Joseph Unger

Narodil se v židovské rodině, později konvertoval ke křesťanství.[1] Vystudoval filozofii respektive právo na Univerzitě v Curychu a Vídeňské univerzitě. V roce 1853 se habilitoval jako docent soukromého práva a téhož roku nastoupil jako pedagog na Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze. V roce 1856 přešel opět na Vídeňskou univerzitu. V roce 1857 získal titul profesora.[2]

V roce 1861 publikoval (spolu s Adolfem Fischhofem) studii nazvanou Zur Lösung der ungarischen Frage, ve které předznamenal dualistické státoprávní řešení v podobě rakousko-uherského vyrovnání.[1]

Od konce 60. let 19. století se zapojil i do politického života. Od roku 1867 byl poslancem Dolnorakouského zemského sněmu[2], který ho roku 1867 zvolil poslancem Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor, tehdy ještě nevolen přímo, ale tvořen delegáty jednotlivých zemských sněmů). Zde ale fakticky nepůsobil, nesložil slib a rezignoval na mandát v zemském sněmu i v Říšské radě.[3] V roce 1869 se stal členem Panské sněmovny.[2]

Politicky měl blízko k německé liberální Ústavní straně.[1] V roce 1870 byl jedním z hlavních kritiků konzervativní vlády Alfreda von Potockého, kterou v horní komoře parlamentu označil za „polovičatou v záměrech i konání, vnitřně rozpolcenou a ochromenou.“ Později, po smrti Antona von Schmerlinga byl vůdcem liberálů v Panské sněmovně.[4]

26. listopadu 1871 se stal ministrem bez portfeje Předlitavska ve vládě Adolfa von Auersperga. Ministrem byl až do 15. února 1879.[5] Je považován za jednoho ze zakladatelů rakouského civilního práva, podílel se na zřízení správního soudu a byl jedním z autorů volební reformy v roce 1873.[2]

V roce 1880 (podle jiného zdroje roku 1881[2]) byl jmenován prezidentem říšského soudního dvora, což byla tehdy nejvyšší justiční pozice v monarchii.[1]