univerzita Karlova, Právnická fakulta“ (latinsky „Universitas Carolina, Facultas iuridica Universitatis Carolinae“). V ostatních vztazích užívá označení „Právnická fakulta Univerzity Karlovy“ (latinsky „Facultas iuridica Universitatis Carolinae“).[3]
  2. Kromě těchto tří československých právnických fakult tehdy ještě v Praze působily právnické fakulty Německé univerzity, Ukrajinské volné univerzity a samostatná ruská právnická fakulta.
  3. Studium trvalo osm semestrů a značná část studentů se dostavovala až na zkoušky (historickoprávní státní zkouška byla po třetím semestru, zbývající dvě až na konci studia, podobně tomu bylo s nepovinnými rigorózy nutnými pro získání doktorátu[9]), neboť dobrovolné byly nejen přednášky, ale i semináře, do kterých se dokonce vybíralo, protože tehdy šlo o přípravu na budoucí vědeckou činnost. Významnou roli v tomto systému hrál knihkupec dr. Vladimír Čečelín, který ze stručných výtahů z učebnic profesorů vytvářel oblíbená skripta a zároveň nabízel přípravné kurzy ke zkouškám.[10]
  4. Právnická fakulta Univerzity Karlovy, Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Právnická fakulta Univerzity Palackého a Fakulta právnická Západočeské univerzity.

Reference
  1. Výroční zpráva o činnosti Právnické fakulty Univerzity Karlovy za rok 2020 [online]. Univerzita Karlova, 2021-06-01 [cit. 2021-08-24]. Dostupné online.
  2. Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, příloha č. 1. [cit. 2016-05-26]. Dostupné online.
  3. Statut Právnické fakulty [online]. Právnická fakulta Univerzity Karlovy [cit. 2018-01-26]. Čl. 1 odst. 2. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-01-26.
  4. KUKLÍK, Jan, a kol. Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. The Faculty of Law of Charles University in Prague. Praha: Havlíček Brain Team, 2008. ISBN 978-80-87109-09-0. S. 9–35. Dále jen „Kuklík (2008)“.
  5. KEJŘ, Jiří, a kol. Dějiny Univerzity Karlovy I. Praha: Univerzita Karlova, 1995. ISBN 80-7066-968-3. S. 163–181.
  6. BERÁNEK, Karel, a kol. Dějiny Univerzity Karlovy II. Praha: Univerzita Karlova, 1996. ISBN 80-7184-050-5. S. 137–161.
  7. URFUS, Valentin, a kol. Dějiny Univerzity Karlovy III. Praha: Univerzita Karlova, 1997. ISBN 80-7184-320-2. S. 39–49, 125–137, 215–231.
  8. URFUS, Valentin, a kol. Dějiny Univerzity Karlovy IV. Praha: Univerzita Karlova, 1998. ISBN 80-7184-539-6. S. 71–72.
  9. Zákon č. 290/1919 Sb., o prozatímní úpravě studia a státních zkoušek na fakultách věd právních a státních, a nařízení vlády č. 324/1920 Sb., o změně rigorosního řádu pro fakulty věd právních a státních.
  10. KNAPP, Viktor. Proměny času. Vzpomínky nestora české právní vědy. Praha: Prospektrum, 1998. ISBN 80-7175-063-8. S. 25–31.
  11. Kuklík (2008). S. 32, 34 a 54.
  12. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-05-06]. Identifikátor záznamu 150814 : vysoká škola Právnická fakulta. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ .
  13. Kuklík (2008). S. 39–48.
  14. KUKLÍK, Jan. Slavnostní spuštění paternosteru [online]. Právnická fakulta Univerzity Karlovy [cit. 2018-03-14]. Dostupné online.
  15. Uchazeči o studium [online]. Právnická fakulta Univerzity Karlovy [cit. 2017-01-03]. Dostupné online.
  16. Archivovaná kopie. www.prf.cuni.cz [online]. [cit. 2017-01-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-01-10.
  17. MACHÁLKOVÁ, Jana. Studium práv: Univerzita Karlova poprvé ztratila nadvládu. Vítězí Brno. iHNed.cz [online]. 2011-02-08 [cit. 2014-04-06]. Dostupné online.
  18. NĚMEČEK, Tomáš. Která právnická fakulta je nejlepší? Brno předhání Prahu. Lidovky.cz [online]. 2012-01-30 [cit. 2014-04-06]. Dostupné online.
  19. DAŇKOVÁ, Julie. Brněnská práva jsou už potřetí nejlepší v Česku. Praha je těsně druhá. iHNed.cz [online]. 2013-02-10, rev. 2013-02-18. Dostupné online.
  20. KEMÉNYOVÁ, Zuzana. Masarykova univerzita v Brně předstihla Prahu. Studium práva je tam nejlepší v Česku. iHNed.cz [online]. 2016-01-21, rev. 2016-02-09. Dostupné online.
  21. World University Rankings 2019 by subject: law. Times Higher Education (THE) [online]. 2018-10-08 [cit. 2022-01-28]. Dostupné online. (anglicky)
  22. World University Rankings 2020 by subject: law. Times Higher Education (THE) [online]. 2019-10-29 [cit. 2022-01-28]. Dostupné online. (anglicky)
  23. World University Rankings 2021 by subject: law. Times Higher Education (THE) [online]. 2020-10-26 [cit. 2022-01-28]. Dostupné online. (anglicky)
  24. World University Rankings 2022 by subject: law. Times Higher Education (THE) [online]. 2021-09-28 [cit. 2022-01-28]. Dostupné online. (anglicky)
  25. Kolegium děkana [online]. Právnická fakulta UK [cit. 2022-02-08]. Dostupné online. (česky)
  26. Katedry [online]. Právnická fakulta Univerzity Karlovy [cit. 2017-01-03]. Dostupné online.
  27. Další součásti [online]. Právnická fakulta Univerzity Karlovy [cit. 2018-02-23]. Dostupné online.

Literatura
  • KEJŘ, Jiří. Dějiny pražské právnické univerzity. Praha: Karolinum, 1995. 154 s. ISBN 80-7184-016-5.
  • KUKLÍK, Jan, a kol. Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. The Faculty of Law of Charles University in Prague. Praha: Havlíček Brain Team, 2008. 111 s. ISBN 978-80-87109-09-0.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.